Balet ND: Timeless – čas mistrovství i tápání

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Balet Národního divadla vkročil do nové sezony pod novým vedením a nabídl divákům první premiéru, jež slibovala nadčasovost – nebo také nekonečnost, jak můžeme výraz "timeless" vnímat. Je to nadčasovost trochu s otazníkem a dramaturgie převelice odvážná: postavit vedle sebe tak velká jména, jako je George Balanchine a Glen Tetley, a choreografa Emanuela Gata, který přeci jen nepatří k tvůrčí elitě, jejíž jména pronikají do povědomí široké veřejnosti. I když si každý divák učiní vlastní názor, zahajme diskusi zde.
George Balanchine: Serenade – ND Praha 2017 (zdroj ND Praha / foto Martin Divíšek)

Balet jako z mořských pěn
O nadčasovosti díla George Balanchina a jeho úloze v dějinách baletu není jistě sporu. Je choreografem, který dokázal do tance zaklít hudbu s obrovskou fantazií a z tančících těl vytvořil hudební nástroj. Rozšířil možnosti využití klasické techniky, ale ne tím, že by rozšiřoval repertoár jejích prvků nebo měnil zákonitosti pohybu či orientace v prostoru, ale skladbou a využitím klasických prvků novým způsobem. Jde spíše o osobitý jazyk, který vychází z jednoho sdíleného lexikonu. Ačkoli je mnoho jeho choreografií nedějových, neznamená to, že by nenesly význam, že by se mezi tanečníky nevytvářely vztahy a emoce, naopak jde o mistrovství ve vyjadřování pocitů a nálad skrz nikde nekončící pohyb.

To, že dnes vnímáme jakési vnější odlišné znaky toho, čemu se začalo říkat americká škola, je trochu jiná věc. Jistě, vyvinula se tak, jako když vznikne odnož jakékoli lidské činnosti a oddělí se od kmene, nastane změna a modifikace, ale stejně na kmeni jasanu neporostou borové šišky. Americká škola nás nutí známý prvek provést s jinou kvalitou, jiným akcentem, který se po několika letech ruského tréninku může zdát výstřední nebo nepříjemný. V něčem je náročnější – kromě toho, že vyžaduje velkou rychlost (ale to třeba i Cecchetti), nedá se v ní zamaskovat nemuzikálnost a neschopnost slyšet a cítit hudbu, nebo by to přinejmenším bylo nesmírně vysilující… George Balanchine se sice věnoval pedagogice, ale byl především tvůrcem, umělcem, je to choreograf skladatel, protože s tanečníky zachází jako s hudebním nástrojem a s taneční technikou jako s hudebními motivy a tématy.

Na první pohled vidíme, jak „jeho“ tanečníci v pohybu splývají s hudbou, proto nevystavují na odiv pózy a jeden pohyb se vlévá do dalšího, což je nejčastější způsob, jakým je jeho styl popisován, a tahle změna je právě vnímaná jako to revoluční jádro. Jen jde o to, že jemu nešlo o plánovanou vnějškovou proměnu podoby baletu, jeho styl vznikl čistě z tvůrčí invence a vnitřního popudu, sluchu a práci s choreografií jako kompozicí. Všimněte si ostatně, že když někdo chce úmyslně „dělat revoluci“ v čemkoli, obvykle pohoří, a že nejtrvalejší jsou ty změny, které vznikly přirozeně, náhodou, a především neplánovaně. Pokud jde o soudržnost hudební a choreografické plochy, i v Serenádě, kterou pražský soubor získal do svého repertoáru, je mnoho míst, kde by divák ocenil výkon na jevišti potleskem, ale není pro něj vůbec prostor, protože choreografie plynule pokračuje dál a dál, následuje, respektive vyjadřuje plynule hudební myšlenky, tanečnice se po variacích neděkují – vždyť také v hudbě nikdo nedrží půl minuty jeden tón. Orchestr také prakticky nedělá žádné přestávky mezi jednotlivými větami, takže nedává divákovi příležitost k reakci, která by byla rušivá.

Choreografie na Čajkovského Serenádu pro smyčce a orchestr C Dur, op. 48, je prvním dílem, kterým se Balanchine představil Americe, a už v něm je obsažena esence jeho tvorby. První verze měla premiéru v roce 1934 (pod hlavičkou American Ballet v roce 1935), vznikla pro studenty School of American Ballet. Počet účinkujících v jednotlivých částech vychází z počtu žáků, kteří ten den dorazili na sál, a víme, že na podobu choreografie mělo vliv mnohé z toho, co se na baletním sále stalo náhodou. Různé praktické důvody vedly v průběhu času k obměnám choreografie až do poslední verze v roce 1974.

Přestože Serenáda nemá příběh, vypráví – hudbou i pohybem. Každý v ní může spatřit něco jiného, ale její části mají danou základní náladu. Andante první věty se odehrává v noci, v měkkém světle. Skupina dívek rozehrává choreografii bohatou a proměnlivou jako krajka z mořské pěny. Vytváří postupně velký kontrast oproti úvodní scéně, kdy stály nehybně jako sochy jen se vztyčenou rukou, vytvářejíce okamžik napětí. Choreografie střídá unisona i kanonické nástupy, je třeba ocenit sehranost našeho souboru, protože velký výkon a postřeh je očekáván od každého, hudba nepočká a nejsou tu žádné ilustrativní sbory. Divák lačně hltá pohyby paží i rychlou práci nohou a obdivuje se pravidelné, ale proměnlivé struktuře, geometricky symetrické, a přece doslova tekuté. Kdyby byla takováto choreografie předmětem, zřejmě by byla krásnou pravidelnou háčkovanou dečkou z hedvábí.

Valčík začíná duetem a rozvíjí se v další skupinový výstup a nové úchvatné formace. Waltz Girl, Dívka valčík (křehká a rychlá Aya Watanabe v prvním obsazení) je ztělesněním ušlechtilosti tanečního umění. Třetí část (která je vlastně čtvrtou větou, pokud jde o strukturu serenády) obsahuje ruské hudební téma a odkazy na chorovody. Ruská dívka (Alina Nanu) je energická jako samotná radost z tance. Závěr nám možná připomene Giselle – dívka s rozpuštěnými vlasy padá k zemi, jako kdyby byla mrtvá. Čtvrtá, poslední část, elegie, vnáší melancholickou notu a nejvíce vztahovosti. V první části se divák obdivuje symetrii a dokonalosti tvaru a zde naplno přichází ke slovu cit. Chlapec a dvě dívky oživují milostné téma, tančí s oběma, ale nakonec si musí vybrat, vítězí dívka Temný anděl (Miho Ogimoto). Osamělá tanečnice, u níž váháme, zda je živá či mrtvá, má však poslední slovo. Na ramenou tří chlapců odplouvá prostorem jako socha či pochodeň, v prohlubujícím se záklonu a zcela závislá na svých partnerech. Otevírá se tu mnoho významů, divák má svobodu cítit a interpretovat.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Balanchine: Serenade (ND Praha 2017)

[Celkem: 28    Průměr: 4.8/5]

Vaše hodnocení - Tetley: Svěcení jara (ND Praha 2017)

[Celkem: 33    Průměr: 4.8/5]

Vaše hodnocení - Gat: Separate Knots (ND Praha 2017)

[Celkem: 36    Průměr: 3.1/5]

Související články


Napsat komentář