Brněnská filharmonie otevřela sezónu Mahlerovým Vzkříšením

„Jednou zhyne vše, co vzniklo kdysi, / vše, co zhyne, zas se vzkřísí!“ – temná objektivní realita našeho světa v prvním verši je vyvážena optimistickou vírou a nadějí verše druhého. Jsou to slova, která zpívá sbor v závěrečné větě Druhé symfonie Gustava Mahlera, přezdívané podle použitého textu i myšlenky celého díla „Vzkříšení“. A právě toto monumentální celovečerní dílo si zvolila Filharmonie Brno v čele se svým šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Dennisem Russellem Daviesem pro zahajovací koncert své osmašedesáté sezóny. V sólových partech se představily pěvkyně Pavla Vykopalová a Jana Hrochová, Český filharmonický sbor Brno připravil jeho sbormistr Petr Fiala.

Skladba je to monumentální nejen v čase (pět vět o celkové délce devadesáti minut), ale i v prostoru (obrovský symfonický orchestr je v poslední větě, kromě dvou sólistek a smíšeného sboru, obohacen ještě o varhany a dechovou kapelu v zákulisí). Jejími jednotícími tématy jsou pak smrt, zamýšlení se nad pozemským životem a víra ve vzkříšení a znovuzrození, která je v závěru díla explicitně deklamována vokální složkou. Symfonie kladoucí mimořádné nároky na interprety i posluchače, tak obrazně i doslova přesahuje prostor jeviště Janáčkova divadla, Mahlerův novátorský, ale přesto srozumitelný hudební jazyk jí však zajišťuje neutuchající popularitu a velký ohlas u obecenstev po celém světě.

Na samém úvodu koncertu (jehož začátek musel být pro enormní zájem publika a sáhodlouhou frontu před pokladnou o několik minut posunut) vystoupila ředitelka filharmonie Marie Kučerová a s ní také japonský velvyslanec v ČR Hideo Suzuki. Společně nejenže přivítali orchestr i diváky v nové sezóně, ale také zmínili nadcházející rok české hudby (2024) a blížící se životní jubileum šéfdirigenta orchestru. Suzuki dále svým optimisticky zapáleným projevem připomenul spolupráci našich dvou zemí (mimo jiné i účast významného akustika Yasuhisa Toyoty na stavbě nového brněnského koncertního sálu) a význam a důležitost hudby v dnešním světě.

Po slovní introdukci přišel již čas na Mahlera. Rozsáhlá a velmi dramatická první věta (Allegro maestoso) překvapila dynamickou a barevnou vyvážeností jednotlivých složek orchestru, která není v těchto prostorech obvyklá (sál Janáčkova divadla byl přeci jen konstruován pro provoz oper, doufejme, že dočká-li se někdy Brno tolik let slibovaného koncertního sálu, bude skvělá zvukovost symfonických koncertů pravidlem, nikoliv výjimkou). Svou roli v tom jistě hrálo skladatelovo instrumentační mistrovství vyvstávající z jeho dirigentské praxe, dále zřejmě fakt, že jeviště bylo zaplněno interprety v celé své hloubce, a v neposlední řadě také to, že Filharmonie Brno tuto symfonii provedla nedávno v německém Rheingau, a byla tedy s partiturou již sžita.

Temnota a patos hlavního tématu ostře kontrastovaly se subtilním zvukem něžného tématu vedlejšího. Dirigent Dennis Russell Davies volil velmi střídmá gesta, zcela pochopitelná s ohledem na délku díla a dirigentův věk. Mahler zanechal v partituře mnoho podrobných pokynů nejen pro členy orchestru, ale také pro dirigenta, dalo by se tedy čekat, že pouhé respektování a zrealizování všech skladatelových pokynů bude pro přesvědčivý výraz symfonie dostačující. O to se nejspíše snažil i Davies, jeho řízení bylo objektivní, jako by jeho záměrem bylo vyvarování se přehnaných romantických nánosů, manýr a klišé. To však mělo i svou stinnou stránku – dlouhé melodické linky často postrádaly napětí a tah, což je u Mahlera, který se vedle rozsáhlých symfonií věnoval nejvíce písňové tvorbě, zřetelná vada na kráse. Také v některých místech, kde se hudba odvíjela v několika paralelních pásmech, jako by si Davies vystačil se směřováním pozornosti jen k nejvýraznějším vrstvám, ty zbylé pak občas postrádaly výraz nebo se (možná i kvůli úspornosti gest) se zbytkem orchestru maličko rozcházely.

