Božský The Dante Project Wayna McGregora

The Dante Project, velkolepá inscenace, na jejímž vzniku se kromě The Royal Ballet produkčně podílel i balet Opéra National de Paris a Los Angeles Philharmonic, odstartovala první upoutávkou, úvodním dějstvím Inferno, již v červnu 2019 v americkém LA. Premiéra celovečerního kusu byla naplánována na přelom jara a léta 2020 a mělo se jednat mimo jiné i o poctu ústřednímu interpretovi tohoto baletu a po dvacet let přední McGregorově múze, Edwardu Watsonovi, jenž se plánoval rolí Danteho rozloučit s kariérou prvního sólisty. Všichni ale víme, co se na jaře toho roku stalo. Následoval tedy nucený odsun na zimu 2020. A poté, nakonec šťastně do třetice, na podzim letošního roku. Balet se tedy pekl velmi dlouho a je vždy otázkou, zda takové množství času nad plán bude výslednému dílu k užitku či spíše poslouží jeho zkáze, jelikož své autory uzavře do nevypočitatelné spirály, z níž není úniku. K tomu nutno připočíst, že tlak očekávání na tvůrce byl nemalý už sám o sobě, vzhledem k tomu, že se jednalo o druhý tříaktový McGregorův balet po kriticky i divácky veleúspěšné prvotině Woolf Works z roku 2015 (záznam byl ke zhlédnutí i v rámci předloňského ročníku festivalu Zlatá Praha).

McGregor přiznává, že jeho dílo přirozeně ovlivnila situace, v níž se celý svět ocitl. Druhé a třetí dějství, tedy Purgatorio (Očistec) a Paradiso (Ráj) vznikaly během letošního léta, v období, kdy se většina společnosti vyrovnávala se zkušeností ze svých osobních očistců, jimž byli karanténami a lockdowny vystaveni, a s nadějí se upínali k dosažení vytouženého ráje. Nedá se popřít, že díky této sdílené zkušenosti získal The Dante Project další vrstvou na silnější aktuálnosti a metaforickém přesahu, ne snad ale, že by si nevystačil bez problému i bez nich.

Strukturou se The Dante Project v lecčems podobá Woolf Works. Mluvíme sice o tříaktovém celovečerním díle (bez přestávek zhruba dvě hodiny čistého času), nikoli však o dějovém baletu na téma Božské komedie. Kontury vyprávění se dějství od dějství rozostřují a dochází k čím dál větší abstrakci inspirované vybranými klíčovými motivy Danteho básně. Každé jednání má svůj jedinečný, jasně čitelný rukopis odlišující jej od ostatních dvou – a to především ve scénografii a hudbě, dvou elementech, které pozvedají balet do oněch příslovečných nadpozemských výšin. Současně však tvoří koherentní celek, mimo jiné samozřejmě i díky průvodci Dantemu, což je na výsledku asi nejpozoruhodnější.

McGregor je znám svou schopností přizvat do tvůrčího týmu vynikající umělce a osobnosti, tentokrát byla jeho ruka mimořádně úspěšná. Světově uznávaná výtvarnice Tacita Dean, která stojí za scénografií a návrhy kostýmů, tvořila pro svět baletu a divadla vůbec poprvé. Inferno opatřila obrovským panoramatickým obrazem tvořícím zadní plán scény, její Peklo je výjevem jako ze solné či grafitové jeskyně tvořené vrstvami šedobílé křídy na černém pozadí zobrazující na vrcholky převrácené pohoří. Nad scénou se v levém rohu vznáší veliké kulaté zrcadlo, které odráží část podlahy i scénografie a působí tak jako vhled do dalších sfér, odkazujíc na Danteho promyšlenou strukturu posmrtného světa s jeho mnohačetnými patry a pekelnými kruhy. Křídou jsou pokryti i tanečníci, odění do černých, celé tělo zahalujících trikotů. Křída je hříchem, který ulpívá na místech, která k němu byla nejnáchylnější, vzdouvá se v oblacích při sebemenším kontaktu a zalézá do veškerých záhybů. Když se poté objeví křídou téměř bílá Fumi Kaneko coby zhmotněný satan, asociace by tanečnici tak křehkého a něžného vzhledu v první chvíli chtěla přiřknout roli čistého anděla, dokud bližší pohled neprozradí, jak fatálního omylu byste se bývali byli dopustili. Kontrast na principu barevného negativu, který se odráží i na scénografii, je v té chvíli geniální a Kaneko dokonale smrtící. Na druhou stranu, kým byl Lucifer, než jej Bůh nechal padnout…?

