Agáta Jarošová: Fascinuje mě tělo v jeho celostním prožitku a vnímání

Poprvé jsem tě viděla v roce 2019 s choreografií Sa Présence na pražské části festivalu KoresponDance. Plánovala jsi už, že chceš v Centru choreografického rozvoje SE.S.TA absolvovat nějakou rezidenci, nebo si tě nejprve vybrala Marie Kinsky na festival?
Choreografii Sa Présence jsem vytvořila během svého studia ve Francii. Dozvěděla jsem se, že SE.S.TA pořádá letní rezidence s koučinkem, a právě proto jsem se v roce 2018, po studiích ve Francii a ve Švýcarsku, rozhodla zúčastnit s touto choreografií. I když jsem nadále žila ve Francii, udržovala jsem se SE.S.Tou neustálý kontakt – především prostřednictvím koučinků, seminářů a později také v rámci programu Škola tančí.

Máš za sebou tedy vzdělání především ve Francii. Odkud pochází tvoje rodina a co tebe samotnou zavedlo zpět do Česka? Není v zahraničí více příležitostí?
Narodila jsem se v Praze, maminka je Uruguayka a tatínek Čech. Když jsem byla malá, moje uruguayská rodina emigrovala do Španělska. Žila jsem deset let ve Francii, dlouhou dobu také ve Španělsku a v Čechách. Cítím se tak trochu všude a nikde doma – moje kořeny jsou „rozházené“. Právě toto téma se odráží v mé nejnovější choreografii Vlasy. Vlasové kořeny zde fungují jako metafora hledání vlastních kořenů na různých úrovních – rodinné, emocionální i tělesné. Zabývám se otázkami vykořenění, uzemnění, vztahem k tělu a pohledem na svět skrze něj.

Do Česka jsem se vrátila, protože jsem cítila potřebu znovu se propojit se svými kořeny, s místem, odkud pocházím. A přesto – jak sama říkám – cítím se jako „Češka neČeška“. To mi paradoxně dává svobodu cítit se doma i nedoma kdekoliv. Vlasy jsou pro mě způsobem, jak reflektovat vlastní vnímání světa skrze různé tělesné zkušenosti, které jsem prožila – od úplného vykořenění, přes pocit přežití a „vytržení“ z těla, až po harmonii, ve které tělo touží prožívat život celým tělem. Proto vlasy jako kořeny se stávají zdrojem hledání rovnováhy.

Jak dlouho Vlasy vznikaly a jak se měnila tvá úloha v procesu?
Vlasy začaly jako sólová inscenace, ve které jsem tančila já. Proces tvorby jsem zahájila v létě 2023, ale postupně se dílo transformovalo do dua, ve kterém jsem stále tančila (pracovala jsem na něm v rámci Art Klastru SE.S.TA). Později jsem se však rozhodla z inscenace odstoupit a plně se ujmout role choreografky – chtěla jsem si poprvé užít, že mohu být jen v této pozici. Mezitím jsem také měla zranění, což mou volbu jen podpořilo. V závěrečné fázi se Vlasy vrátily zpět do sólové podoby s Natalií Tun.

Jako začínající choreografka vnímám toto dílo jako zásadní umělecký krok, kde jsem se plně ujala choreografie a organizace všeho okolo. Kromě toho bylo pro mě osobně velmi významné – během jeho vzniku jsem se poprvé setkala nejen s fyzickým zraněním, ale také s těhotenstvím. Premiéra totiž proběhla pouhý měsíc před porodem. Zmiňuji to, protože i tato životní zkušenost dodala dílu určitý charakter.

