Julia Fischer a Komorní orchestr České filharmonie: Přirozená exprese a transparentní zvuk

Celý večer se odehrával na pozoruhodně vysoké úrovni, hru Komorního orchestru České filharmonie zdobila ušlechtilá tónová kultura i preciznost souhry, pozoruhodná i s ohledem na to, že orchestr nehraje ve stabilním složení, ale jeho hráčský kádr se neustále proměňuje ad hoc. Sestava se dvěma kontrabasy a třemi violoncelly přinesla průzračně transparentní zvuk, čitelnost faktury i v bachovské polyfonii a světlý, jarním sluncem prozářený zvuk mozartovského tutti, kořeněných skvělými cornami. Třešničkou na dortu byl pak znamenitý výkon obou sólistů. Julia Fischer potvrdila v obou koncertech své všestranné, přemýšlivé a neokázalé muzikantství beze zbytku. A Jeremias Pestalozzi v Bachovi u partu prvních houslí projevil velkou přizpůsobivost, hudební empatii a smysl pro komorní projev. Rozhodně je to velký talent a neměl by se vytratit ze světové hudební scény – pokud jej nesemelou kola koncertního průmyslu.

Bachův Dvojkoncert zaujal především přirozeným důrazem na logické vedení obou sólových partů (přičemž oba hráli samozřejmě i úseky ripieno), imitační proplétání obou hlasů vyznívalo velmi plasticky a přehledně, větná struktura (s kantabilním Largem uprostřed) měla svoji přirozenou tektonickou logiku. Přitom historický přístup byl zcela upozaděn ve prospěch moderního čtení – včetně vyššího ladění, mírného vibrata a dokonce i nenásilných crescend. Janine Jansen či Vilde Frang přistupují k Bachovi z opačného pólu, a tak jsme mohli ocenit zdravou konfrontaci obou pojetí a znovu si přitom ozřejmit, že obě mají své nezadatelné právo na život, aniž je možné dát jednomu z nich přednost.

Mozartův Koncert A dur, patrně nejdokonalejší z pětice krátce po sobě zkomponovaných koncertů z roku 1775, se stal pro německou instrumentalistku příležitostí, aby uplatnila decentní kultivovaný projev, ušlechtilou kulturu, spontánní muzikantství a to vše v relativně nižších dynamických hladinách. Tento její Mozart snad postrádal trochu více dravosti, ale o to více jsme si mohli vychutnat krásu přirozeně vyklenutých mélických oblouků, přirozená tempa a celkovou střídmě uměřenou, přirozenou expresi. Uznávám, že přívlastek “přirozený” se mi tu objevuje nápadně často, ale nemohu si pomoci. A je to ta největší pocta, kterou lze muzikantovi složit. Byť by kritikova představa byla třeba trochu jiná, jestliže ho o své pravdě dokáže umělec na place přesvědčit, pak je třeba mu složit hold a své výhrady odsunout stranou.

Po přestávce se rozezněla mladistvě bujará, ale i sentimentálně zadumaná Sukova Serenáda, dílo posluchačsky vděčné a milované. K prvému pultu koncertního mistra usedla Julia Fischer a pod jejím vedením se Sukova partitura rozezněla pestrými barvami pozdně romantického sukovského idomu, ale nechyběl ani kontrast a expresivita při budování jednotlivých ploch. Její účast může být překvapením jen pro toho, kdo nezná její vášeň pro společné muzicírování. Fischer má své smyčcové kvarteto, hraje s významnými pianisty, ale sama vystupuje jako vůbec ne špatná pianistka a mnoho času a energie věnuje komorní hudbě nejrůznějších sestav – a to i s menšími lokálními soubory po celé Evropě. Nikdy neselhávající profylaxe proti rutině a únavě! Recept vřele doporučitelný všem, jak sama říká.

Český spolek pro komorní hudbu: Julia Fischer
22. dubna 2024, 19:30 hodin
Rudolfinum, Praha

Program:
Johann Sebastian Bach: Koncert pro dvoje housle a orchestr d moll, BWV 1043 (15′)
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro housle a orchestr č. 5 A dur, K 219 (30′)

— Přestávka —

Josef Suk: Serenáda Es dur pro smyčcový orchestr, op. 6 (30′)

Účinkující:
Julia Fischer – housle
Jeremisas Pestalozzi – housle
Komorní orchestr České filharmonie