Bárta, cello, Bach. Recitál Jiřího Bárty byl setkáním s nekonečnem

Večer, který festival Struny podzimu přichystal v prostoru Divadla X10 (pro účely klasické hudby dosud nevyužitého), byl přesně na opačném konci spektra než hvězdný zahajovací koncert s Laurou Mvulou nebo retro estráda Jiřího Suchého v Rudolfinu. Žádné efekty, jen vybydlený podzemní prostor a program, u něhož nikdo z návštěvníků nepředpokládal potenciál se bavit.
Jiří Bárta: Bach (zdroj: facebook Struny Podzimu)

Přesto byl sál někdejšího Domu uměleckého průmyslu v Charvátově ulici (v pasáži vedle kina Evald) nabitý. Zvolená destinace dala večeru punc undergroundu, nebo lépe řečeno hipsterský nádech. Naprosto očesaný sál s holou podlahou; na betonových stěnách, poznamenaných bývalými vrstvami nátěru, jizvy po traverzách a trámech; venkem se táhne kabeláž, sedí se na nepohodlných plastových židlích bez elevace, panuje šero a stísněný dojem z podpalubí… Bylo-li záměrem předvést Bachovo dílo zcela mimo kontext, pak se to podařilo na sto procent. Tahle volba však není bez logiky: načančaný dobový salon nebo koncertní síň by violoncellový jednohlas vlastně rušily, a kdo chce zažít očišťující proud Bachovy hudby, trocha nepohodlí mu k tomu vlastně slouží coby podpůrný prostředek. 

A pak do toho sálu energicky nakráčí violoncellista Jiří Bárta, jehož outfit – černé triko, černé kalhoty – také nemohl být jednodušší, usedne na jakýsi piedestal, a dvě hodiny má publikum ve své moci. Aniž by o to viditelně usiloval. On se tam jen přišel poprat s Bachem, a chcete-li jej při tom následovat, můžete.

Bártův výkon – jako každého, koho napadne hrát komplet Bachových violoncellových suit na jednom večeru a zpaměti (!) – byl heroický. Ke skladbám přistupuje se zdravým sebevědomím někoho, kdo je zná do poslední noty, který poznal jejich tajemství, je schopen na místě si s nimi pohrávat a komu Bachova hudba za ty dekády, kdy se jí zabývá, vrostla do těla. Žádné sakrosanktum, žádné celebrování, žádný spektákl. Muzika, která kypí taneční divokostí, vtipem – a v sarabandách naopak předestře čistý, zenový klid a nehybnost.

Jiří Bárta: Bach (zdroj: facebook Struny Podzimu)

Víme, že Jiří Bárta vydal novou nahrávku Bachových suit a jeho nový pohled na věc značně ovlivnil barokní nástroj. Cello, na němž jsou napjaté střevové struny (opletené kovem) a barokní smyčec dodaly Bártově interpretaci lehkost v bězích a arpeggiích. Jinak se tu pracuje se zvukem, barvou a s vibratem (toho je poskrovnu), naopak jinde to zase vrzne, zvlášť v jadrných gavotách či bouré. Té kantilény a většího zvuku mohlo být někde více, ale Bártův temperament nařídil, aby hudba šlapala a letěla, takže večer, trvající dvě a půl hodiny, neskutečně uběhl. Vnímaví posluchači určitě zaznamenali také vnitřní vývoj celku: v posledních dvou suitách Bárta došel – a posluchače dovedl – nejdál. A když poté jako přídavek zahrál preludium ze suity první, kruh se uzavřel, z konce se stal začátek – a tudíž nekonečno.

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na