Patnáctidenní zahájení patnácté sezony divadla Ponec je v plném proudu. Ponec má v podtitulu „divadlo pro tanec“, a to v tom nejširším smyslu. Novou sezonu otevírá tanečním programem i koncerty a všechny umělecké profese pouští k sobě, jak nejvíce to jde. Během těchto patnácti dnů se na jevišti vystřídají taneční soubory, pro které je Ponec jednou z hlavních scén: VerTeDance, NANOHACH, Spitfire Company, Farma v jeskyni, Lenka Vagnerová & Company a DOT504. Přestože program nikdo nenazval festivalem, přesně takovou atmosféru má. Představení se střídají s koncerty, site specific projekty a dalšími jednorázovými akcemi. Své místo tu má také improvizace, které patřilo 17. září.
Svět taneční a hudební improvizace láká diváky i interprety svou nevypočitatelností. Návštěvníci takového představení si mohou být jisti, že se vždy setkávají nad novým dílem, které nemá předobraz a nebude nikdy reprodukováno, ale také se tomuto dílu musí otevřít a – v ideálním případě – přijímat je bez očekávání. Samozřejmě mimo očekávání zážitku, protože ten přijde vždy.
Improvizační večer začal už „předehrou“ ve volném prostoru na Vítkově a hlavní program pak čekal návštěvníky v Ponci v tradiční hodinu.
Diváků nebylo mnoho, ale komorní atmosféře programu to nakonec slušelo. Princip odděleného jeviště a hlediště byl pro tentokrát zrušen a návštěvníci obklopili scénu ze tří stran na řadě židlí, aby byli interpretům na dosah a o to více s nimi prožívali jejich vystoupení. K prolnutí obou světů přispělo i to, že tanečníci mezi svými výstupy usedali na volné židle k divákům a stávali se chvíli nezúčastněnými pozorovateli, opouštěli společný obraz a zase se do něj vraceli. Šestice performerů zastřešená značkou volného sdružení CreWcollective přinesla na scénu své individuality: Kateřina Bilejová, Zdenka Svíteková, Radim Klásek, Pasi Mäkelä, Jana Novorytová a Kateřina Dietzová.
Protihráči jim byli muzikanti a zvukoví mágové z uskupení IQ a stejně rovnocenně se do představení zapojil Jan Komárek coby světelný designér. Světelné řešení bylo i scénografickou prací, Komárek vytvořil prostředí, které se v průběhu představení stalo samostatně žijící entitou. Složené z množství porůznu rozestavěných zářivek, žárovek a svítících objektů položených, postavených nebo zavěšených ve vzduchu, určovalo dimenzi prostoru. A bylo poutavé sledovat, jak na sebe vzájemně tanečníci a světelné objekty reagují, jako kdyby mezi nimi docházelo ke skutečné komunikaci. I čistě vizuální účinek byl působivý, z relativně obyčejných artefaktů vytvářející výtvarné objekty, o náladě navozované různou barvou světla nemluvě.
Hledat v takovémto typu večera kompaktní dramaturgii nebo jasné sdělení není cestou, jak se mu dostat pod kůži. Tady nejde o významy, ale především o hru, souhru a o radost z interakce, o testování možností komunikace pohybem a dotekem, o zkoumání způsobu, jak na sebe umělci z různých oborů dokáží reagovat, přebírat vůdčí roli nebo se přizpůsobovat, ladit spolu a skutečně tvořit společný obraz. Divák jej sleduje a sám pro sebe může rozvažovat, do jaké míry je hudební nebo pohybový materiál připravený, kde jsou styčné body, kterými inscenace musí projít, aby neztratila svou soudržnost, a kde jsou naopak plochy nezřízené fantazie.
