Bennewitzovo kvarteto jako působivý záskok

Hned úvodní koncert 126. sezony ČSKH byl narušen protikoronavirovými nařízeními, tentokrát rakouské vlády. Ještě dva dny předem to vypadalo, že Hagenovci dorazí, pak spadla klec. Výběr náhradního souboru měl svou logiku – před lety studovali členové Bennewitzova kvarteta v Madridu u profesora Rainera Schmidta z Hagen Quartetu.

V této sezóně si Spolek vytkl za cíl uvést kompletní Beethovenovy kvartety a navzdory turbulentním změnám programu chce svému závazku dostát. Proto Bennewitzovo kvarteto zařadilo na svůj program vedle Haydna a Janáčka i Beethovenův Smyčcový kvartet f dur, op. 135.

Začínali inspirativním Haydnem, Smyčcovým kvartetem g dur, op. 17 č. 5, který se vyznačuje řadou originálních zvukových efektů a hříček na poli hudební formy. Skoro se vám zdá, že vidíte Haydna šibalsky se usmívat, jak nastražil na posluchače (nebo na své přátele hudebníky) různé disonance a podivné nesouladné „brblání“ smyčců v Menuetu, uprostřed jinak průzračně logické hudby. A jak čeká, co tomu řeknou. Kvartet komponoval pro hudebníky z kapely prince Esterházyho a hlavně pro prvního houslistu Tomasiniho, proslulého virtuosa. Primárius kvarteta Jakub Fišer se partu zhostil se suverenitou a lehkostí. Vtipně působí třetí věta Adagio, kde první housle imitují operní recitativ, vzrušený a naříkavý hlas primadony, na který ostatní hráči odpovídají jako doprovodné continuo. Je to recitativ, po kterém nepřijde zpěvná árie, ale rychlé Presto. Bennewitzovo kvarteto jej zahrálo rychle, rozhodně a energicky.

Zajímavé bylo jejich podání Janáčkových Listů důvěrných (Smyčcový kvartet č. 2). Dílo plné vášně a milostných citů k mladé paní Kamile, které doslova vytrysklo z autorovy invence a bylo dokončeno za pouhé tři týdny. Většinou jsme zvyklí jej slýchat s podobnou živelnou energií a drsnou artikulací, s přepjatou expresivitou a akcenty. Ne tak u Bennewitzova kvarteta. Předvedli Janáčka cituplného, silného, ale kultivovaného, s přesnou intonací a sebekázní v souhře. Elegance, logika a přesvědčivost – i zde zůstali věrni svému stylu. Publikum jejich Janáčka ocenilo bouřlivým aplausem.

Ještě více se mi ale líbil Beethoven, moderně odlehčený a výtečně vystavěný, čitelný a hlavně zbavený patetických nánosů. Kvartet f dur op. 135 si totiž nese filozofickou zátěž, jasně patrnou z autorovy poznámky na kraji rukopisu „Muss es sein? Es muss sein!“ (Musí to být? Musí to být!). I když přesně nevíme, za jakých okolností a proč to tam Beethoven napsal, tato věta hamletovského kalibru vedla mnoho generací muzikantů k přesvědčení, že dílo nese nějaký hluboký existenciální význam. Josef Suk, který s Českým kvartetem skladbu uvedl na spolkovém koncertu v roce 1903, dokonce hovořil o posvátné hrůze, jež v něm tato hudba vyvolává.

Nic takového jsme ale v interpretaci Bennewitzova kvarteta neslyšeli. Naopak, bylo to prosté potěšení z krásné hudby, vypracované s hodinářskou jemností a přesností, se vzrušujícími kontrasty (Vivace), napínavými zámlkami, sladce líbeznými pasážemi, radostnými nezatěžkanými tempy. Hráči spolu skvěle ladí, často hrají prostým rovným tónem bez vibrata, což mi připadalo hodně atraktivní a nové.

Jako přídavek kvarteto zařadilo dlouhé chorálově vznešené Adagio z Beethovenova Kvartetu a moll op. 132, “Heiliger Dankgesang”.

Vděčný skladatel jej složil jako poděkování za své uzdravení z nemoci. Adagio místy až starodávného polyfonního střihu působí se všemi těmi chorusy, passacagliovými basy a ozdobnými trylky skoro jako chrámová skladba. Bennewitzovo kvarteto ji navíc hrálo čistými rovnými tahy jako starou hudbu, což tento barokizující charakter ještě posílilo. Je s podivem, že si vybrali právě tuto téměř dvacetiminutovou větu, neboť – jak sdělili publiku – hned po koncertu museli vyrazit na zájezd a proklouznout do půlnoci přes německé hranice, než i tam začnou platit nová, přísnější covidová opatření. Snad nám ta Beethovenova přímluva k Bohu Heiliger Dankgesang (svaté díkůvzdání) pomůže, vždyť právě na hudebníky a živou kulturu dopadá pandemie nejničivěji.

Hodnocení recenzentky: 85%