Skladatel má v hlavě určitou představu, která se při zkoušení rozplyne, říká Vojtěch Frank

Když jste poprvé slyšel své dílo na zkouškách, byl jste spokojený? Jaký byl váš bezprostřední dojem, co vám běželo hlavou?
Je to vždycky velmi zvláštní pocit. Skladatel má v hlavě nějakou víceméně jasnou představu, která při zkoušení mizí, když každý zpěvák pojme noty před sebou tak trochu po svém. Ale musím říct, že v případě Faraonovy kletby mě tyto subjektivní interpretace a odstíny velmi baví, protože pro nás s libretistou Jakubem Hojkou bylo důležité, aby zpěváci vzali svoje party co nejvíce za své. Sólisté se se svými party vyhráli, bavilo je to – a já doufám, že opera bude bavit i diváky. U orchestru je nicméně naplnění té jasné kompoziční představy důležitější, a tak jsme na orchestrálních zkouškách s dirigentem Jiřím Petrdlíkem a hráči některá místa dolaďovali, aby zněla tak, jak mají. Orchestr je komorní a hráči se vynikajícím způsobem poslouchají navzájem a doplňují, takže práce je to radostná.

Jedná se o vaši první operu, nebo máte nějaké předchozí nedokončené pokusy “v šuplíku”?
Mám několik pokusů z mladších let, které se nikdy na jeviště nedostaly (a asi ani nedostanou). Řekněme, že to byly spíše takové laboratoře, na kterých jsem si zkoušel, jak se píše opera. Někdy před dvanácti lety jsem si třeba zkusil zhudebnit libreto opery Kostnice sedlecká, které bylo oceněno v soutěži Národního divadla roku 1898. V tomto případě podnět vyšel od libretisty Jakuba Hojky, který měl námět na operu dlouho odložený v šuplíku, a poté, co nás Divadlo J. K. Tyla v Plzni oslovilo, jsme tento dobrodružný egyptský námět zrealizovali.

Pomohly vám v komponování zkušenosti z vašich předchozích muzikálových děl?
Rozhodně ano, už v muzikálech jsem používal některé operní techniky, jako jsou např. leitmotivy, a zkušenost inscenování těchto muzikálů, tedy hledání jejich jevištního ztvárnění, je nedocenitelná pro další psaní děl pro hudební divadlo.

V Čechách má málokdo zkušenost s psaním textů pro operu a najít najít svého libretistu může být opravdu obtížné…
Jak už jsem říkal, libretista si spíše vybral mě. Jakub je bytostný divadelník s citem pro přiléhavý tvar, který bude na konkrétním jevišti pro konkrétní žánr sedět. Faraonova kletba je pojatá jako opera v mnoha směrech vědomě syntetická, je v ní řada odkazů na již existující díla a dalo by se říci, že vlastně zkoumá povahu hudebního divadla jako takového. Velmi mě baví dvojí námět naší opery, kterým je v jednom plánu objevení hrobky faraona Tutanchamona roku 1922 a následná podezřelá úmrtí a v tom druhém je to metanámět zkoušení opery o tomto objevu. Osudy zpěváků a jimi ztvárňovaných postav v příběhu o faraonovi se v druhém dějství začínají prostupovat, hranice rozmlžovat, což vytváří strašně zajímavou divadelní i diváckou situaci. Víc ale nebudu prozrazovat.

Rozumím. Princip divadla na divadle může přinést mnoho humorných situací. Soudobé opery mají často tendenci se zbavovat operního patosu a blížit se civilnějšímu výrazu – „činohra v hudbě“. Vydal jste se také touto cestou, užíváte parodii na klišé operního patosu?
Na to není úplně jednoduché odpovědět, ale rozhodně se nejedná o žádný formální experiment, který by navazoval třeba na poslední vývoj opery v Německu nebo na různé projevy music theatre. Operní patos využíváme parodicky i s láskou, protože je to koneckonců léty ozkoušený prostředek, kterým lze dosáhnout velmi silných emocí. Pěvecké party jsem se snažil psát přirozeně, zapamatovatelně, hudba opery celkově vychází ze zažitých idiomů a stylů, které ale používáme synteticky, s ohledem na divadelní situaci, takže vedle sebe můžeme slyšet árii massenetovského střihu a kabaretní číslo nebo verdiovskou stylizaci a jazzový tanec.

Vojtěch Frank: Píseň pro Ninu, muzikál (2023)

Jedná se o prokomponovanou operu nebo pracujete s hudebními čísly? Vkládal jste také nějaké mluvené dialogy?
Pracujeme s většími celky, scénami, které jsou prokomponované a v rámci nichž se objevují ariosní útvary. Celá opera je propojená několika příznačnými motivy a tématy. Co se týče použití recitativů, snažili jsme se ho omezit a místo toho na některých místech užíváme mluvené dialogy. Je to dobrý zcizovací prostředek a onen kontrast mezi operním zpěvem a činoherní mluvou může mít i komický efekt. Některá místa se svým pojetím blíží i melodramu. To vše vychází z potřeb libreta.

Faraonova kletba bude evidentně plná odlehčeného humoru a zábavy. Směrujete spíše na mladého diváka, nebo se bude jednat o rodinnou inscenaci?
Myslím, že Faraonova kletba je operou pro všechny, každý si v ní může něco najít. Nechtěli bychom nějakou diváckou skupinu opomenout, ale není to určitě dílo pro malé děti. Témata i ono prolínání světů v opeře, které jsem zmiňoval, určitě dobře pochopí diváci od patnácti let výše. Při zkouškách s režisérem Roccem nás až překvapilo, jak některá místa působí závažně, mají až existenciální hloubku, a přitom je v nich pořád implicitně přítomné takové zcizení, odstup. Humoru a gagů je v této opeře, doufáme, dost, zábavná podívaná by to také měla být, ale nechtěli jsme zůstat na povrchu, a tak se v opeře diskutují otázky kolonialismu, komerce, prospěchářství, ale i pomíjivosti života, stárnutí, a v neposlední řadě toho, co to vůbec opera je.

Děkujeme za rozhovor a ať se Faraonova kletba divákům líbí!

Vojtěch Frank (1995) je v současnosti dramaturgem Opery Divadla J. K. Tyla v Plzni (čtěte více…).