Co ti rezidence a spolupráce se SE.S.Tou dávají jako aktivní umělkyni? V čem je pro sebe vnímáš jako hodnotné?
Rozmanitost forem spolupráce se SE.S.Tou je pro mě nesmírně obohacující. Postupně začínám poznávat stálé tváře, ale zároveň se setkávám s novými lidmi, což mi přináší další inspirace. Ať už jde o rezidence, choreografické koučinky, příležitosti k tvorbě, semináře, setkání, sdílení nebo dokonce kreativní práci s dětmi – SE.S.TA mi poskytuje širokou škálu poznatků a ukazuje mi, jak tanec a umění mohou mít hluboký a široký přesah. Cítím také, že mi SE.S.TA dává podporu k tomu, abych se mohla rozvíjet jako začínající umělec, a to mi přináší velkou radost a také trochu pevnější základ, odkud tvořit.

Budeš pokračovat i v letošním roce – jaké máš plány? Pracuješ na nějaké nové choreografii?
Jeden plán je jasný – mám malé miminko a v roce 2025 mě čeká operace kolene, kterou chci využít jako inspiraci pro nový umělecký výzkum. Mým cílem je zkoumat minimalistický, senzitivní pohyb. Využít omezení jako možnost rozšíření vlastního pohybového slovníku. Chci se zaměřit na tělo po operaci kolene, které je často v tanečním světě vnímáno jako „nepoužitelné“ – nejen z hlediska pohybu. Uvidím, zda z toho může vzniknout něco zajímavého. Zatím je to pouze myšlenkový koncept, nic ještě není konkrétně dojednáno. Zatím se věnuji pohybu s poporodním tělem :-), což je také zajímavý zážitek.

Také plánuji projekt s francouzskou tanečnicí, na kterém jsme začaly pracovat během pandemie, ale nikdy jsme ho úplně nedokončily. Jde o duo v site-specific formátu určené pro celou rodinu. Projekt se také vyvíjí směrem k doprovodné pohybové dílně, zaměřené na objevování vnitřního organického světa – světa toužícího po expresivitě, hře a symbióze s přírodou a s organicitou. Od toho bychom chtěly rozvíjet pohybové dílny či kolaborativní sdílení s komunitou. To vše ale asi až v roce 2026.

Pokud jsem pochopila, zatím jsi vždy ve svých kusech tančila, takže dívat se na vlastní choreografii, kterou ztvárňuje někdo jiný, vyžaduje i nějaké sebeovládání a odstup. Jak ses cítila na premiéře Vlasů?
Ano, je to moje první choreografie, ve které netančím. Hodně jsem se toho naučila, zejména o svém vlastním pohybovém slovníku, který vyžaduje naprostou preciznost v interpretaci, inkarnaci různých energií a charakterů a kapacitu zhmotnit imaginaci – více než technickou virtuozitu.

Na premiéře jsem se snažila dýchat… A s nervózním úsměvem jsem sledovala dílo, ve kterém jsem jasně viděla obrazy, jež jsem chtěla zprostředkovat – a které jsi, Lucko, ve svém článku velmi dobře popsala. (Pozn. red.: Recenzi najdete zde.) Dívala jsem se na dílo spolu s miminkem, které mi kopalo v břiše, unavená, ale šťastná, že je dílo hotové a že je venku. Chtěla jsem jej odevzdat publiku před tím, než vstoupím do nové etapy svého života – mateřství.

Způsob, jakým jsem toto dílo tvořila, energie, kterou jsem do něj vložila spolu se svým týmem… to vše už bych jako matka nedokázala stejným způsobem. Naučila jsem se toho hodně a sbírám všechny užitečné poznatky, které mě posunou dál – nejen v porozumění vlastnímu pohybovému materiálu, ale především v tom, jak sdělovat, komunikovat a předávat svůj svět druhým, aniž by se v něm sami ztratili.

Co všechno tě v tvorbě této poslední choreografie inspirovalo?
Počáteční myšlenkou bylo propojení se svou fyzickou vitalitou, tělem a vnitřní silou. V této realitě se vlasy, jako neživá hmota na hlavě, stávají odrazem toho, co se odehrává uvnitř – ať už z fyzického, nebo nehmotného úhlu pohledu. Vlasy jsou úvahou a dialogem o procesu sebepoznání a transformace, o tom, jak skrze různé tělesné stavy vnímáme okolní svět. Inspiruji se osobními prožitky, fantazií a nekonečnou imaginací, kterou lze ztělesnit a vést s ní hravý, smyslový dialog plný prožitků.

