Po sto letech by měl Leoš Janáček z brněnské konzervatoře radost

  1. 1
  2. 2
Před sto lety, v roce 1919, vznikla v Brně hudební konzervatoř – spojením varhanické školy Jednoty pro zvelebení hudby na Moravě, hudební školy Besedy brněnské a hudební školy spolku Vesna a díky úsilí Leoše Janáčka. Toto lakonické sdělení nemůže ilustrovat spoustu úsilí a vyjednávání, které musel Leoš Janáček jako příští ředitel konzervatoře vynaložit, aby se sen stal skutečností a jistě nemohl tušit, že jeho dílo vytrvá celých dalších sto let.
Konzervatoř Brno (zdroj FB)

V pátek 8. listopadu 2019 se v Janáčkově divadle v Brně sešli lidé, jejichž životní působení se nějakým způsobem váže ke konzervatoři. Dnes příspěvková organizace Jihomoravského kraje, která vychovává vedle hudebníků také herce, je poněkud upozaděna ve svých výsledcích Janáčkovou akademií múzických umění, ale to nic nezmění na tom, že zde, na konzervatoři, je ten základ, který dostávají začínající umělci a bez něhož by nedokázali podávat vrcholové výkony.

Soustředění, úsilí, sebekázeň, technická zdatnost, vykoupená drilem od útlého dětství, to vše představuje sousloví „studium hudby“. Bohémství, jež se k tomu váže, je jen přirozeným upuštěním napětí z kotle, pod nímž je systematicky přitápěno nejpozději od pěti let. Jen tak se mohou projevit talenty, které jejich starší kolegové, pedagogové a rodinní příslušníci odměnili potleskem na slavnostním koncertě ke stému výročí konzervatoře. Protože většina účinkujících byli skutečně studenti, ke kterým se přidali slavní starší kolegové.

Zahájila – jak jinak – fanfára ze Sinfonietty Leoše Janáčka. Tuto reprezentativní část, která je jakousi neoficiální hymnou Brna a která nesmí na žádném slavnostním koncertě v Brně chybět, si troufli zahrát ve zdvojeném obsazení! Žesťový soubor Konzervatoře Brno byl složený nejen ze studentů, ale i z pedagogů a absolventů a sešlo se zde dvacet trumpetistů, mezi nimiž byli členové Janáčkovy opery, České filharmonie, Filharmonie Brno, Pražské komorní filharmonie, Moravské filharmonie Olomouc, Ústřední hudby Praha, Městského divadla v Brně, pak čtyři tubisté a s nimi za tympány Martin Opršál, profesor JAMU. Euforické nadšení, které z nich čišelo, musel poněkud krotit rozvahou a precizním vedením mnohaletý profesor konzervatoře, dirigent a hudební režisér českého rozhlasu Aleš Podařil. Vyváženost jednotlivých partů, a to jak barevností, tak dynamikou, byla obdivuhodná už vzhledem k obávanosti akustiky jeviště, které sice mělo vzadu na horizontu akustickou stěnu, nicméně mnohametrový odstup od hlediště byl jistě oříškem, ne však pro ostříleného hudebního režiséra.

Poté vystoupil komorní soubor světově proslulý, který vznikl v roce 1947 z posluchačů konzervatoře a až do dnešních let, byť pochopitelně již v několikrát obměněném obsazení, se udržel v povědomí publika jako těleso se světovou pověstí. Více než sedmdesát let reprezentuje nejen Českou republiku, ale především město Brno. Díky nim vědí hudbymilovní posluchači na celém světě, že v Brně působil Leoš Janáček, jehož hudba je jedinečná. Janáčkovo kvarteto, které působí ve složení Miloš Vacek (1. Housle), Richard Kružík (2. housle), Jan Řezníček (viola) a Břetislav Vybíral (violoncello), přednesli třetí a čtvrtou větu ze Smyčcového kvartetu č.2 „Listy důvěrné“ Leoše Janáčka. Umělcům nelze upřít skvělou souhru a procítěnost podání… ale: obrovský prostor jeviště Janáčkova divadla, který zůstal otevřený až do zadní části, se nedá naplnit intimní zpovědí. Kvarteto sice bylo umístěno na forbínu, co nejblíž divákům, ale zvuk se nesl především nahoru a do stran, což ztížilo pozici nejen hráčům, ale především posluchačům. A přitom by možná stačilo málo, jen zatáhnout za zády hráčů oponu a hráče posadit před ni. Ale kdoví, co by, kdyby.

Následovala Suita z opery Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka v proslulé úpravě Janáčkova skvělého interpreta, již zesnulého dirigenta Františka Jílka. Tady se naopak velké jeviště zaplnilo spoustou mladých hudebníků. Tedy abych byla genderově přesná, i hudebnic, odhadem lze říct, že obsazení orchestru bylo zcela vyrovnané, padesát na padesát. Před Symfonický orchestr Konzervatoře Brno předstoupil jejich profesor, dirigent Stanislav Kummer. Janáčkova hudba, Jílkova invence, mladistvý zápal, interpretační spolehlivost jednotlivých sólových vstupů i pléna, přesnost a spolehlivost gest dirigenta, který interpretaci skladby vycizeloval jak v její jímavosti a barevnosti, tak i v závěrečné velebnosti, to vše namíchalo koktejl, který vedl k dojetí a následné euforii. Nebylo nikoho, kdo by si při hymnickém vrcholu neříkal „…jak je les divukrásný…“ a kdo by nadšeně neaplaudoval muzikantskému mládí, které symbolicky reprezentoval éterický chlapec, opuštěný vzadu za pěti tympány, přesto statečně a vítězně bojující, aby spolu s ostatními dovedl skladbu k mohutnému vrcholu.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na