Vlasy: zastavení v tanečním rituálu

Ženská postava zahalená zatím do přítmí se před diváky objevuje za zvuků ruchové hudby zády, jako socha stojící v protisvětle dvou šikmých bodových reflektorů, s detaily skrytými ve tmě. Vlasy, rozpuštěné vlasy jsou nepochybně jedno z prvních, čeho si divák všímá. To, co zprvu vypadá jako šaty, se ukazuje jako dlouhý volný overal, dívčiny paže jsou volné a v této fázi jedinými částmi těla, jež se pohybují. Drobnými gesty rukou, postupným vztahováním, jako kdyby žena chytala do dlaní vzduch.

Na nohou má obuv vytvořenou ze svazků koudele, připomíná vlasové kořeny stromu nebo keře, který se pohybuje po zemi, ale stále ve spojení s ní. Rozpuštěné vlasy, tedy ty skutečné, v kontextu tance mohou v sobě mít i v naší post-post-postmoderní době nádech extravagance, divokosti, odvážnosti. Jsou kulturní okruhy, v nichž symbolizují akt revolty a radikálního odporu, my máme štěstí, že jim můžeme přisuzovat symboliku zcela svobodně a v nekonečné paletě. V době romantismu byly rozpuštěné vlasy znakem šílenství, takříkajíc od Giselle po Viktorku signalizují ztrátu smyslů a rozumu, později se ovšem proměnily ve znak osvobození a emancipace ženy a ženského těla na jevišti. Dnes mohou být téměř čímkoliv. Jsou symbolem síly, ukládá se v nich moudrost, propojují s přírodou, svou podobností s kořeny. Ozdoba, rekvizita i symbol.

Žena s rozpuštěnými vlasy v sólovém výstupu se zatím po drobných krůčcích přibližuje k publiku, stále ještě zády, jen pozvolna se otáčí a neslyšně pohybuje ústy. Nevíme, jestli mluví k sobě, neviditelným entitám, jestli pronáší modlitbu nebo zaříkávání, stále nabírá vzduch do rukou, jako by přitahovala něco neviditelného do svojí aury, jako vědma, pohanská bohyně, hrající si s energií, kterou ale my nevidíme. Sálem se rozléhá dunění jako blížící se bouře a světla pohasínají jako soumrak. Mění se především jejich směr, jako by po straně svítalo za zvuku ptačích hrdélek. Tanečnice se nyní začíná zabývat energií ne vzduchu, ale země, sestupuje do nízkých širokých pozic, naslouchá a rozhlíží se jako uprostřed divočiny. Její tanec jako by byl rituálním, v periferii sluchu odkapává voda, světla příčně a diagonálně pronikají prostorem.

Když bere tanečnice vlasy do rukou, jako kdyby to byl štít nebo vysoká koruna, připomíná postavu bohyně nebo starověké bojovnice. Elektronická hudba (Martin Krčmář – Nior) se rozlévá do větších ploch narušována lámavými až skřípavými zvuky, šamanka krouží v modrém přísvitu a nakonec klesá nabrat energii přímo ze země. Její tělo se propne jako luk, rytmus hudby se nezávisle stupňuje a žena pomalu svírá a rozevírá prsty, její počínání nás vlastně celou dobu nutí dívat se především na její ruce.

Když se napřímí a bere vlasy znovu do dlaní, rozprostírá je jako paroží, pohybuje se v podřepu, jako by metamorfovala do zvířecí říše nebo komunikovala s některým totemovým zvířetem, trhavé pohyby trupu ji rozechvívají, zakloní se a konečně pohlédne i do přihlížejících očí. Do rytmu se vpije zvuk mořských vln a jako by se zvedal i vítr, nastává iluze přírodních živlů, bouřlivých poryvů. Ale žena, snad skutečně šamanka nebo kněžka prostovlasá se silnou linkou zvýrazněného obočí, soustředí se na svou pozemní rotaci, na pravidelný pohyb, v němž smýká po zemi s těmi vlasy, které ve skutečnosti byly kořeny. Rituál zakončuje ve spršce zlatého světla, v neustávající rotaci, s míhající se hřívou, než se rytmus vytratí.

Agáta Jarošová je letošní „associated artist“ Centra choreografického rozvoje SE.S.TA, její rukopis je křehký a jemný, není primárně technický, ale také ne civilní. Vlasy jsou první choreografií, kterou stavěla na „cizí“ tělo. Natalie Tun v ní prozkoumává svou vlastní pohybovou existenci, její projev je hodně introspektivní, samozřejmě určovaný i hudbou a světelným designem. Postava tančící ženy se až na několik málo pohledů do publika drží od diváků vnitřně stranou, ale ne bez napojení. Jsou pozvaní, aby přihlíželi rituálu a tanci, který prochází etapami, kdy si pohrává s energií vzduchu i země, v proměnlivé zvukové krajině… Je to individuální svět, do kterého vstupujeme jako na návštěvu a je opravdu jen na nás, co si z něj odneseme.

Vlasy
Koncept a choreografie: Agáta Jarošová
Tanečnice: Natalie Tun
Hudba: Martin Krčmář – Nior
Dramaturgie: Carolina Arandia
Světla: Judita Mejstříková
Scénografie a kostým: Mara Ingea
Premiéra: 11. 11. 2024, Venuše ve Švehlovce