Beethovenův Fidelio aneb další moderní inscenace neinscenace

"Uvedením Beethovenova Fidelia splácí Národní divadlo tomuto jedinečnému dílu svůj takřka třicetiletý dluh. Tedy – spíše se o to pokouší, bohužel s nepříliš přesvědčivým výsledkem," vyjadřuje svůj ryze subjektivní názor autor příspěvku, Vojtěch Rataj.

Režisérka Vera Nemirova na jevišti Stavovského divadla vystavěla inscenaci, jež sice na první pohled působí velkolepě a neotřele, ovšem už během prvních několika minut se ukáže, že tato neotřelost tkví spíš ve scénografií, popř. kostýmech (Ulrike Kunze), než v samotném uchopení či režii, která jakoby téměř neexistovala. Interpreti přicházejí a odcházejí, mezitím na jevišti jen tak postávají nebo posedávají, v jiných případech zase naopak až komicky přehrávají. Vývoj postav ani jakákoli chemie mezi nimi se nekoná – tedy určitě ne tak, aby to zaznamenal divák. Jako by si inscenace kladla za cíl jediné – nebýt klasicky pojatá. To se přece samo o sobě nedá považovat za pořádný nápad – zvlášť když v současnosti klasické produkce téměř nevznikají.

Pěvecké výkony sice vesměs lehce přesahují zdejší průměr, ovšem otázku, proč je většina hlavních rolí alternována zahraničními hosty, repríza 11. října nezodpověděla. Paradoxně nejpřesvědčivějších výkonů jsme se dočkali od „domácích“ – sopranistka Yukiko Kinjo dokáže zamilovanou Marzellinu obsáhnout pěvecky i výrazově, poutavý a vyrovnaný výkon předvádí i Oleg Korotkov v roli žalářníka Rocca. Zapamatovatelný je rovněž Don Fernando Rakušana Paula Armina Edelmanna. Naproti tomu „titulní“ Leonora německé sopranistky Manuely Uhl postrádá lehkost a svěžest a divák snadno pozná, že interpretka si v mnoha případech sahá až na své dno.

Na hudebním nastudování (Andreas Sebastian Weiser) je znát spousta práce, ovšem akustika Stavovského divadla neodpustí žádnou chybku ani nepřesnost. Pokud se inscenace dočká přenesení na jeviště zrekonstruované Státní opery, mohlo by jí to zásadně prospět.

Celkový dojem z představení hodně sráží i zdánlivé banality, např. nápověda, jež je slyšet po celém divadle, či titulkovací zařízení – nově instalované LED panely ozařující celý prostor hlediště, nepříjemně oslňují diváka a v podstatě pohřbívají práci light designéra (v tomto případě Iva Dankoviče).

Fidelio je další z operních inscenací ND, jež působí poněkud odbytým dojmem, přestože (snad) odbytá není. Nebýt zajímavé výpravy a některých výkonů, skoro by se nabízela otázka, zda si raději nepočkat (snad méně než 30 let) na další nastudování. Naštěstí je tu ale Beethovenova hudba, díky níž se na Fidelia rozhodně vyplatí jít.