Operní panorama Heleny Havlíkové (333) – Dittersův David na Svatém Kopečku

Hlavní devízou této produkce bylo místo, které tvořilo úchvatnou scénografii – Svatý Kopeček nad Olomoucí. První část se konala přímo v bazilice Navštívení Panny Marie a druhá na nádvoří lemovaném ambitem zdejšího premonstrátského probošství. Sice jsem nevystoupala na Svatý Kopeček historickou poutní alejí, ale nádhernou „předehru“ sehrál oranžový západ slunce, který zbarvil výhled na tuto oblast Hané, v kombinaci s barokní nádherou bohatě zdobené baziliky stoupající do vysoké kupole nad křížením hlavní a příčné lodi, a klidem nádvoří lemovaného ambity s dominantou kaple Jména Panny Marie a sousoším sv. Norberta.

Oratorium David bylo poprvé provedeno v roce 1771 na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. Ve službách zdejších biskupů Karl Ditters působil od roku 1769 téměř třicet let. Karl Ditters byl bezesporu zdatný skladatel znalý tehdejšího kompozičního řemesla, z jeho rozsáhlého díla včetně například 40 oper, 120 symfonií, několika desítek koncertů, divertiment nebo sonát se dnes nejčastěji hrají jeho symfonie podle Ovidiových Metamorfóz nebo singspiel Lékař a lékárník.

David je rozsáhlé, téměř dvouhodinové dílo pro pět sólistů, sbor a orchestr. Ditters v něm použil obvyklou formu pozdně barokního oratoria převzatou z italské opery seria. Po předehře se střídají se hudební čísla – árie, duet a sbory – s recitativy secco i accompagnato. Podobně jako v opeře seria jsou party bohaté na virtuózní koloraturní pasáže.

Libreto Salvatora Ignazia Pinta se soustřeďuje ze starozákonního příběhu Saula, Davida a Goliáše na postavu pastýře Davida od jeho rozhodování postavit se navzdory varování svého bratra Eliaba neporazitelnému Goliášovi přes odhodlání pomoci bezmocnému a zoufalému králi Saulovi až po vítězoslavný návrat z vyhraného souboje, v němž obra porazil svým důvtipem s pomocí pouhého praku.

Oratorium David patří spíše k dobové hudební „konfekci“ – o to náročnější bylo při novodobém provedení z něj vykřesat jiskru. Hudební nastudování, které se znalostí dobové interpretační praxe připravily umělecká vedoucí festivalu a houslistka Veronika Manová a dirigentka provedení Ema Mikešková, bylo velmi pečlivé. Volantes Orchestra/Létající orchestr, rezidenční festivalový orchestr, hrál přesně, což zasloužilo obdiv zejména v druhé části večera ve venkovním prostoru, kdy začal foukat chladný vítr, nicméně bohatší výrazovou mnohotvárnost se z partitury vykřesat nedařilo.

Třebaže je biblický příběh Davida a Goliáše všeobecně známý, inscenátoři řešili otázku, jak zprostředkovat divákům peripetie jeho zpracování formou oratoria. Zpívalo se jazyce originálu – v italštině. Publikum nemělo možnost sledovat titulky s českým překladem, jak je dnes běžné, ale na obrazovce se střídala základní shrnutí děje, který se právě odehrával. S takovým řešení jsem se setkala poprvé. Připouštím, že to má výhody, protože nebylo třeba z typicky barokního květnatého textu extrahovat děj. Ale protože i v tomto typu oratoria je hudba plná afektů úzce propojena s textem, myslím, že kompletní překlad libreta by provedení obohatil právě o zážitek ze vztahu hudby a slov. Tím spíš, že scénické ztvárnění režiséra Rocca, který po působení v Brně a v Praze byl několik let šéfem lublaňské opery, nepopisovalo děj, ale koncentrovalo se na minimalisticky zklidněnou hereckou akci sólistů v černých oblecích s bílými košilemi.

