Alfredo Kraus, elegán mezi tenory

  1. 1
  2. 2

Nedávné představení Donizettiho L´elisir d´amore ve Vídeňské státní opeře s Juanem Diegem Florézem v hlavní roli se odehrálo v tentýž den, kdy jsme si mohli připomenout nedožité pětaosmdesáté narozeniny jednoho z legendárních představitelů Nemorina, Alfreda Krause (24.11.1927-10.9.1999). Tento rodák z Kanárských ostrovů se do podvědomí milovníků operního žánrů zapsal jako jeden z nejlepších lyrických tenorů druhé poloviny dvacátého století. Uznání si vydobyl především bravurní technikou a dokonalým frázováním, které byly společně s propracovaným herectvím, elegantním zevnějškem a vystupováním jeho největší devizou. Genetické předpoklady, důraz na hlasovou hygienu a velmi uvážený výběr rolí přispěly k tomu, že Krausova aktivní kariéra trvala více než čtyřicet let.Alfredo, po mamince Španěl a po otci Rakušan, hrál sice od čtyř let na klavír, ale zájem o zpěv neprojevoval do okamžiku, než nastoupil školní docházku. Jeho učitelka jej nominovala do školního sboru a možná nevědomky tak zažehla plamínek celoživotní lásky. Zájem o zpívání  v mladém Alfredovi sílil a záhy si na tatínkovi vyprosil, aby mohl dostávat soukromé hodiny zpěvu. Otec mu je rád dopřál, ale životní kroky svého syna vedl zpočátku jiným směrem. Alfredo si otcovy rady bral k srdci a tak v roce 1948 odpromoval na strojírenské fakultě Univerzity v Las Palmas. Zpěvu se však věnoval i v průběhu studia a po získání univerzitního diplomu se definitivně rozhodl pro pěveckou kariéru. Odjel na pevninu a studoval nejprve ve Valencii a poté v Barceloně, aby ho nakonec řízení osudu svedlo v roce 1955 dohromady s  vynikající španělskou sopranistkou Mercedes Llopart, která působila jako pěvecká pedagožka v Miláně.

Teprve pod jejím vedením si upevnil pěveckou techniku a vytvořil si vlastní styl zpěvu, kterým záhy zaujal na pěvecké soutěži v Ženevě, kde získal stříbrnou medaili. Llopartová z Alfreda během několika měsíců udělala opravdového operního zpěváka, který byl připraven přijmout svou první roli. Ta přišla v lednu 1956. Alfredo získal angažmá v káhirské opeře, kde debutoval jako vévoda ve Verdiho Rigolettovi a poprvé a naposledy se v tomto divadle představil světu také jako Cavaradossi v Pucciniho Tosce. Vystoupení v Káhiře odstartovala Alfredovu hvězdnou kariéru a současně také předznamenala jeho budoucí, velmi pečlivý přístup k výběru rolí. V roce 1988 v interviewu pro New York Times na toto téma poznamenal: „Jde o to rozpoznat od samého počátku jaký hlas máte a naučit se ho používat na jevišti v kombinaci se správnou technikou.“ Do svého repertoáru proto od počátků zařazoval jen lyrické role převážně belcantového repertoáru.

V roce 1956 si Alfredo odbyl i debut na evropském kontinentě, v benátském Teatro La Fenice, kde exceloval jako Alfréd v La Traviatě. Tato role se stala záhy jednou z vlajkových lodí jeho repertoáru. Další tvořili již zmiňovaní Nemorino v L´elisir d´amore a Vévoda v Rigolettovi a od šedesátých let k nim patřil i Massenetův Werther. Už koncem padesátých se Kraus ocitl v hledáčku světových operních domů a jeho kariéra začala nabírat na obrátkách. V roce 1959 se představil londýnskému publiku jako Edgardo v Donizettiho Lucii di Lammermoor, následoval debut v Miláně v úloze Elvina v Belliniho La sonnambula a v roce 1966 mu mohutně aplaudovalo i newyorskému obecenstvo za ztvárnění Vévody ve Verdiho Rigolettovi.

Od šedesátých let si Kraus svou kariéru řídil zcela sám, bez pomoci impresária. Za rok nevystupoval častěji než čtyřicet až padesát krát a počet vystoupení poctivě dělil mezi velká operní divadla a malá provinční, především španělské a italské scény. Svůj repertoár rozšiřoval jen velmi zvolna a velký důraz kladl na neustále pěvecké a herecké zdokonalení těch několika rolí, které jej tvořily. Rozhodně však nepatřil ke zpěvákům, kteří by cvičili hodiny a hodiny. Svůj recept na to, jak se udržet ve vrcholné pěvecké formě, prozradil v roce 1978 v rozhovoru svému kolegovi z branže Claudio Giombimu. „Lepší je méně, ale intenzivně. Hlasivky jsou nástroj, který musí být stále připraven, nesmíme na něj nikdy zapomenout. Zbytek ale obstará inteligence a fyzická kondice. Proto se hodí trochu cvičit.“ Kraus si kromě repertoáru však velmi pečlivě vybíral i dirigenty, s nimiž měl spolupracovat. Pokud měl pocit, že potlačují zpěvákovu osobnost, nebo jej naopak nutí, aby jí překračoval, pak bez ohledu na finanční nabídku takovou spolupráci ukončil. V sedmdesátých letech definitivně potvrdil svou pověst jednoho z hlavních protagonistů návratu belcantového repertoáru do operních divadel, a odbornou kritikou a operními „fajnšmekry“ byl označen za nejlepšího belcantového zpěváka své generace. O spolupráci s ním se začali zajímat nahrávací společnosti a také prvotřídní dirigenti v čele s Herbertem von Karajanem, Georgem Soltim či Carlem Mariou Giulinim. S posledně jmenovaným, o němž jsem tady před rokem psala (článek najdete zde), měl Kraus mimo jiné i společný přístup k povolání. „Když začnete zpívat musíte si vybrat a rozhodnout se, zda chcete sloužit hudbě a být na špičce ve svém oboru, nebo zda chcete být velmi populární tenor.“ O popularitu se skutečně zajímal pramálo a je faktem, že široké veřejnosti byl – na rozdíl od svých kolegů Di Stefana, Del Monaca a následně i Pavarottiho či Dominga – po většinu své kariéry téměř neznámý. 

0 0 vote
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments