Baryton Tomáš Král: Češi mají unikátní barvu hlasu

Na začátek otázka malinko k zaskočení: Proč s tebou dělám rozhovor? Co myslíš?
Kvůli koroně!

To je částečně pravda, ale myslím to jinak. Proč jsi se dostal do povědomí? Co je tvoje přidaná hodnota jako umělce? Proč zrovna ty jsi známý?
Už se tomu věnuju na volné noze patnáct let profesionálně, takže časová osa zde hraje velkou roli. Plus jsem měl obrovské štěstí na to být ve správnou chvíli na správném místě; byl jsem jako jeden z prvních u toho, když Václav Luks zakládal Collegium Vocale 1704. Zároveň barokní boom v rámci České republiky ještě nebyl tak velký, takže jsem se přirozeně stal tváří mnoha souborů hned na začátku (ať už to byl Ensemble Inégal nebo Collegium Marianum). Jako sněhová koule se postupně nabalovaly další a další příležitosti.

Pokud se mám pochválit, určitě mám vlohy pro barokní muziku, která mě baví a která vyžaduje smysl pro detail a improvizaci. Také vyžaduje znalost, nejen cit – aby člověk ve staré muzice nedělal chyby, co se týče například stylu, musí být poučen; styl se odvíjí od místa a času.

Hlavně jsem měl štěstí na lidi, kteří mě vyhmátli ve správnou chvíli. Pár chyb jsem udělal, vzal jsem nabídky, které mi pak způsobily zbytečné nervy. Ale celkově, správné místo ve správnou chvíli, a tedy asi se správným materiálem v hrdle.

Jak to říkáš, zní to, jako že jsi měl hlavně štěstí.
Talent je taky štěstí. Člověk má nějaký přístup – i to je štěstí, že má člověk zrovna takový přístup.

A ty nabídky, které jsi vzal moc brzo: Proč je špatně vzít některé moc brzo?
Samozřejmě záleží na tom, kolik těch špatných jsi vzal, ale prostě si můžeš vytvořit trauma nebo psychický blok. Můžeš si zavřít cestu k nějakým dirigentům, u kterých se nezapíšeš úplně nejlépe. Zkrátka si můžeš trochu uškodit z pohledu své dlouhodobé strategie.

Teď čistě pěvecky. Jakožto zpěvák, jaké bys našel svoje výrazně kladné stránky? Jakými pozitivními zpěváckými atributy disponuješ? Když například poslouchám nějaké tvé nahrávky, obdivuju se tomu rovnému tónu naprosto bez vibrata.
Mně zas v mých starších nahrávkách to vibrato chybí. Když si třeba poslechnu Zelenkovy Lamentace a srovnám svůj přístup s přístupem kolegy z Francie, tak on má naprosto přirozené chvění hlasu (kterému můžeme říkat vibrato) – to mi u mě chybí. V poslední době se snažím zpívat trochu jinak ve smyslu ne rovně za každou cenu. Chvění pro mě znamená život – pokud ve hlase není vítr, nikam to neplyne a nesměřuje; tón, fráze ani text se svým poselstvím.
Estetiku rovných tónů přehodnocuju.

A není snad pravda, že barokní tón je rovný? Dá se to takto zobecnit?
Nedá. I varhany vibrují. Je to o kontrole tónu – všechno musí být v rámci techniky pevně v rukou. Když chci, udělám rovný tón, ale musím také umět zavibrovat. Odvíjí se to obvykle od textu.

Rozumím správně, že teď žiješ v Německu?
Ano, žiju v Berlíně. A kvůli koroně jsem začal pracovat také v jednom startupu s online potravinami. Jmenuje se to Gorillas a rosteme velmi rychle.

Tedy chápu, že i v Německu se kulturní život zastavil…
… já jsem tedy aktivní hlavně v Holandsku, ve Francii, v Polsku a v Čechách.

Myslíš pěvecky aktivní.
Ano, pěvecky… Ale kulturní dění se zastavilo celoevropsky.

Jak cestuješ po Evropě, máš nějaké srovnání přístupů vedení, co se týče kulturního života; jak se s tím ty jednotlivé státy vypořádávají?
Vím to logicky spíš od kolegů. V Německu byly obrovské restrikce pro to, aby se to kulturní dění udrželo naživu: 6metrové rozestupy mezi zpěváky, rychlotesty, nesdílení rekvizit. U nás se předstíralo, že pandemie není, a tak se divadelní soubory pochopitelně staly ohnisky nákazy a provoz se následně musel zastavit šmahem.

Cítím odpor k českému vedení.
Ne k českému, ale k nekoncepčnímu. Není to případ jen Čech.

A naopak pozitivně vnímáš tu německou cestu.
Prostě jde o rozdílný přístup k dlouhodobému plánování. My máme zlaté české ručičky, když hoří, ale zároveň nemáme vodu ve studni. Němci mají nachystanou vodu, kdyby náhodou hořelo. Třeba si najmou Čecha, aby hasil, vodu mají ale nachystanou. To my nemáme.

