(A)symetrický hudební dialog jako zahájení Expozice nové hudby

Během festivalu, jehož pořadatelem je Filharmonie Brno, je naplánováno sedm koncertů s mnohými českými premiérami a atraktivními hosty, přičemž dramaturgickou linií je v souladu s podtitulem již 33. ročníku „NEW in OLD / OLD in NEW“ konfrontace hudby historické a současné v nejrůznějších podobách. Zahajovací koncert s názvem „Slzy“ kromě samotného výběru skladeb tento předpoklad splnil i výběrem interpreta v podobě Rejchova kvarteta (Helena Kornfeld Zemanová, Veronika Manová – housle, Jakub Verner – viola, Libor Mašek – violoncello), jež je prvním stálým českým smyčcovým kvartetem věnujícím se historicky poučené interpretaci, stejně jako propagaci soudobé hudby komponované pro staré nástroje.

Během večera zaznělo sedm skladeb, přičemž orámování celého koncertu připadlo na Composition 1960 #7 amerického minimalisty La Monte Younga. Připomeňme, že s podobným funkčním užitím této kompozice se brněnští posluchači mohli setkat při „beethovenovském“ koncertu Brno Contemporary Orchestra před dvěma roky. Partitura tohoto specifického hudebního kusu, který by mohl být definován jako drone music, je v podstatě návodem k dlouhému hraní souzvuku tónů h a fis‘, tedy čisté kvinty, v libovolném obsazení. S postupným příchodem zhruba tří desítek posluchačů do sálu Besedního domu se dlouhé tóny Youngovy skladby linuly prostorem a dotvářely podklad pro jistou formu předkoncertního happeningu – charakter provedení byl totiž dotvořen kroky, šepotem a jinými aktivitami všech přicházejících.

S postupně tlumícím se světlem na Youngovu skladbu takřka attacca navázalo smyčcové trio Adriána Demoče Ma fin est mon commencement. Přibližně třináctiminutový kus vznikl v roce 2019 pro klarinet, housle a klavír, v Brně však dílo zaznělo v podání trojice smyčců. Všichni hráči však zůstali na svých místech, přibližně v polovině skladby totiž Veroniku Manovou v houslovém partu plynule vystřídala Helena Kornfeld Zemanová.

Na signifikantně niterný a křehký Demočův kompoziční jazyk navázalo zádumčivé pětiminutové Adagio Antonína Rejchy. Přesněji řečeno se jedná o druhou větu Smyčcového kvartetu c moll op. 49 č. 1, který Rejcha zkomponoval při své pobytu ve Vídni na počátku 19. století. Toto padesátitaktové intermezzo vedlo ke kvartetní verzi skladby Ritorni Víta Zouhara. Skladatel v tomto třívětém opusu snoubí pro svůj jazyk typické prvky barokní melodiky i harmoniky s minimalistickou fakturou. Energické provedení tohoto poměrně známého kusu, který lze označit za mistrovskou syntézu stylů Vivaldiho a Glasse, završilo první polovinu večera.

Po krátkém slovu dramaturga festivalu druhou polovinu „Rejchovci“ zahájili Summou Arvo Pärta. Hudba tohoto estonského velikána nemůže v programu festivalu, který snoubí staré s novým, za žádnou cenu chybět. V tomto konkrétním kusu však není tím nejzajímavějším užití Pärtova stylu tintinnabuli, jako spíše skladatelova pozoruhodná schopnost zachytit meditativní podstatu vyznání víry bez využití samotného textu této části mešního ordinária, tedy v rovině ryze instrumentální.

Následující dílo Quatuor scientifique posluchačům opět připomnělo nejen kompoziční mistrovství Antonína Rejchy, ale také důvod, proč interpret večera nosí skladatelovo jméno ve svém názvu. V provedení Rejchova kvarteta byly patrné veškeré dynamické i agogické nuance, stejně jako intonační čistota a preciznost souhry. Jednalo se tedy o příhodnou přípravu na (před)poslední skladbu večera, a sice Slzy v sále přítomného Martina Smolky.

Titulní skladba je smyčcovým triem (provedení se tedy nezúčastnila primistka večera Zemanová) a jednou z prvotin tohoto dnes etablovaného českého skladatele. Již tehdy byl však patrný Smolkův rukopis – umně prokomponovaná a variovaná ostinata s důrazem na barevné odstíny a maximální využití nástrojových možností bez zbytečného řemeslného exhibicionismu. Více než v jiných soudobých skladbách je zde proto nutné vyzdvihnout přizpůsobivost interpretace a technickou vybavenost hráčů. Po krátkém uzavření koncertu v podobě již probrané Youngovy Composition 1960 #7 se hráčům dostalo zasloužených ovací.

Při pohledu na dramaturgii programu si nelze nevšimnou jisté dialogické až zrcadlové výstavby. V tomto smyslu jsou totiž proti sobě postaveny dvě skladby Rejchovy, skladby učitele (Smolka) a žáka (Demoč) a dva různé přístupy k využití „starého v novém“ (Zouhar, Pärt) – to vše orámováno „věčnou“ skladbou La Monte Younga. Vzhledem k délce jednotlivých kusů byl úvodní koncert Expozice nové hudby jakýmsi pasticciem a přehlídkou využití starohudebních inspirací v současné hudbě. Proto se zdá, že by příhodné bylo uskutečnění koncertu bez přestávky s případným vynecháním Pärtovy skladby, kdy by dílo Víta Zouhara představovalo jisté vyvrcholení koncertu a zároveň jeho osu se symetrickým zachováním naznačeného zrcadlení. Je taktéž možná škoda, že festival pro tento koncert neinicioval novou skladbu přímo pro staré nástroje, jež by mohla zaznít ve světové premiéře.

Vzhledem k (ne)jistotám dnešní doby a praktickým nárokům na interpretaci tak rozmanitých skladeb však tyto poznámky nelze brát jako sebemenší výtky. Přejme tedy festivalu, aby se i další večery vyznačovaly takovou hudební svěžestí a kvalitou jako úvodní večer s Rejchovým kvartetem.