Barevný start festivalu Tanec Praha

Letošní 31. ročník festivalu Tanec Praha zahájilo v pondělí vystoupení korejské skupiny choreografky Eun-Me Ahn s projektem Let Me Change Your Name. Minulý rok tu soubor hostoval s inscenací Dancing Grandmothers, která byla uváděna ve Foru Karlín. Letošní produkce v divadle Ponec byla méně okázalá, ale rukopis choreografky již nezaměnitelný. Dorazila s šesticí svých tanečníků a spolu s nimi také vystoupila.

Inscenace Let Me Change Your Name si pohrává s otázkou identity, vede diváka výstupy oscilujícími mezi humorem a vážností, hovoří však především o radosti z tance. Úvodní sekvence, v níž jsou horizont i jeviště ponořeny do modrého světla a tanečníci přicházejí v tmavém oblečení, aby postupně rozehrávali krátké pohybové variace a seznamovali se s prostorem i sami se sebou, navozuje dojem vážného a usebraného kusu. Avšak s tím, jak přibývá světla a barev na prospektu i pod nohama tanečníků, přibývá i neonových odstínů na jejich šatech, tričkách a sukních, a právě tak i nevázanosti ve fyzickém projevu. Pestré kostýmy provázely i show, kterou jsme viděli loni, jen tentokrát jsou bez vzorů. Muži i ženy tančí ve stejných přiléhavých oděvech a pružné sukně a šaty se stávají také jejich hlavní rekvizitou. Jsou hraví, lehce provokativní i lascivní, rozverní a exhibicioničtí, škádlí se či vystavují publiku na odiv.

Pohyb je většinou dynamický, choreografie někdy upřednostňuje gesta, jež musí být přesná, ačkoli (alespoň pro diváka v našem prostředí) nenesou čitelný význam, jindy je dána velká míra volnosti, když se pohyb dostává více do prostoru. Tanečníci variují skoky, jako kdyby na jeviště vběhli jen proto, aby si mohli poměřit, kdo se v letu více uvolní či divočeji protočí, ostatně tohle vběhnutí na scénu zakončené skokem je asi jeden z charakteristických prostředků, kterým svůj vztah ke svobodnému pohybu vyjadřují.

Tento nevázaný taneční rej nemusí sedět každému, protože nás inscenace nijak zvlášť nevede k uchopení nějakého závažného tématu, myšlenek. Téměř překvapivě, protože třeba Dancing Grandmothers měla silný sociální podtext a choreografie z této geografické oblasti se často zabývají konkrétními společenskými či společensko-politickými tématy. Zde jako by byla motivace vzniku inscenace skryta.

Čas na usebrání nastává ve chvílích, kdy na scénu přichází sama choreografka, jejíž tanec je pomalejší a klidový, a zvláště v jejím sólu, kdy polonahá sbírá černé šaty svých mladších svěřenců, nad nimiž usedá, jako kdyby to byla vejce, z nichž se má narodit nový život. Pár takových momentů se ale rozplyne v celkové hravosti inscenace. Hudbu tvoří především sofistikovaně modifikované hlasy, neobvyklý beat boxing a stejně tak nápodobný zpěv, v první části například zní jako téměř dokonalá imitace smyčců.

Diváky udržují v pozornosti převleky a změny barev v light designu i na samotných tanečnících. A ti, čím jsou blíže vrcholu představení, fungují na scéně jako individuality, s jasněji profilovaným pohybovým materiálem i chováním vůči ostatním. V posledních okamžicích přináší setmělé kontra nasvícení skrz horizont efekt stínohry, kdy se pomaleji a pomaleji pohybující tanečníci stávají jen siluetami a jsou to oni, kdo vidí diváka, naopak, než jak je tomu zvykem.

Jako opening, který má navodit pozitivní atmosféru a rozproudit krev, představení funguje. Svou ztřeštěností je nenáročné na divákovu pozornost, ale je jistě předzvěstí závažnějších kusů, které letos hosté Tance Praha nejen do naší metropole přivážejí. Měsíc tance začíná.

Let Me Change Your Name
Choreografie a umělecké vedení: Eun-Me Ahn
Tančí: Eun-Me Ahn, Jihye Ha, Hyekyoung Kim, Jeeyeun Kim, Seunghae Kim, Hyunwoo Nam, Sihan Park
Hudba: Young-Gyu Jang
Kostýmy a scénografie: Eun-Me Ahn
Světelný design: Andre Schulz
Produkce: Eun-Me Ahn Company
Premiéra: 20016

Z představení 3. 6. 2019, divadlo Ponec