Výraznou roli měla pohybová složka. Tanečnice Andrea Miltnerová, doprovázená trojicí dalších tanečníků, pohybem reagovala na děj a hudbu, v druhé části pak byla na zahradě umístěna velkoplošná obrazovka zachycující pouze proměnlivý výraz jejího obličeje. Andrea Miltnerová je bezesporu charismatická osobnost a dokáže koncentrovat pozornost na sebemenší pohyb záchvěv v obličeji a pohledu. Nicméně na tak rozsáhlé ploše upadala pohybová složka inscenace v choreografii Sanji Nešković do monotónnosti zejména tím, že další tři tanečníci první část vyplňovali neustávajícím obcházením malého čtvercového pódia uprostřed kostela a v druhé pobíhali po zahradě před ambity s planoucími pochodněmi. Takto jednotvárná pohybová složka přitom na sebe strhávala až příliš pozornosti a jen z programové brožury se dalo zjistit, že postavy v béžových kalhotových kombinézách mají být Víra, Naděje a Láska.

Nejvíce árií má v oratoriu David. Na Olomouckých barokních slavnostech byla tato role, včetně úvodní árie vypravěče, svěřena Doubravce Součkové. Tato mimořádně talentovaná sólistka, kterou známe jako Ofélii v plzeňském nastudování Thomasova Hamleta nebo Juliettu v ostravské inscenaci této opery Bohuslava Martinů, si poradila s náročným partem skvěle. Vyjádřila Davida jako prostého pastýře s láskou k hudbě a pokorou k Bohu i jako odhodlaného bojovníka, který se dokáže postavit domněle neporazitelnému Goliášovi. V jímavém duetu s Jonatánem postihla hloubku tohoto přátelství, v němž Helena Hozová jako Jonatán uplatnila svůj zářivý soprán v akusticky příznivém prostoru baziliky, zatímco v prostoru zahrady zanikal. S tímto akustickým rozdílem zvolených míst si ovšem dokázal poradit Jiří Miroslav Procházka, který propůjčil vojevůdci Abnerovi svůj hutný znělý bas. Aneta Petrasová zúročila své zkušenosti s interpretací staré hudby v roli Davidova bratra Eliaba. Pro slovinského tenoristu Aca Bišćeviće však byl part izraelského krále Saula na hranici jeho současných pěveckých možností. Méně přesvědčivý byl i výkon sboru Societas Incognitorum.

Inscenace Dittersova oratoria David byla po Guzmánovi Antonína Rejchy druhou scénickou produkcí letošního devátého ročníku Olomouckých barokních slavností pod novým vedením. Dřívější koncepci soustředěnou až jednostranně na Tomáše Hanzlíka jako skladatele, dirigenta, režiséra, scénografa a spolutvůrce repliky barokního divadla Theatrum Schrattenbach i impresária Ensemblu Damian, Veronika Manová a její tým rozšířily a zejména dramaturgicky a volbou různých míst Olomoucka otevřely další potenciál tohoto festivalu. Jak se dá dovodit z Guzmána a Davida, přesvědčivější interpretační podobu ale inovované Olomoucké barokní slavnosti zatím teprve hledají. A věřme, že se podaří i časová koordinace s dalším olomouckým festivalem Baroco, který „zůstal“ Tomášovi Hanzlíkovi.

Karl Ditters: David
Hudební nastudování Veronika Manová a Ema Mikešková, dirigentka Ema Mikešková, režie Rocc, choreografie Sanja Neškovć Peršin, kostýmy Borjan Litovski, videoprojekce Tomáš Hrůza, osvětlení Ondřej Zunt.

Osoby a obsazení: David – Doubravka Součková, Saul, izraelský král – Aco Bišćević, Jonatán, syn Saula – Helena Hozová, Abner, vojevůdce – Jiří Miroslav Procházka, Eliab, Davidův bratr – Aneta Petrasová, David inspirující (pohybová role) – Andrea Miltnerová
Pohyb: Víra – Sanja Nešković Peršin, Naděje – Luka Bokšan, Láska – Ivana Percan Kodarin
Sbor – Arte dei Suonatori a Societas Incognitorum, Volantes Orchestra
Olomoucké barokní slavnosti, Svatý Kopeček – bazilika Navštívení Panny Marie a ambit, 12. srpna 2021.