Bohemia Balet a TKP dvakrát na Vinohradech

Mladým tanečníkům energie ani odvaha nechybí, ačkoli je jisté, že je tak náročná dramaturgie na hranici jejich sil. Popelka, provedená na hudební nahrávku tak, jak jsou členové souboru i studenti zvyklí, byla svižnou inscenací, které se Jiří Horák ujal i režijně a dramaturgicky. Prokofjevův balet nabízí v podobě, která je přiměřená pro interprety i jejich potenciální publikum, které se rekrutuje z řad vrstevníků a jistě i mezi rodinami s dětmi, které uvítají dostupnou a nenáročnou možnost seznámit své nejmenší ratolesti s baletním uměním. I to je třeba mít na mysli, budeme-li v pokušení srovnávat takového produkce s celovečerními inscenacemi kamenných divadel. Bohemia Balet a studenti Taneční konzervatoře uvádějí například tuto inscenaci často v regionech, mimo jiné hostovali i v Jihočeském divadle. Na repertoáru představuje pro studenty příležitost zatančit v celovečerním kusu a je vhodná právě na zájezdová vystoupení.

Do role Popelky byla tentokrát pro pražské uvedení vybrána křehká Keito Ijiri (studentka 8. ročníku) a jako Princ se představil host, člen libereckého baletu Richard Svoboda. Mladí tanečníci zde získávají zkušenosti nejen pilováním techniky, ale také prací s charaktery postav. V Popelce k tomu příležitost je během celého prvního jednání, které pracuje s komickými typy hašteřivých a nešikovných sester (Alisa Mykhailets, Barbora Tesárková), jež jsou obvykle představovány v humorné expozici s tanečním mistrem, celé první jednání ostatně obvykle staví více na pohybovém humoru a situační komice než na virtuozitě.

Nejinak tomu je i v této adaptaci, jež se pevně přidržuje Volkovova libreta a kterou skutečně vnímám jako přiměřenou svému účelu, věku a možnostem účinkujících. Studenti a mladí tanečníci si nemusí hrát na zralé dospělé. Divák ani neočekává, že by na sebe interpreti strhávali pozornost v taneční exhibici, ale že skutečně odehrají pohádkově zabarvený příběh, který je spíše metaforou dobroty než nadpřirozenou zkazkou. Role Popelčina otce se ujal někdejší baletní sólista a pedagog Jurij Slypyč a partnerkou mu byla členka Bohemia Baletu Lucie Matějová, první jednání je mimo jiné věnováno rodinným šarvátkám mezi mladou panovačnou ženou a jejím poddajným chotěm. Vkusně a přiměřeně pak je rozehrána i scéna v květinové zahradě, kde Dobrá víla (Oleksandra Chesnova) spolu s vílami ročních období připravuje Popelku na ples. Tanečník ztělesňující kyvadlo hodin, které mají dívku upomenout k časnému návratu, připomíná Modrého ptáka.

Ve druhém jednání je opět relativně snadné rozehrávat drobné scénky na bázi situační komiky, a můžeme si mimo jiné uvědomit, jak vtipně do svého baletu Prokofjev zakomponoval narážku na svou operu o třech pomerančích. Balet pokračuje rovnou ke čtvrtému obrazu a k pohádkovému rozuzlení. Ačkoli je jen o několik málo let starší, působí Richard Svoboda, který prošel i Bohemia Baletem, vůči ještě dětsky křehké představitelce Popelky výrazně dominantně, ale kladem nesporně je, že má tanečnice možnost vyzkoušet si partnerskou práci s interpretem, který představuje pro ni oporu a na scéně se pohybuje se suverenitou. Ve sborech se uplatňují studenti již od 5. ročníku, členové Bohemia Baletu například jako kavalíři.

Program inscenovaný jako Taneční scény z baletu Don Quijote představuje především metu technickou. Protože jde v této scénické úpravě o „Dona Quijota bez Dona Quijota“ a inscenace tedy vynechává dějovou linku, je pro diváky připravena čistě taneční přehlídka. Úpravy a nastudování se ujal ředitel konzervatoře Jaroslav Slavický, který v minulosti inscenoval Dona Quijota v Brně (1996) a ve Státní opeře v době jejího sloučení s Národním divadlem (2012, spolu s Kateřinou Slavickou a Hanou Vláčilovou). Z fundusu této inscenace byly také zapůjčeny skvělé vkusné kostýmy Josefa Jelínka (jeho výprava byla využita i v baletu Popelka). J. Slavický rovněž jako sólista tančil roli Espada ve slavné verzi Borise Bregvadzeho (1986), která byla (poněkud opožděnou) českou premiérou tohoto baletu.

