Představení Azyl (Asylum) bylo cestou, tanečním a fyzickým divadlem zastřešovaným rituálem, bylo bojem i útočištěm, nekonečně bolavým prcháním i chvilkovým spočinutím mezi úprkem a paralyzujícím strachem. Z jeviště prostupovala synchronizovaná síla, rezistence i revolta, ale i osobní témata, generační výpověď i pronikavý nářek generací. Vedle hluboce lidské touhy po domově se drala rvavost, zápas o svobodu i tklivé závany bezmoci. Azyl hloubkou své výpovědi vyzněl jako univerzální autobiografie, stírající náboženské, národnostní, kulturní a další mezilidské bariéry, či lépe specifika.
Nadčasové téma, nebo stále aktuální, bylo zobrazováno osobitým pohybovým zpracováním, jemuž vévodily rysy „ryze izraelské“ taneční školy, které se projevovaly například v napjatém držení a přesných izolacích těla, v cizelovaném gestickém projevu a nevyhýbavém směřování pohledu, ve vedení skrze kolena a v geometricky lomených fyzických konturách, prudkých prostorových i dynamických střizích. Souzvuk tvořily tepající vymodelované svaly pod napětím a na dechu, pevná kosterní opora i ve snížených pozicích a naprosté povědomí o každém detailu. I expresivně rozevláté choreografické akordy byly rozvíjeny se smyslem pro uhrančivě precizní tělesnou kresbu.
V úvodních minutách představení se na jevišti objevil muž s megafonem, se symbolem nadřazenosti zavěšeným na těle, jako by „jen“ rázoval prostorem, a přitom ovládal scénu všemi strunami svého vysoustruženého těla. V tlumeném osvětlení několika málo lamp, na pozadí s tlampači, s mužskou postavou v centru pozornosti připomínalo prostředí mlhavé území zvýšené kontroly. Mohlo být hranicí, zemí nikoho, pásmem v ohrožení, ale také neutrální půdou se zvýšenou ochranou – jich nebo nás? Dějový rámec netřeba, každý si při pohledu na scénu mohl prožít vlastní příběh, vybavovat si mediální obrazy dneška i z minulosti, vzpomínat na blízké (lidi, konflikty, události) a vztahovat se k vlastním zkušenostem nebo představám. Nebylo nutné jakkoli podléhat přirozené lidské touze po fabulaci, po racionálnímu porozumění symbolice a znakovosti, stačilo nechat se vést vizuální bohatostí, vnímat proudící energii a emoce, sugestivní obraz scénické komplementarity. Jednotu podtrhovaly unifikované kostýmy pro ženy a muže. U tanečnic velmi výrazně hrál kontrast krátkých kalhotkových nohaviček s vytaženými podkolenkami a masivnější top bez rukávů, tanečníky sjednocovaly dlouhé kalhoty. Všichni byli oblečeni v tlumených barvách, černé a šedé.
Symetrické formace ve sborových choreografiích nacházely uniformitu v dokonalé synchronizaci gesticky výbojného slovníku. Řady zvedaly rameno, rozevíraly ústa, tvarovaly prsty na rukou, protáčely trup, z veškerého konání čišelo odhodlání i podléhání, chvílemi i s důrazem na kontrastní individuální asymetrie. Vydělovaly se dvojice, sóla, skupinky, těla akcentovala měkká zápěstí, ostré lokty, rotaci v ramenou, kolena k posunu. Vše se dělo za doprovodu slyšitelně naléhavé hudby, ve zvuku například zazníval rachot rytmizujícího beatu či naopak kapání vody. Jeden z nejsilnějších okamžiků však nastal při vyvolávání čísel. Nabíhaly asociace a otázky o ztrátě identity a o re-identifikaci, vzájemnosti a příslušenství ke skupině, o síle jedince a osamění, o domově, kořenech a vytržení, vyrvání z rodné půdy.
Technicky vyspělé dílo svým provedením, nábojem a kompozicí nezapřelo zemi původu, vnitřní spřízněnost a sounáležitost se současnou izraelskou taneční platformou. Plíživě podmanivá světelná kompozice dokázala akcentovat záblesk rojnice bezejmenných postav a střihem vyzdvihnout jednotlivé osobnosti. Anebo v pološeré pusté scénické krajině kmitaly končetiny lidí utíkajících pozpátku ve vysvícených trajektoriích z jedné strany na druhou, a také se ze světelně orámované izolace rozlitím paprsků stvořilo pole a na něm stály proměňující se lidské tvary. Komunikační prostředky Azylu vedly po křivolakých stezkách tklivých příběhů, přes mnoho zlomů, zamčených úst a torz až na hranu světa a lidskosti.
Choreograf Rami Be´er se v Azylu dotkl lidské podstaty, v níž skrze současný postoj hovoří o důsledcích minulosti. Ještě dlouho mi bude v uších znít jejich dětská píseň, v níž se zpívá o tom, že chodíme celý dlouhý den a snažíme se najít naše místo – místo kam patříme, kde jsme chránění. A tak chodíme, klesáme a stoupáme…a hledáme své místo ve světě.
Kde takové místo je? Kde je lidskost, respekt a sounáležitost? Je to azyl? Azyl?
Asylum / Azyl
Choreografie, scénografie a světelný design: Rami Be’er
Zvuk: Rami Be’er, Alex Claude
Kostýmy: Rami Be’er, Lilach Hatzbani
Asistent choreografa, nastudování: Nitza Gombo
Asistent zvuku: Eyal Dadon
Reflexe představení ze dne 24. května 2022 v Mahenově divadle v Brně, festival Divadelní svět Brno.