Skladatel a dirigent Thomas Adès, který se během premiéry postaral i o vedení orchestru, vytvořil pro The Dante Project zbrusu novou partituru, a jestli ji v budoucnu The Royal Opera nevydá na některém ze zvukových nosičů, to bude ten pravý hřích! Adès přiznal inspiraci u Franze Liszta (ať už u Prvního Mefistova waltzu či celkem nevyhnutelně u jeho Dantovské sonáty a symfonie) a odkazy na tvorbu tohoto skladatele (jakož i Stravinského či Čajkovského) jsou občas dekódovatelné, nejde však o žádné urputné citace. Inferno je v Adèsově podání nekompromisní, hudba se vyřine z orchestřiště s razancí parního válce a tíží se správnou dávkou nevyhnutelnosti i opulentní symfoničnosti. Dokonalá je jeho neúprosná, až šílená gradace téměř v samotném závěru, kdy v mračnech vzdouvajících se mlh freneticky tančí mužský sbor lupičů. Ti nejvíce připomínají šílenstvím posedlý rej samotných ďáblů a svou virtuozitou, z níž McGregor tanečně těží především v násobných velkých piruetách a vysokých skocích (na jeho poměry překvapivě klasických), jsou určitou pokřivenou poctou a parodií na závěry velkých baletních férií zároveň.

Rozsahem je právě Inferno nejdelší pasáží celého baletu, kdy Dante s rostoucím žalem a vnitřním rozerváním sleduje defilé trýzněných duší, jejichž utrpení se ho až osobně dotýká a nemožnost jim jakkoli pomoci jej nejednou srazí na kolena. Tanečníci podávají naprosto strhující výkony (namátkou Marcelino Sambé v duetu s Yasmine Naghdi jako nemilosrdný vrah, Joseph Sissens coby jeden z falešných, med kolem úst mazajících věštců nebo dočista zoufalá Anna-Rose O’Sullivan jako sebevražedkyně obklopená nelítostnými, ostrými špičkami prudce dupajícími fúriemi), nejvíce však bezkonkurenčně zaujme naprosto fenomenální Calvin Richardson jako vypočítavý, plíživě úlisný, poživačný Odysseus. Jeho tělo je nekonečně plastické, expresivní a muzikální, s naprostou přirozeností ovládá McGregorův náročný pohybový slovník a charisma, jímž si podmaňuje scénu, vás k němu poutá prakticky nezvratně.

Druhému dějství na scéně dominuje obrovský obraz zelenajícího se, na utlumeném pozadí naznačené soudobé městské ulice stojícího stromu, který jako by nás už přenášel do biblického Edenu. Obdobná je i celková atmosféra, jež dýchá nadějí a ve středu zájmu se ocitá především láska mezi Dantem a Beatricí, kterou můžeme zachytit ve třech fázích – dětství (pohybově i výrazově šokujícím způsobem vyzrálí studenti Rose Milner a Marco Betteridge-Jimenez), mládí (Francesca Hayward, Marco Masciari) a aktuální dospělosti (Sarah Lamb, Edward Watson). Ve vyprávění je Purgatorio oproti Infernu méně doslovné, jako by už připravovalo na onen nehmotný svět sfér v Paradisu. Celotrikoty tanečníků (z nichž nelze nezmínit vynikajícího, v pohybu i výrazu poetického Williama Bracewella) jsou tentokrát krémové, jako by prorostlé žilnatinou listů a na několika místech z nich září slabé zlaté skvrny, které snad odkazují k jejich blížícímu se připuštění do Ráje. Jako připomínka nadcházejícího vykoupení se zjevuje duše Beatrice, která přebírá roli Danteho průvodkyně po Vergiliovi (Gary Avis), jemuž ve vstupu do Ráje brání přílišné racionální myšlení. Sarah Lamb je skutečně nebeská, éterická a plná laskavého klidu, jímž upokojuje Dantovu Infernem rozdrásanou duši. Její duet s Watsonem však zračí i promarněnost za života nenaplněného citu, a i přes toužebné snahy nepřeklenutelnou propast mezi Dantem z masa a kostí a efemérní duší Beatricinou.

Naléhavost Očistci dodává Adèsova kompozice doplněná tradičním zpěvem žalmů pocházejících ze židovské komunity ze syrského Aleppa, který povznáší, současně v sobě však nese nepopiratelné známky prožitých strastí. To vše, propojeno s občasně protichůdnými vícehlasy a hraničními disharmoniemi, vyvolává neustálé napětí a svíravý pocit v okolí hrudního koše.

V posledním jednání se konečně dostáváme do mytického Ráje, který Dean opatřila videoprojekcí oněch sedmi kruhů planet, Slunce a Měsíce, které obíhají kolem středu všehomíru, tedy Země. Nejvíce připomínají rodící se mlhoviny a kypící hvězdokupy, jejichž nepřeberné barevné odstíny se promítají i ve světelném designu Lucy Carter a výsledek je ohromujícím způsobem všeobjímající. Byť se zde nemohu trochu ubránit dojmu, zda by nebylo pro diváka ve všech místech hlediště lepší, kdyby bývalo bylo plátno umístěno více vzadu, ne hned v předním plánu jeviště nad hlavami tanečníků, jelikož by se pak projekce mohla stát ještě organičtější součástí děje.