Perfektně a s velkým efektem však vyznívaly dynamické klimaxy, vždy pečlivě připravené a vystavěné. I díky nim působila první věta ve výsledku přesvědčivě a dokázala si udržet napětí až do závěrečných tónů. Po doznění půlhodinové (!) hudební masy dirigent sestoupil z pultu a minutou ticha uctil skladatelovo přání, aby byly zbylé čtyři věty symfonie odděleny krátkou pauzou. Právě v tomto tichém doznívání stylizovaného smutečního pochodu se ukrýval jeden z nejsilnějších momentů večera.

Druhá věta (Andante moderato) přišla s jemnějším zvukem i výrazem ve stylu ležérního ländleru. Vítané dynamické i tematické odlehčení bylo jen místy narušeno nepřesnou souhrou v pizzicatech smyčcové sekce (jejichž sjednocená hra v takovém množství hudebníků je sice velmi těžko proveditelná, bohužel právě v takto průsvitných místech je každá chyba zřetelně slyšitelná).

Po posledních akordech nastoupily vedle dirigenta na pódium dvě sólistky, třetí věta se však stále ještě odehrávala pouze v orchestru. Pozůstatky temnoty z úvodní věty se tu mísily s humorem, slavnostní žesťové fanfáry se střídaly s komickou imitací hudby židovských kapel. Idiomatika klezmer bandů tu naskytla prostor pro sóla es klarinetu – na něj hrál Stanislav Pavlíček, pro kterého to byl po čtyřiceti sezónách poslední koncert s filharmonií a s jehož účinkováním se ve slovním úvodu rozloučila jak ředitelka předáním kytice, tak i publikum svým potleskem.

Bez přestávky pak následovala věta čtvrtá – píseň „Urlicht“ (Prasvětlo) pro sólový alt. Zpěvného partu vznášejícího se nad citlivým doprovodem orchestru se ujala Jana Hrochová, která svým projevem dokázala publiku srozumitelně předat jak vnější prostotu, tak i vnitřní hloubku textu. Její hlas byl i přes předepsanou slabou dynamiku mocný a znělý. Vítané intermezzo pak přešlo plynule do finále, v němž se představil instrumentář skladby v celé své šíři (včetně dechové hudby umístěné v zákulisí jeviště).

Celých pětasedmdesát minut po začátku symfonie se k provozovacímu aparátu konečně přidal Český filharmonický sbor Brno, který byl v ještě složitější pozici než dvě sólistky, jelikož na svých místech musel z logistických důvodů sedět po celou dobu koncertu. Drobná nejistota v prvním pianissimovém akordu takřka okamžitě vyprchala a naplno se projevila precizní příprava sbormistra Petra Fialy. Sbor se pohyboval v široké dynamické škále, vždy se srozumitelnou deklamací a hlubokým výrazem.

Jako poslední součást vokální složky se přidala sopranistka Pavla Vykopalová, na níž se bohužel dlouhé sezení před orchestrem projevilo nejvíce. Její intonace zpočátku nebyla příliš přesvědčivá a její tón trochu stažený, dozajista také výsledek toho, že jejím harmonickým podkladem byl ze začátku pouze prostorově velmi vzdálený sbor a capella a že dirigenta mohla sledovat pouze periferně. Po pár frázích ovšem i u ní zmizely známky nejistoty a mohla se tak volně rozezpívat, s Hrochovou tak vytvořily vyváženou dvojici.

Dvě sólistky, smíšený sbor, obrovský orchestr, varhany a dechová hudba – všechny složky symfonie se v posledních minutách sešly dohromady v závěrečné apoteóze vzkříšení a naplnily tak pozitivní myšlenku o naději zmíněnou v úvodu tohoto textu. Burácivé akordy Es dur uzavřely intenzivní koncert a vyústily v dlouhotrvající potlesk zcela zaplněného sálu.

Filharmonie Brno: Zahajovací koncert sezony
14. září 2023, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno

Program:
Gustav Mahler: Symfonie č. 2 c moll „Vzkříšení“ pro soprán, alt, sbor a orchestr

Účinkující:
Pavla Vykopalová – soprán
Jana Hrochová – mezzosoprán
Český filharmonický sbor Brno
Petr Fiala – sbormistr
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent