Deníky o hudbě (7)
27. září 1973, Moskva
Nahrávka. Richard Strauss: Sinfonia domestica, dirigent Richard Strauss
Mám tuhle symfonii možná nejradši ze všech Straussových skladeb. Také ji nejlépe znám, a to už od dětství. Zdá se mi, že mnozí dirigenti, kteří se do ní pustí, pěstují takovou gigantománii, že se z ní veškerý „domácí“ charakter vytratí. Je potřeba ji dirigovat diskrétněji, laskavěji. Je těžké, udělat si mínění po ojedinělém poslechu; skladatel má pochopitelně v ruce všechny karty a všechno dělá správně, ale přesto si nejsem jist. Obtížná situace.
30. září, Varšava
Varšavská filharmonie. Witold Lutosławski: 1) Preludium a fuga pro 13 smyčcovýh nástrojů; 2) Koncert pro violoncello a orchestr, sólista Heinrich Schiff, dirigent Witold Lutosławski
Lutosławski mi jako skladatel stále více imponoval a také lidsky je moc milý. Skladby tohoto programu moje pocity vůči němu jen utvrdily. Ale… slyšet to jen jednou… to je pro takovou novou hudbu opravdu málo.
14. října, Moskva
Nahrávka (necelá) koncertu z Budapešti; Wolf, Písně na Mörikeho, Dietrich Fischer-Dieskau, S. R. (6.10.)
S Wolfem nám to šlo lepší než s Brahmsovou Krásnou Magelonou. Lidsky jsme si dobře rozuměli a oba jsme muzicírovali s chutí. Jistě k tomu přispěly písně na Mörikeho, k těm není potřeba se předem na něčem domlouvat. Všechno je v nich jasné.
17. října
Nahrávka. Schubert: Sonáta c moll č. 19, Impromptu As dur op. 142 č. 2
Konečně plně uspokojivá nahrávka (od začátku do konce). Možná jen tempo poslední věty sonáty je o fous rychlejší, než by mělo být. Ale Impromptu je skutečně dobré.
19. října, 22. října, 24. Října
Nahrávka. Beethoven: Fidelio 1) dirigent Lorin Maazel, 2) Herbert von Karajan, 3) Wilhelm Furtwängler
Fidelio na vzestupu. Všechny tři nahrávky jsou dobré a posluchačsky velmi zajímavé. Kritizovat není co. Ale pochopitelně zavdává trojí poslech přesto ke kritizování materiálu dost a dost, ať chceme nebo ne. Nejdřív se člověk s operou – tímto nesnadným „mistrovským dílem“ – seznámí a pochopí jeho hodnotu, a každý další poslech nám dovoluje proniknout hlouběji do Beethovenovy duše, ostatně právě tak jako do velmi rozdílné interpretace vzájemně si tak nepodobných umělců. Může se tak dílo zkoumat ze všech hledisek, jako prizmatem (Čechovova Nevěsta). Palmu vítězství každopádně zaslouží třetí interpretace! Je to tak koneckonců s tímhle velkým mistrem vždycky; nikdy se nevědělo, kdo ponese pochodeň dál. A může se snadno stát, že už takový případ ani nenastane. Strávili jsme s Beethovenovým geniálním dílem tři výjimečné večery.
[Bez data]
Nahrávka sonátového večera s Davidem Oistrachem ve Velkém sále konzervatoře
Brahms: Sonáta č. 2 A dur; Bartók: 1. sonáta; Prokofjev: 1. sonáta f moll
Zase jsem ve Stankovičově ulici ve společnosti Bunějevové a Veprinceva. Skutečné štěstí. Zdá se, že v Prokofjevově sonátě se leccos podařilo. Ani Brahmsova sonáta není beznadějně špatná. Bartók šel hůř; ale zkusíme s tím něco udělat.
13. listopadu
Nahrávka. Bellini: Norma. Maria Callas, dirigent Tullio Serafin
K čemu komentovat Marii Callas? Je to jedinečný a neopakovatelný umělecký fenomén. Ona je vtělené vzrušení, panovačné a energické. Je dokonalá. „Mínění se různí,“ řekla jedna dáma ve Varšavě.
22. listopadu
60. narozeniny Benjamina Brittena. Nahrávka. Britten: Peter Grimes, dirigent: Britten Je to první opera a vůbec první dílo, které jsem od Brittena slyšel. Bylo to v Budapešti. Ihned mne „vzalo“. Měl jsem tehdy dojem, že kdybych byl skladatelem, napsal bych to takhle. Stal jsem se žhavým stoupencem Brittenovy hudby a nikdy jsem jím nepřestal být.
Listopad
Nahrávka. Beethoven: Symfonie č. 3 Es dur, dirigent Rudolf Baršaj
Baršajovo krásné a silné provedení, které odporuje obecnému názoru, že umí dirigovat jen komorní hudbu. Moc mě to těší, protože si tohohle hudebníka, kterého znám od konzervatoře, velmi cením.
31. prosince
Silvestrovský večer. Nahrávka. Mozart: Don Giovanni, dirigent Carlo Maria Giulini
Na oslavu nového roku máme tentokrát Mozarta (a ne Bacha, jako obvykle) a jeho určitě nejvýznamnější a nejskvělejší dílo (přesto by se nemělo zapomínat na Kouzelnou flétnu a Idomenea). Mozart nám tu předvádí trest, který dopadá na svrchovaného libertina, a to, jak se z toho všichni těší. Dílo postrádá jakýkoli lidský cit; dalo by se téměř nazvat ledově chladným, nakonec jsou nám „trpící“ oběti padoucha skoro lhostejní, zatímco on… ó ne, on nám není lhostejný! Dokonce se nám líbí! (Jak nemorální!)
Je opravdu těžké si udělat jasno o jeho vztahu k ději. Ale hudba všechno uspořádá; stačí slyšet první takty, abychom zpustlíkovi Donu Giovannimu a všem osobám skutečně propadli. Život a krev proudí žilami, víno perlí, jsou tu všechny neřesti světa a krása, která jednoho poplete.
Giuliniho nahrávka je skvělá, ale schází tu divadlo masa a krve s kulisami a herci ve španělských kostýmech. Je to integrální součást díla. Wolfgang Amadeus, předchůdce Alexandra Sergejeviče Puškina, je tak koncipoval.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