Paradiso je z pohledu pohybového slovníku asi nejblíže tomu, co typicky očekáváme od McGregorovy choreografie. Pracuje se zde s nekončícím, plastickým pohybem, který se neustále přelévá z jedné části těla do druhé a volně přetéká mezi tanečníky v propletených duetech až kvartetech bez jakýchkoli přechodů a švů tak, jak to umí jen McGregor. I přesto se The Dante Project vymyká hyperkinetickému, překotnému, mnohdy až zběsile extrémnímu choreografovu slovníku známému z jeho děl Chroma, Borderlands, Kairos nebo Becomings, 2. dějství již zmiňovaných Woolf Works, plného syrové energie, a to i v Infernu, kde by se ona energetická přemotivovanost dala očekávat. V celém díle působí choreograf překvapivě klidně a hloubavě, jako dokázal již dříve třeba v Yugenu na sakrální skladby Leonarda Bernsteina nebo intimním duetu Morgen!, který vznikal v loňské odmlce mezi první a druhou covidovou vlnou.

Kostýmy (stále celotrikoty) nebeských bytostí v hvězdném prostoru, které představuje vybroušený sbor složený z valné většiny prvních sólistů The Royal Ballet včetně Natalie Osipovy, Alexandra Campbella nebo Lauren Cuthbertson, jsou v Paradisu bílé a díky materiálu jemně odrážejí světlo, o to více do popředí vystupuje Dante, jehož tunika a ke kolenům sahající sukně se z mořské modré v průběhu baletu postupně přeměnila v jasně červenou.

Edward Watson svého poutníka Danteho buduje s pečlivostí každého nádechu, pohledu a záchvěvu mimiky, velice dobře si vědom své klíčové role průvodce, na jehož vnímání a emocionálním rozpoložení vše stojí a padá, a to i v případě, kdy je především v Infernu a částečně i Paradisu mnohdy spíše zpovzdálí sledujícím, scénu křižujícím pozorovatelem. Bez ohledu na to, že by objektivně procento jeho tanečního zapojení mohlo být pohříchu větší, nikdy Watsonova přítomnost není pasivní. Veškeré jeho jevištní bytí je do hloubky procítěno silnou emocí od až hmatatelné, nitro spalující beznaděje v Infernu, kdy jeho sólo, v němž rekapituluje všechny hříchy a hrůzy, s nimiž byl konfrontován a jež na něm nutně zanechaly nesmazatelnou stopu, láme srdce svou úpěnlivostí přes téměř patologickou melancholii, jíž je prostoupeno celé 2. dějství, ve kterém Watson nejvíce rozehrává svůj fascinující, jedinečně osobitý taneční projev opírající se o nenapodobitelnou expresivitu jeho nekonečně dlouhých končetin a schopnost významem naplnit pohyb až do posledního článku prstu, až po dokonalé smíření, vyrovnání a naprosté naplnění v samotném finále.

Osamocený Dante kráčí vpřed rozestupujícím se mlžným oparem, blíží se až k samotné rampě, když v tu chvíli oslepí hlediště mžik kontinuálně rostoucího jasného světla a…  Pak už jen tma. Katarze, která vás v daný moment praští doprostřed hrudníku silou schopnou vyrazit dech, je z řad absolutních.

The Dante Project je jedním z těch nemnoha divadelních děl, jež by se bez uzardění mohla nacházet ve výkladovém slovníku pod heslem gesamtkunstwerk. Byť není prost paradoxů. Paradox č. 1 – tanec samotný nemusí být v tomto případě nutně tím nejzajímavějším. Paradox č. 2 – na výsledku to vůbec nic nemění. Propojování a tvůrčí spolupráci všech uměleckých (i neuměleckých) složek má McGregor velmi rád, splynutí, vzájemná kooperace jednotlivých oborů a ostříží zacílení na společně vytyčený cíl se však v případě dantovského opusu doopravdy řadí do kategorie totálních. Novince a autorskému týmu očividně věří rovněž management divadla, proto bude od 29. října balet ke zhlédnutí na platformě stream.roh.org.uk za bratru pět set korun, zhruba cenu toho (téměř) nejlevnějšího místa v divadle. A ještě podstatně ušetříte za letenky.

Psáno z premiéry 14. 10. 2021, 19:30 The Royal Opera House, Lodnýn

The Dante Project

Choreografie: Wayne McGregor
Hudba a dirigent: Thomas Adès
Scénografie a kostýmy: Tacita Dean
Světelný design Inferno: Lucy Carter, Simon Bennison
Světelný design Purgatorio: Love, Paradiso: Poema Sacro: Lucy Carter
Pěvecký sbor: London Symphony Chorus

Dante: Edward Watson
Vergilius: Gary Avis
Beatrice: Sarah Lamb