Čerpám z rozmanitých inkarnací živočichů, idejí a hlubšího propojení s něčím větším, než jsme my sami – jako cestu k novému způsobu vnímání, a tím i k preciznímu pohybovému materiálu, který tvoří první část inscenace. Další inspirací, jak jsem již dříve zmínila, jsou kořeny, které se zhmotnily v podobě vlasů na dolních končetinách. Propojení – nahoře skrze vlasy a dole skrze kořeny – bylo významným zdrojem inspirace, kterou jsem čerpala z různých vizuálů, knih, vlastní zkušenosti a z aktivní imaginace.

Když stavíš na tělo druhého člověka, ukazuješ choreografii sama na sobě, aby odezíral, nebo spíš dáváš instrukce, kam postupovat a jak zkoumat pohyb?
To vše jsem si vyzkoušela právě při tvorbě choreografie Vlasy. Často přicházím s širokým tématem, nebo právě naopak s velmi precizní myšlenkou a dynamikou pohybu. Dále nechávám tanečnici improvizovat. Když zachytím něco, co mi dává smysl, požádám ji, aby to zopakovala nebo dál rozvinula. Spíše naznačuji dynamiku a občas úplně přesný pohyb. Pokud chci dotáhnout něco do větší přesnosti, pracuji s konkrétní formou, obrazem nebo jasnou myšlenkou/imaginací – vždy však v neustálém dialogu mezi mnou, tanečnicí a našimi vzájemnými interpretacemi.

V díle Vlasy jsou rozepsány čtyři hlavní stavy, vzpomínky a vztahy k tělu, na které se napojovala práce tanečnice, hudby, světla a dramaturgie. Každodenní život toto dílo neustále obohacoval, rozvíjel a vrstvil o nové významy. Právě slovo ztělesnit je pro mě klíčové – ve francouzštině incarner, ve španělštině incarnar. Líbí se mi tyto výrazy v jiných jazycích, protože obsahují slovo carne – tedy maso. Často tedy „vkládám do masa, kostí a kůže“ určitý příběh, který se propojuje s pocitem, energií nebo i velmi konkrétními věcmi – například s pohybem páva:-). Dlouho jsme zkoumaly, jak se do něj vcítit, jak převzít jeho atributy a jedinečnosti. Tato zvířecí část je úzce propojena s nekonečnou imaginací a fantazií – s tělem, které má schopnost a energii hrát si se svou vlastní existencí.

Vím, že plánovat se moc nedá, ale předpokládám, že nepřestaneš s uměleckou tvorbou ani jako matka. Zařídila ses nějak předem prakticky, aby to šlo co nejlépe skloubit?
Teď se k mateřství přidává ještě operace kolene. Všechno má svůj čas i svůj význam. Snažím se to brát jako příležitost tvořit, pracovat a spolupracovat tak, jak to bude vhodné. Zatím nemám jasný plán, vím, že z jedné strany ztrácím svobodu, ale zároveň mi to dává novou – více důvěry, možná i potřebu větší organizace a plánování, a tedy i lépe zacílit projekty. Uvidíme:-).

Zatím, jako nová matka, se každý den věnuji kreativitě v maličkostech a tanec a hudbu zkoumám s malým stvořením jako moment radosti a sdílení. Tělo po porodu, po zranění… mi dává velkou inspiraci tvořit a tančit – bez ohledu na stav, ve kterém se právě nachází.

Četla jsem, že vyučuješ terapeutickou metodu tanečnice Nadège Paineau, ale příliš moudrá z toho nejsem. Jde o taneční techniku, o rehabilitační cvičení? Jaké to má principy?
Momentálně tuto techniku neučím v její původní podobě. To, co jsem si z ní odnesla, je důraz na řeč těla a uvolňování napětí v každodenní praxi, které může vznikat z různých příčin. V současnosti se zaměřuji spíše na mix všech pohybových technik, které jsem si osvojila během kurzů jógy, pilates, tance a studií na různých školách. Propojuji to, co vyučuji, se svou osobní pohybovou praxí.

