Andrea Chénier v Ostravě imponuje, ale klade i otázky

Pozoruhodnou operu přivedli po téměř devadesáti letech na scénu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Andrea Chénier Umberta Giordana je dílem, které nabízí veristickou nefalšovanost, vítězství citu nad nenávistí a pokrytectvím a také eruptivní milostný příběh, který překonává hranice života a smrti. Svým symbolickým způsobem dílo odráží realitu doby s přesahem do současnosti.Děj začíná v okamžiku před propuknutím Velké francouzské revoluce v letech 1789–1799. Ačkoliv Giordano využil skutečnou historickou postavu a oběť revoluce – básníka André Chéniera, děj opery je fiktivním příběhem, v němž dominuje zajímavý milostný trojúhelník. Sluha Gérard (Jakub Kettner) velmi těžce snáší své poddanství a s neskrývanou nenávistí v úvodní árii slibuje brzkou nápravu věcí obecných. Básník Andrea Chénier (Gianluca Zampieri) se spolu s dalšími literáty ocitá na zámku hrabat z Coigny, kteří představují typickou blazeovanou šlechtu: potrpí si na umění, proto provozují kýčovité „umělecké“ produkce, kterých se básník odmítá účastnit. Jeho nechuť vyvolá údiv hraběnky (Erika Šporerová), situaci se snaží zachránit její dcera Maddalena (Eva Urbanová), která využije svého šarmu a probudí v Chénierovi neskrývaný milostný cit. Její pohnutky jsou však ryze praktické, jedná se o sázku a básník její faleš prohlédne. V následujícím citovém výstupu, kdy se Chénier odhodlá k produkci, to dá Maddaleně palčivě najevo. Komtesa je šokována intenzitou jeho citu, ale k sblížení obou postav dojde až v dalším dějství.

Další vývoj děje už je naplněn revolučním běsněním. Ta tam je šlechtická arogance, Maddalena se stává obyčejnou dívkou na útěku, která si uvědomila svou lásku k Chénierovi. Ve hře je rovněž Gérard, který se stává jedním z vůdců revoluce a jeho dávná touha po Maddaleně není nikterak umenšena. Z očekávaného střetu vyjde lépe básník, zraněný Gérard si uvědomuje marnost svého počínání a po zbytek opery se snaží zabránit Chénierově zinscenované popravě. To se mu nakonec nepodaří. Maddalena ve své lásce překračuje všechny hranice a záměnou s jinou odsouzenou ženou kráčí společně s básníkem vstříc společné smrti v láskyplném splynutí.Charaktery hlavních postav jsou zvláštní evidentně pozitivně „vyladěné“. Opera v podstatě nemá žádného „pořádného“ padoucha. Hlavní souputníci – básník Chénier a sluha Gérard se znají a jsou s nadsázkou řečeno na jedné „ideologické“ vlně. Dá se říci, že jediným negativním prvkem v opeře je samotná revoluce, která se vymkne kontrole. Znepokojivá věta „revoluce požírá své děti“, zazní i v tomto díle a není to jediné svědectví o prohře samotných strůjců mravní obrody národa. Chénier i jeden z vůdců revoluce Gérard na její úskalí upozorňují v několika momentech (sekvence s prostitutkami, opilstvím…) zejména pak dramatickou scénou u soudu, který nechce připustit reálné argumenty svědčící o nevině Chéniera a zbaběle jej odsuzuje k smrti – snad z lačnosti po krvi nebo z pouhé bezduché setrvačnosti. Nic na tom nezmůže ani fakt, že v jeho prospěch svědčí samotný Gérard. Když se kolovrátek vražedného běsnění roztočí, je věru těžké jej něčím zastavit.Z pěveckých interpretů nejvíce oslovuje barytonista Jakub Kettner. Představitel Gérarda pojal svou roli velkolepým způsobem. Předvedl paletu dramatických poloh, od slepé zuřivosti pramenící z údělu lokaje rozmařilé šlechty, přes vzestup v čele revolučních gard, po prozření marnosti svého údělu. Kettner roli báječně vystihl ve všech jejích dramatických i interpretačních odstínech. Znamenité bylo jeho svádění a vyznání lásky Maddaleně, které bylo sugestivnější než ono Chénierovo. Rovněž jeho upřímná snaha učinit vše proto, aby zamilovaný pár mohl zachránit, byla sympaticky dojemná. Kettner hlasově do role dozrál a nečinily mu problémy exponované polohy ani výrazové nuance partu. Bohužel, totéž se nedá s jistotou tvrdit o Evě Urbanové. Je to škoda, která fenomenální českou sopranistku nijak zvlášť mrzet nemusí. Urbanová byla herecky výborná, pěvecky však některé její nejvyšší tóny působily poněkud „vydřeně“ a neměly onu hebkou přesvědčivost a grácii. Přesto se jednalo o zážitek spočívající v skvělé artikulační znělosti, preciznosti a krásné barevné modulaci témbrů. Záhadou pro mne osobně zůstává, proč tvůrci neobsadili roli Maddaleny postavou, která by alespoň trochu věkově korespondovala s Erikou Šporerovou, jež v opeře představuje její matku.