Mluvili jsme o tvém hlase a o úpravě techniky v poslední době (vibrato). Na stránkách píšeš, že jsi baryton…
… ano, baryton, ale baroko „baryton“ nezná. Baroko to dělí bas a tenor, přičemž se tehdy psalo na tělo v té době působícím zpěvákům. Händel měl zpěváka Boschiho, který měl obrovský rozsah – dnes by to byl nejspíše basbaryton, ale v dobově to byl bas, co se týče zpívaného repertoáru.

Ty se v barokní branži pohybuješ už dlouho, napadlo mě: Co bylo vlastně dříve?  Dispozice pro barokní způsob zpěvu, nebo záliba v barokní hudbě?
Slepice, nebo vejce… (dlouhé přemýšlení) … Šlo to paralelně. K baroknímu zpěvu jsem se prvně dostal v poloprofesionálním souboru Ars Brunensis. Zpívali jsme Bachovo moteto Jesu meine Freude, já jsem si naposlouchal nahrávky, pokusil jsem se do toho napasovat a zjistil jsem, že mi to sedí. Pak jsem měl samozřejmě naopak problém s romantickým repertoárem…

Málokterý sólista neprošel zpíváním ve sboru… Někteří pedagogové zpěvu říkají, že sbor kazí hlas. Považuješ sborové zpívání za brzdu (v nějakém smyslu) sólové kariéry?
Záleží, v jaké fázi kariéry se nacházíš. V 17 letech je to v pořádku. Já teď sbory zpívat nechci. Hlasově mě to vyčerpává, ve sboru se musíš přizpůsobit, naschvál sám sebe neslyšíš. Rozlišuju ansámbly a sbory. Ansámbly zpívám rád.

Tedy je sbor brzdou alespoň v tom smyslu, že kazí techniku?
Nekazí, ale je pak překážkou k tomu „hodit se zpátky“ do sólového zpívání. Ve sboru nemůžeš zpívat sólově.

Při cestách po Evropě jsi osobně potkal spousty sólistů. Dokážeš posoudit, zda zahraniční zpěváci jsou nějak výrazně lepší než ti naši? Je úroveň zřetelně jinde?
My máme unikátní hlasy.

V jakém smyslu?
Teď budu naschvál generalizovat: My Češi – ani ne Slované, ale přímo Češi – máme unikátní hlasy ve smyslu barvy hlasů a jsme velice snadno rozeznatelní od ostatních. Angličané mají perfektní instinkt na čtení not, stejně tak Francouzi, Němci mají znalosti a techniku, jsou připravení, ale nemají hezkou barvu hlasu, Poláci, tam je to takové… (úsměv) … ale trošku zpátečnické, Slováci mají hodně italský přístup. Holandsko a Belgie, tam je to něco mezi Francií a Německem… Češi mají unikátní barvu. A tak trochu na to ale sázíme. Je nám to pohodlné, ale už techniku trochu „šolícháme“. Bezesporu už pak „šolícháme“ znalosti a obecně určitý širší historický kontext. Bylo by krásné, kdybychom měli všechno, ale zatím se tím, co máme, uživíme. Jsme rozeznatelní.

Máš nějaký recept na to, aby tam při tvých výkonech co nejvíc „bylo všechno“? Můžeš trochu pohovořit o tom, co děláš, aby tvé výkony byly úrovní co nejkonzistentnější?
Profesorka mi říkávala: „Musíš se snažit, aby i tvůj nejhorší výkon vždycky měl úroveň.“

Ale jak toho docílit?
Vědomou prací na pěvecké technice, dobrou přípravou na každý výkon a nastavením si pravidelné předkoncertní rutiny.

A předpokládám, že podobně pracuješ s trémou, i když vlastně… Míváš trému?
Mívám pocit zodpovědnosti.

Pěkně opsáno. Poslední otázka: Jakou radu bys dal začínajícím zpěvákům? Prosím o radu do jejich hudebního života. Co hlavně dělat, čeho se přidržet, aby se úspěch dostavil?
Ze všech lidí, které poznáš, si brát jen to nejlepší. To platí celoživotně a v jakékoli oblasti života. Nezaobírat se tím, na co nemám vliv, a nenechat se svést na scestí negativními myšlenkami o tom, že něco nejde. Buď máš problém, nebo nemáš problém. Když ho nemáš, je všecko super. Když ho máš, tak potom ho buď můžeš vyřešit, nebo nemůžeš vyřešit. Když ho nemůžeš vyřešit, tak se nic nedá dělat – všecko je v pohodě. Když ho můžeš vyřešit, tak je tam řešení a všecko je opět v pohodě. To je můj, trochu „sebeoblbovací“, přístup k věci, ale je důležitý ke zdravému optimismu.

Snažím se brát z lidí opravdu jen to, co je k dobru věci. Je to trochu alibismus, protože ta selekce je na mně. Ale z dirigenta si nebudu brát to, že je naštvaný, vezmu si to, když je inspirativní. Z kolegy zpěváka si nevezmu špatnou techniku, ale vezmu si jeho krásnou muzikalitu. Sice se mi nemusí líbit, jak hraje nějaký houslista, ale líbí se mi, jak komunikuje s ostatními hráči, a to si z něj odnesu… Takhle se snažím přistupovat ke každému, koho potkám.

Tomáši, mockrát děkuju za rozhovor.