Osobitost interpretů je nezpochybnitelná: každý tančí, či spíš užívá své fyzické přítomnosti ke komunikaci se svým okolím, podle vlastní přirozenosti. Svou roli samozřejmě hraje i stylizace. Improvizace nemusí nutně vycházet z autentického nepřikrášleného jádra, může zacházet s divadelními prvky velmi neobvyklými. Tak či onak ale nakonec podstatu odrážejí. V naplánovaném programu je samozřejmě potřeba udržet určitou dynamiku, tak aby interpreti diváka provedli celou hodinovou performancí za plné pozornosti a jejich vystoupení bylo ohraničené a soudržné. To se podařilo beze zbytku, ve druhé polovině a k závěru vystoupení kulminovalo v dynamice zvuku i intenzitě pohybu až k závěrečnému zklidnění.
Každý z interpretů vycházel ze své pohybové zkušenosti a pohybového slovníku. Večer zahájila svým sólem Zdenka Svíteková, jejímž prostřednictvím diváci začali objevovat onen scénograficky určený prostor a jeho vnitřní život. Sólo působilo jak první průzkum, jako test komunikace těla a hudby a těla a světel. Tělo krájející vzduch, s gesty evokujícími chvílemi odhodlaného asijského bojovníka a vybízející ostatní k roztančení prostoru a k další interakci. Kateřina Bilejová soustředila energii své performance naopak do svého nitra, před diváky předstoupila jako mystická žena nebo čarodějka, s prsty kreslícími obrazce jako magická zaklínadla a s pohledem šamanky v tranzu. Jana Novorytová ve svém projevu spojovala křehkost s velkou dynamikou, s níž se vrhala do prostoru, na zem a jakoby do náruče světelným objektům. Kateřina Bilejová a Radim Klásek svým pohybem vnášeli do společného díla spíš zklidnění. Performer Pasi Mäkelä spolupracující se souborem Handa Gote se před diváky objevil v očekávaně ztřeštěné „roli“: jen napolo oblečen do starých dámských punčocháčů, s maskou a ušpiněným falešným vousem, proháněl se s divokými výkřiky a rozmachy i pády po jevišti jako skřet nebo hejkal z lidových báchorek. Zvlášť od jeho výstupu se mi představení jakousi asociací spojilo s absurdní literaturou a k definici spatřeného: takhle nějak by asi vypadala poezie Christiana Morgensterna, kdyby byla tancem.
Pro diváka není snadné v průběhu takového představení odhadnout, kdo na koho ve které chvíli reaguje, ale zdá se, že základem byl přece jen pohyb a tanečníci svými individuálními tanečními jazyky předurčovali základní dialog s hudbou. Ta vznikala živě, nikoli jako melodický doprovod, ale zvuky vyluzované na přehrávači, kombinované s deformovaným zvukem trubky a houslí nebo do tmy pronikajícím veselým hláskem trianglu. Praskání ohraného kotouče desky, smyk smyčce, zavřeštění tónů, hluk místo ucelených motivů, to vše se přesto skládalo v kompletní stejně, jako se v jeden celek skládaly individuality performerů.
Intenzivní prožitek diváků ještě prohloubila fyzická přítomnost tanečníků mezi nimi, a tak lze určitě hovořit o společném sdílení nejen prostoru, ale i samotného představení. Zapadá příjemně do zahájení sezony, která bude vedena také ve znamení projektu Be SpectACTive!, který divadlo a diváka sbližuje ještě víc.
Hodnocení autorky recenze: 90 %
Opening 15. sezony
Improvizační večer IQ + CreWcollective
Hudebníci IQ: Georgij Bagdasarov, Petr Vrba, Michal Zbořil, Jára Tarnovski, Veronika Hladká
Light design: Jan Komárek
Premiéra 17. září 2015 divadlo Ponec Praha
Tanečníci CreWcollective – Kateřina Bilejová, Zdenka Svíteková, Radim Klásek, Pasi Mäkelä, Jana Novorytová, Kateřina Dietzová
www.crewcollective.cz
www.divadloponec.cz
Foto Vojta Brtnický