Andrea Chénier (Gianluca Zampieri) nepřipomínal svou vizáží ani tak básníka, jako spíše sedláka či statkáře. Výrazově neohrabaný Zampieri se po většinu opery spokojil s poulením očí, jeho výrazové herecké možnosti nelze hodnotit příliš kladně. Pěvecky se v tenorových výškách potácel dost nejistě a doslova je musel místy „vyřvat“.Hraběnka Šporerové byla pěvecky přesvědčivá, stejně jako Bersi Michaely Kapustové. Z mužských rolí zaujal Martin Gurbaľ (jako romanopisec Pietro), který také pohybově báječně parodoval šlechtickou fádnost. Jistý výkon předvedli také Roucher (David Nykl), „Neuvěřitelný“ (Josef Moravec), Majordomus (Petr Urbánek) či žalobce Michala Křístka. Nelze zapomenout také na excelentní Yvonu Škvárovou v kratičké, leč působivé sekvenci matky, která dává svého posledního syna do služeb revoluce.

Hudební nastudování Zbyňka Müllera vyznělo s plnou plasticitou orchestrálních barev, kterými je dílo vrchovatě naplněno. Výborné tektonické pojetí se ideálně snoubilo s instrumentálními vstupy sólových nástrojů, orchestr měl švih a skutečně „revoluční“ zvuk. Nádherná byla rovněž scéna (Milan David), která s pomocí kostýmů (Marta Roszkopfová) vsadila na historickou autenticitu, jednoduchost a příjemnou volbu barev. Režie Ivana Krejčího s dramaturgií Daniela Jägera odvedla výbornou práci a představila dílo životné, dynamické a strhující. Za zmínku stojí také tradičně kvalitní sbor pod vedením Jurije Galatenka, který tentokrát dostal prostor a skvěle podtrhoval důležité partie díla.

Andrea Chénier se v Ostravě jeví jako mimořádně kvalitní operní inscenace. Na pováženou však je volba představitelů hlavních rolí.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Umberto Giordano:
Andrea Chénier
Hudební nastudování: Zbyněk Müller
Dirigent: Zbyněk Müller (alt. Sander Teepen)
Režie: Ivan Krejčí
Scéna: Milan David
Kostýmy: Marta Roszkopfová
Pohybová spolupráce: Igor Vejsada
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Daniel Jäger
Orchestr a sbor Národního divadla moravskoslezského
Premiéra 18. června 2015 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

Andrea Chénier – Gianluca Zampieri (alt. Rafael Alvarez)
Carlo Gérard – Jakub Kettner (alt. Richard Haan)
Maddalena z Coigny – Eva Urbanová (alt. Eva Dřízgová-Jirušová / Olga Romanko)
Hraběnka z Coigny – Erika Šporerová  (alt. Eliška Weissová)
Bersi – Michaela Kapustová (alt. Kateřina Jalovcová)
Abbé – Juraj Nociar (alt. Peter Svetlík)
Pietro Fléville – Martin Gurbaľ (alt. David Szendiuch)
„Neuvěřitelný” – Josef Moravec (alt. Václav Morys)
Roucher – David Nykl (alt. Filip Tůma)
Sansculot Mathieu, zvaný „Populus“ – Sergej Zubkevič (alt. Bogdan Kurowski)
Madelon – Yvona Škvárová (alt. Jitka Zerhauová)
Dumas – Michal Onufer (alt. Václav Živný)
Fouquier-Tinville – Michal Křístek (alt. Tomasz Suchanek)
Majordomus / Schmidt – Petr Urbánek (alt. Vlastimil Nitschmann)
Gerardův otec – František Malina (alt. Flando Fiorinelli /Martin Blaževič)
Chlapec – Rastislav Širila
Občan kancléř – Marek Viteker
Gravier de Vergennes – Štěpán Piňos
Maximilien Robespierre – Jiří Dvořák
Bertrand Barère de Vieuzac – Rastislav Širila
Jean-Lambert Tallien – Marek Viteker
Jean-Marie Collot d´Herbois – Tomáš Bátrla
Georges Couthon – Libor Hanus
Louis de Saint-Just – Martin Blaževič
Louis-Marie Stanislas Fréron – Petr Franiok
Paul de Barras – Ivo Kroček
Joseph Fouché / Soudce – Pavel Cisovský
Philippe-François-Joseph Le Bas / Soudce – Pavel Vaňásek
Jacques-Alexis Thuriot / Soudce – Jiří Blažek
Lazare Carnot / Soudce – Libor Němec
Jacques Louis David / Soudce – Tomáš Prudil
Jeptiška – Ivana Tomášková
Prostitutka / Idia Legrayová – Jana Ryšlavá
Tanečnice – Leona Chlubnová, Lucie Kovářová, Jana Mudráková
Lokaj / Stráž – Tomáš Frýdl, Tomáš Haluska, Tomáš Mrázek, Vladan Stankowicz

www.ndm.cz

Foto NDM Ostrava / Martin Popelář, Daniel Jäger