Zápisník Jindřicha Bálka (53)
Minulý týden začal výročím – v pondělí 2. června uplynulo 180 let od narození pěvkyně Terezy Stolzové. Nenápadné výročí sopranistky, která se zapsala do života Giuseppe Verdiho, byla „první a nejslavnější Aida“ a předznamenala osudy několika dalších slavných českých pěvkyň. Ty nejprve doma neuspěly, Stolzová už na konzervatoři, a za pár let udělala světovou kariéru.
Výročí si připomněli v Kostelci nad Labem, rodném městě Terezy Stolzové, večerní kulturní akcí už v sobotu 31. května s kostýmovaným příjezdem obou umělců. Také ohňostrojem na Verdiho hudbu a pěveckým koncertem Milady Říhové za doprovodu klavíru. Už odpoledne byl v Kostelci ovšem dětský den, který skvěle zorganizovali profesionální i dobrovolní hasiči. I se závěrečnou hlavní atrakcí, kdy sto padesát dětí běhá v požárnické hasicí pěně… A pokud byly oslavy slavné rodačky alespoň z poloviny tak vydařené jako akce na malém středočeském městě, všechna čest. Jen si ještě někdy můžeme položit otázku, co je vlastně poselství Terezy Stolzové pro dnešní operní život v Čechách. Že tu nepoznáme skutečný pěvecký talent? A pokud ano, neumíme ho rozvinout? A jak to dopadne, když se zpívá Verdi a vůbec italská opera? A kde zjistíme, jak ho zpívat?
V úterý 3. června pak skončilo Pražské jaro pozoruhodným koncertem. Dirigoval ho Paavo Järvi, syn slavného estonského dirigenta Neeme Järviho. A pozoruhodné na něm bylo mimo jiné to, že nepřijel orchestr, který je „papírově“ čímkoli významný. Stál by na nějakém tom hezkém desátém místě mezi německými orchestry… Prostě rozhlasový orchestr z Frankfurtu. A bylo sice slyšet, že mezi dechovými nástroji nemá nejlepší hráče – nabídl ale nesmírně vtahující hudební pojetí. U Dvořákovy Osmé vycházelo z jednotlivých nástrojových skupin, nebyl to klasický český homogenní kulatý zvuk, a přitom to bylo neobyčejně barvité a živé. Paavo Järvi byl podle svých slov od svého otce vychován v přesvědčení, že jsou tři zajímavé orchestry na světě – Berlínská, Vídeňská a Česká filharmonie. A také že hudba začíná a končí Karajanem, jak v nadsázce dodal. Velmi se ale od tohoto postoje osvobodil. Česká filharmonie ho jako svého šéfa nezískala, ač se o tom uvažovalo. A pak dovede udělat zajímavou kreaci i s rozhlasovým orchestrem z Frankfurtu. To jsou paradoxy.
A do třetice, v sobotu začal Mezinárodní festival komorní hudby Kutná Hora. Letos sedmý ročník festivalu, který si vymyslel Jiří Bárta, je zajímavý trochu jiným stylem prezentace komorní hudby. Hlavně pokud jde o ducha komorní hudby. Známý violoncellista se před těmi sedmi lety rozhodl domluvit se s několika přáteli muzikanty – a v různých komorních sestavách celý týden zkoušet a koncertovat. Takže ne obvyklé koncerty jednoho tria či kvarteta, ale záměrně různé proměnlivé sestavy. Letos tak přijelo do Kutné Hory Bennewitzovo kvarteto, ale hraje v programu třeba jen jedno číslo a po něm následuje duo a trio. A ruku v roce s tím jdou kombinace zajímavých skladeb, ve kterých je najednou mnohem víc atraktivních dramaturgických možností. Je dobře, že stejný postup využil Jiří Bárta i při sestavování komorní řady Dvořákovy Prahy. Je to živé a neobyčejně zajímavé.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto archiv