Nelze si nepovšimnout, že ucelený tvar baletní pohádky představoval pro studenty a mladé tanečníky jistější půdu. Virtuózní balet formátu Dona Quijota, i pokud je postavený pouze přehlídka čistě tanečních pasáží, si žádá zralé osobnosti. Formát celovečerního programu je náročnější než pilování jedné ukázkové variace či úryvku pas de deux na soutěžní přehlídku či koncert. Samozřejmě – praxi mladí tanečníci získat musejí. A domnívám se, že motivací k tomu postavit je před tak těžký materiál je i všeobecné povědomí o tom, že baletní šéfové přijímají na konkurzech častěji zkušené interprety, kteří již za sebou mají angažmá, tudíž je pro absolventy čím dál komplikovanější první místo získat, byť i v pozici elévů, a vypracovat se právě až v divadlech. To je situace, která se jeví bez systémového zásahu jako neřešitelná.

A tak jsou jistě i proto postaveni studenti před úkol, který by byl náročný i pro zkušené sólisty. Typově nemáme k dispozici tolik studentů, kteří by v sobě měli onen jižanský oheň, potřebný k rozehrání energie a emocí, jež mají sršet z figurek mladické španělské společnosti. Úlohy Kitri a Basila vyžadují perfektní rotaci, aplomb, rychlou práci nohou, záludné jsou jednoruční zvedačky ve svatebním pas de deux. Oba mladí představitelé Alisa Mykhailets a Anton Troshchenko se vložili do maximálního výkonu a projevili také mnoho duchapřítomnosti a optimismu (což je mnohdy násobně důležitější než dokonalé dotažení jednotlivého prvku). Jako Espada a jeho partnerka vystupovali vyspěle působící (studenti 8. ročníku) Laura Zelinová a Jan Šimůnek. Dívky na sebe vzaly v „bílém“ jednání příslušné podoby Dulcinely a Dryády – zde se předpokládá, že divák ví, jak za sebou obrazy baletu následují, a co výjev ve snu vůbec znamená, když zde není dějová linka nijak připomenuta – a velice trefně byla vybrána mladičká Emma Haisová pro variaci Amorka. Mezi toreadory jsme v posledním obraze mohli rozeznat tváře povědomé z komornějších vystoupení Bohemia Baletu.

Minkusovu hudbu nastudoval tentokrát živě Symfonický orchestr Prahy 8 (dirigent Jáchym Svoboda), který sdružuje mladé profesionály i talentované amatérské hudebníky, a tak inscenace nabídla i to, co jindy produkce Bohemia Baletu zpravidla postrádají. To, co diváci kvitují, neboť živá hudba k baletu – který je hudebně divadelní formou – jednoduše patří, může být ale ještě větší zkouškou odvahy pro tanečníky, pro které je v této tvůrčí etapě vystoupení na živou hudbu výjimkou.

Scénické obrazy z Dona Quijota bude TKP/Bohemia Balet dávat znovu příští neděli, 29. ledna, opět v Divadle na Vinohradech. Pro mladé tanečníky by častější reprízování i tohoto programu bylo jistě zadostiučiněním, protože uvádět krátce po sobě tak náročné kusy je úloha hodná samostatného baletního souboru.

Psáno z představení 15. a 22. 1. 2023, Divadlo na Vinohradech.

Popelka
Hudba: Sergej Prokofjev
Choreografie, režie: Jiří Horák
Scéna, kostýmy: Josef Jelínek
Asistentky choreografie: Marie Hybešová, Zuzana Susová
Světelný design: Marika Blahoutová
Zvuk: Dagmar Skatulová

Taneční scény z baletu Don Quijote
Hudba: Ludwig Minkus
Choreografie: M. Petipa, A. Gorský, F. Lopuchov
Dramaturgie a režie: Jaroslav Slavický
Hudební nastudování: Jáchym Svoboda
Světelný design: Marika Blahoutová