Sloužím hudbě – Carlo Maria Giulini

  1. 1
  2. 2

Nedávné úmrtí Otakara Vávry a především fakt, že za své dlouholeté filmařské kariéry spolupracoval se všemi, kteří v tomto oboru něco znamenali, mě přivedly na myšlenku věnovat následující článek dirigentské legendě, která byla živoucí kronikou světa vážné hudby dvacátého století. A nejen to. Přídomky jako „světec“, „filozof“ či „mystik“, kterými byl tento člověk označován, ukazují do jisté míry na to, že musel být především mimořádnou osobností.


Za své poslání si Carlo Maria Giulini zvolil sloužit hudbě. Za svůj cíl pak dotýkat se jejím prostřednictvím lidských srdcí a šířit mezi lidmi lásku. Jakkoli nadneseně může tato fráze znít, je dobré vědět, že hluboce věřící Giulini byl člověkem pevných morálních zásad, pro kterého byla láska nejvyšší lidskou ctností. Pokud tedy něco podobného tvrdil, pak nemůžeme pochybovat o tom, že to vycházelo z jeho skutečného přesvědčení.

Zalíbení v hudbě projevoval Carlo už od útlého dětství. Ale až poté, co se rodina přestěhovala z Barletty v Apulii do Bolzana, začal se jí věnovat i aktivně. Když se ho před Vánoci roku 1919 rodiče zeptali, jaký dárek by si přál, pětiletý chlapec bez zaváhání odpověděl, že housle. O devět let později zavítal do města známý houslista, profesor Remy Principe, který tu kromě svého recitálu uspořádal i seminář pro mladé hudebníky. Carlo jej natolik zaujal, že mu nabídl, aby pod jeho vedením studoval na vyhlášené Národní akademii Sv. Cecilie v Římě, kde hru na housle vyučovali i další významní mistři jako například Cascella a Petrassi.

Po úspěšném absolutoriu hrál Giulini několik let s přáteli ve smyčcovém kvartetu, ale hospodářská krize, která citelně zasáhla i jeho rodiče, jej přiměla k tomu, aby se v roce 1936 ucházel o stálé místo v Orchestru Národní akademie Sv. Cecílie, zvaném tehdy také Augustův orchestr, protože sídlil v Augustově divadle, které se kromě nádherného prostředí mohlo chlubit zcela výjimečnou akustikou. Giulini v konkurzu na místo posledních dvanáctých houslí uspěl a tento okamžik považoval za nejkrásnější vzpomínku na svá léta v pozici hudebníka. Augustův orchestr měl ve své době vynikající mezinárodní pověst a o spolupráci s ním se proslulí dirigenti a skladatelé doslova prali. Když byl Giulini v osmdesátých letech v pořadu BBC požádán, aby jmenoval některé významné umělce, pod nimiž hrál, odvětil reportérovi, aby zmínil kohokoliv, kdo v té době něco znamenal a trefí se do černého. Pro pořádek přeci jen několik jmen uvedu – Victor de Sabata, Bruno Walter, Otto Klemperer, Wilhelm Furtwängler, Richard Strauss či Igor Stravinskij.

Setkání s těmito velikány motivovalo Giuliniho k dalšímu studiu, tentokráte komponování a dirigování. V roce 1940, když se chystal na svůj první koncert v pozici dirigenta, dostal povolávací rozkaz do armády a byl přidělen k italským jednotkám v Chorvatsku. Pro zapřísáhlého pacifistu a odpůrce fašismu to byla naprostá pohroma, ale Giulini ze svých zásad neslevil ani v nejnebezpečnějších situacích. Na živého člověka prý během svého frontového nasazení nevystřelil ani jednou. V roce 1942 se v rámci opušťáku vrací do Říma, aby se oženil se svou první láskou Marcellou de Girolami. Její rodina zachrání o rok později Giulinimu život, když jej ukryje do podzemního tunelu, který se nachází pod domem Marcellinina strýce. Giulini totiž odmítne poslušnost svému veliteli, který po vojácích žádal, aby se přidali k německým okupantům věčného města. A to přesto, že již bylo mezi italskými jednotkami a spojeneckými vojsky podepsáno příměří.

O tom v jak velkém nebezpečí Giulini byl svědčí skutečnost, že po celém městě byly rozvěšeny plakáty s jeho portrétem a výzvou, aby byl při zadržení zastřelen na místě. Trvá dlouhých devět měsíců, než může společně s židovskou rodinou a několika přáteli svůj podzemní úkryt opustit. Jednou z mála radostí „tam dole“ pro něj byla hudba, konkrétně studium Brahmsovy 4. symfonie. A právě ta zazní 16. července 1944 na slavnostním koncertě na oslavu osvobození Říma spojenci. Za dirigentským pultíkem si třicetiletý Giulini konečně odbývá svou premiéru.

V následujících pěti letech spolupracuje s Komorním orchestrem v Římě a orchestrem RAI v Miláně. V roce 1950 diriguje v Bergamu poprvé i operní představení, Verdiho La traviatu. Giuliniho provedení vzbudí zájem Artura Toscaniniho, který iniciuje společné setkání. Oba muži si padnou do noty a naváží hluboké přátelství. Giulini se navíc stává asistentem Victora De Sabaty v La Scale a poté, co v roce 1953 De Sabata utrpí těžký infarkt, získává zde, i na doporučení Toscaniniho, místo uměleckého šéfa. Jeho nejvýraznějším úspěchem z této doby je nepochybně představení La traviaty z roku 1955 v režii Luchina Viscontiho a s Marií Callas v hlavní roli. Když se o rok později, v průběhu La traviaty a Il barbiere di Siviglia, z části publika ozývá nevybíravý smích na účet Callasové, Giulini na svůj post rezignuje.

Od roku 1955 se rozjíždí i jeho mezinárodní kariéra. Hostuje v Edinburghu, Chicagu a v roce 1958 slaví obrovský úspěch v Covent Garden s Verdiho Donem Carlosem, na jehož produkci se opět podílí Luchino Visconti. Giuliniho pověst a zájem o něj rostou celosvětově s každým jeho vystoupením. Hudebníci u něj oceňují především jeho lidský přístup, naprostou oddanost své práci a schopnost svým vlastním příkladem inspirovat druhé k nejlepším výkonům. Kritici zase vyzdvihují jeho umění „probudit téměř zapomenutý smysl pro idealismus a navrátit každému alespoň část jeho víry“, jak říká jedna z dobových recenzí citovaných v knize Thomase Salera Serving Genius.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (8) “Sloužím hudbě – Carlo Maria Giulini

  1. Vaše články mě učarovaly stejně jako kdysi publicistické pořady prof.V.V.Štecha později prof.Mahlera.Obdivuhodné,jak píšete!
    Píšete srdíčkem a spolu s hlubokými znalostmi z operního světa předáváte dar vědění,poznání těm ,kterým učarovala hudba a lidský hlas.Patří Vám obdiv a poděkování….. Bravo

  2. Krásný článek. Jen mi v něm chybělo více informací o Giuliniho vztazích k českému hudebnímu prostředí. To vystoupení na Pražském jaru v r. 1977 bylo jediné u nás a jediná jeho spolupráce s českým orchestrem (včetně zahraničních vystoupení)? Co jeho vztah k české hudbě obecně?

Napsat komentář