Přesto byl sál někdejšího Domu uměleckého průmyslu v Charvátově ulici (v pasáži vedle kina Evald) nabitý. Zvolená destinace dala večeru punc undergroundu, nebo lépe řečeno hipsterský nádech. Naprosto očesaný sál s holou podlahou; na betonových stěnách, poznamenaných bývalými vrstvami nátěru, jizvy po traverzách a trámech; venkem se táhne kabeláž, sedí se na nepohodlných plastových židlích bez elevace, panuje šero a stísněný dojem z podpalubí… Bylo-li záměrem předvést Bachovo dílo zcela mimo kontext, pak se to podařilo na sto procent. Tahle volba však není bez logiky: načančaný dobový salon nebo koncertní síň by violoncellový jednohlas vlastně rušily, a kdo chce zažít očišťující proud Bachovy hudby, trocha nepohodlí mu k tomu vlastně slouží coby podpůrný prostředek.
A pak do toho sálu energicky nakráčí violoncellista Jiří Bárta, jehož outfit – černé triko, černé kalhoty – také nemohl být jednodušší, usedne na jakýsi piedestal, a dvě hodiny má publikum ve své moci. Aniž by o to viditelně usiloval. On se tam jen přišel poprat s Bachem, a chcete-li jej při tom následovat, můžete.
Bártův výkon – jako každého, koho napadne hrát komplet Bachových violoncellových suit na jednom večeru a zpaměti (!) – byl heroický. Ke skladbám přistupuje se zdravým sebevědomím někoho, kdo je zná do poslední noty, který poznal jejich tajemství, je schopen na místě si s nimi pohrávat a komu Bachova hudba za ty dekády, kdy se jí zabývá, vrostla do těla. Žádné sakrosanktum, žádné celebrování, žádný spektákl. Muzika, která kypí taneční divokostí, vtipem – a v sarabandách naopak předestře čistý, zenový klid a nehybnost.
Víme, že Jiří Bárta vydal novou nahrávku Bachových suit a jeho nový pohled na věc značně ovlivnil barokní nástroj. Cello, na němž jsou napjaté střevové struny (opletené kovem) a barokní smyčec dodaly Bártově interpretaci lehkost v bězích a arpeggiích. Jinak se tu pracuje se zvukem, barvou a s vibratem (toho je poskrovnu), naopak jinde to zase vrzne, zvlášť v jadrných gavotách či bouré. Té kantilény a většího zvuku mohlo být někde více, ale Bártův temperament nařídil, aby hudba šlapala a letěla, takže večer, trvající dvě a půl hodiny, neskutečně uběhl. Vnímaví posluchači určitě zaznamenali také vnitřní vývoj celku: v posledních dvou suitách Bárta došel – a posluchače dovedl – nejdál. A když poté jako přídavek zahrál preludium ze suity první, kruh se uzavřel, z konce se stal začátek – a tudíž nekonečno.