S Evou Urbanovou a Natalií Tun jste založily společné uskupení Lusk. Dá se říct, že jste – co vlastně? Soubor, produkční jednotka? Předpokládám, že jste nehierarchické uskupení, jak tedy funguje prakticky – každá rovným dílem prostor pro svou tvorbu?
Ano, založily jsme spolek minulý rok (2024). Je to prostor pro tři choreografky, které mají velmi odlišný přístup k práci s tělem i rozdílné zázemí, ale sdílejí podobné hodnoty a oddanost k tanci, kreativitě, tvorbě, choreografii a sdělování. Jsme zatím nové uskupení – vzájemně se podporujeme, sdílíme své otázky a postupně se orientujeme v grantovém systému, který je pro nás dosud málo známý. Každá z nás tvoří vlastní díla, zároveň však spolupracujeme jako tanečnice na různých projektech.

Neseznámily jste na rezidencích SE.S.Ty nebo na festivalu KoresponDance?
S Evou jsem se seznámila v roce 2018, když dokončovala magisterské studium choreografie na HAMU – byla jsem součástí jejího studijního díla jako interpretka. Od té doby jsme spolupracovaly i na jiných projektech. S Naty to bylo asi ve stejném roce – plánovala odjet do Francie a měla na mě několik otázek. Postupně jsme se potkávaly na různých workshopech, a nakonec vlastně úplně všude. Dnes je sólistkou v mém díle a já tančím v jejím projektu Yutori (2024). Myslím, že máme každá velmi odlišnou energii, což z nás dělá skvělý tým.

Co je vlastně tvůj hlavní umělecký záměr, témata, kterým se věnuješ?
Miluji pozorovat a zkoumat tělo ve fyzické i nefyzické rovině. Když sleduji někoho v pohybu, vnímám dvě dimenze – tvar a sochařskou kvalitu těla, ale zároveň i jeho senzitivitu a bytí. Fascinuje mě tělo v jeho celostním prožitku a vnímání. Ve své práci se opírám o fyzické i imaginativní obrazy, které pomáhají tělu vstoupit do pohybu. Tanec vnímám jako způsob žití, nyní více než kdy dřív. Jako cestu k propojení se sebou samým i k navazování vztahu se světem.

Jak jsi zapojená do projektu Škola tančí?

Jsem novou lektorkou týmu Škola tančí a už to budou přibližně dva roky, co na školách tvořím projekty spolu s úžasným a velmi zkušeným týmem. Někteří z mých kolegů mají za sebou více než deset let praxe.

Tento formát intenzivní práce s dětmi je jedinečný tím, že přináší tanec mimo tradiční taneční sál a zároveň se Škola tančí integruje do vyučovacích hodin ve škole. Učíme, zkoušíme, experimentujeme skrze tělo. Tančíme venku i uvnitř, propojujeme učivo s pohybem a objevujeme způsoby vyjádření. Inspiruji se rozmanitými a podnětnými tématy, která spolu s tandemovým partnerem přetváříme do pohybových a uměleckých aktivit. Společně s dětmi tak prohlubujeme vztah mezi učivem a tancem.

Tato práce mi dává velký smysl – nejen pro děti a školství, ale i z hlediska uměleckého rozvoje a jeho přesahu.

Agáta Jarošová je česko-španělsko-uruguayská umělkyně působící v oblasti tance, choreografie a pedagogiky tance a pohybových disciplín. Studovala v CNDC Angers ve Francii a v La Manufacture v Lausanne ve Švýcarsku. V roce 2020 získala bakalářský titul v oboru scénického umění a magisterský titul v oblasti tance a umění v Paříži. Její tvorba se soustředí na zkoumání těla jako neustále se proměňující entity v dialogu s vnitřní imaginací a okolním prostředím. (Přečtěte si více zde…)