Brave New Life: Braň se pravdě až navěky

Tanečně divadelní inscenace Brave New Life vznikla v době pandemie, ale neztrácí dech ani po dvou letech, zdá se naopak, že je příspěvkem glosujícím trefně jakoukoliv aktuální společenskou situaci. A vidět ji právě v tomto týdnu mělo bezpochyby „nový rozměr“. V centru zájmu tvůrců jsou závažné koncepty jako pravda, svoboda, manipulace a dezinformace. A před zraky diváků se odvíjí znepokojivé pohybově dramatické obrazy zobrazující postupné ovládnutí jedince pod mocnýma rukama přisluhovačů Ministerstva pravdy.

Pečlivá rešerše a výběr výrazových prostředků jsou rukopisem režiséra Jozefa Vlka, právě tak jako je expresivní fyzický taneční slovník emblémem choreografky Stanislavy Vlčekové. Inscenace však vznikla pod hlavičkou české produkce MOVE Ostrava ve spolupráci s košickou Tabačkou, která vznik česko-slovenského projektu zaštítila. V úterý inscenace hostovala v pražském Divadle X10, které se svým industriálně postapokalyptickým okoráním pro takovýto typ projektu náramně hodí.

Ačkoli jde o samostatný projekt prezentovaný především v Česku, inscenace pro mne nese pečeť ducha a estetiky Debris Company. Brave New Life propojuje současný tanec, fyzické divadlo i dramatický text s živou či částečně reprodukovanou hudbou a multimediálními projekcemi. Herci Zuzana Psotková a Michal Noga a tanečníci Jana Ryšlavá a Daniel Raček tvoří čtveřici, která diváky postupně vtahuje do procesu… vlastně je otázka jakého. Ovládání a manipulace ze strany fiktivního Ministerstva pravdy, nebo stahování do bažin nekontrolovatelných fám a hoaxů, které šíří v dobrém i zlém úmyslu uživatelé sociálních sítí, využívajíce strachu či nezkušenosti svých bližních? Které nebezpečí je fatálnější? A které je v naší moci spíše odvrátit?

Neplatí zde jednoznačné klišé boje statečného jedince a jasně definované utlačovatelské autority, právě proto, že do hry vstupuje nebezpečí manipulace neorganizované, vyvěrající z prostoru, který měl původně sloužit pro demokratizaci a být nástrojem sdílení a diskuse. Internet měl být jedním velkým náměstím celosvětové polis, kde by měla probíhat volná a svobodná výměna názorů a snad i kumulace znalostí a vědomostí. Ale co když se na této agoře začne šířit obsah zatemňující rozum? Je přivolané „Ministerstvo pravdy“ řešením, nebo ještě katastrofálnější vidinou budoucnosti? Je hlupák zodpovědný za svou hloupost a má být ponechán na pospas, nebo jej máme před škodlivými vlivy chránit? Je to vlastně ono staré dilema ohledně přijetí či nepřijetí absolutní podoby liberalismu – je opilec ve škarpě na tom nejsprávnějším místě, kde má být?

• 

• 

• 

• 

Dilema, které osciluje mezi sociálním darwinismem a sociálním inženýrstvím. Konkrétní příklady a dramaticky vymezený děj nám v inscenaci tohoto typu zhmotňují a zpřítomňují obecné otázky a problémy, které nikdy neměly jednotné a trvalé řešení. Vždy se pouze k některému část společnosti či států přiklání a později přechází zase na opačný pól, a přitom se tímto přílivem a odlivem udržuje jakási rovnovážná dynamika, tak jako kyvadlo udržuje v chodu hodinový stroj právě díky tomu, že se pravidelně vychyluje na jednu či druhou stranu. Kdyby se však vychýlilo příliš – hodinový strojek se může nenávratně pokazit…

Inscenace začíná obrazem téměř idylickým, ženskou postavou v pravidelné světelné pyramidě, která snad symbolizuje právě klidový a rovnovážný stav. Performeři vzápětí sami přemění prostor pomocí čtyř semitransparentních pláten, která slouží pro zadní projekci – ta prostor formuje a definuje, rozbíjí ho vizuálními zášlehy abstraktních tvarů i vytváří realistické kontury rámu, z nějž jako z obrazovky hovoří protagonista. Rámy jsou konstruovány ze světelných trubic, které mohou rychle měnit perspektivu prostoru. Scénograf Peter Radkoff, který s konceptem inscenace přišel, vytváří svou vizi virtuálního prostoru a naší existence v něm. Neboť mnoho z toho, co je žité v online prostoru, je reálné ve svých důsledcích.

Herci spolu s Janou Ryšlavou představují aparát Ministerstva pravdy, jež promlouvá ústy Zuzany Psotkové, zatímco v projevu Michala Nogy ožívají hoaxy a vzrušené internetové debaty o absolutní svobodě slova. V tomto směru je textu snad příliš mnoho na to, aby si divák stačil vytvořit postoj k tématu. Sleduje totiž hlavně zápas Daniela Račka se třemi performery, kteří se jej snaží přetvořit ve spokojeného a nemyslícího příjemce schválené pravdy, dokonce vytvořené na míru podle jeho preferencí.

Choreografii vládnou ostré a útočné, repetitivní pohyby. Daniel Raček je ostatními interprety téměř obtěžkán a neschopen svobodného přesunu, tváře mučitelů jsou chvílemi plny úlisné laskavosti, ale paže se tvrdě obemykají kolem jeho těla, jež se marně brání přesile. Nejvýraznější je dlouhé sólo, v němž vidíme jen intenzivně pracující zádové svalstvo polonahého tanečníka v sérii křečovitých záškubů, jako kdyby jím neviditelně proudil elektrický proud. Může to být také zobrazení duševního stavu konzumenta, který tráví příliš mnoho času v online prostoru a nechává na sebe útočit všechny ty poplašné zprávy či nenávistné komentáře, pod jejichž vlivem se lze cítit v pasti.

Prostoru vévodí také nenápadný objekt s červenou žárovečkou žhnoucí jako věčné světlo, zřejmě oko kohosi, kdo tahá za ministerské nitky. Zatímco hudebník s bicí soupravou je ukryt až za třetím horizontem. V závěru je použito také světelného zdroje, který pomocí kouře vytváří zdání pohybujících se ploch. Od doby, kdy u nás Věrka Ondrašíková poprvé uvedla Guide, je tenhle technický „trik“ už zjevně etablovaný a stal se součástí výbavy světelného designérství. Tady působí spíše dekorativně a umožňuje na konci představení dopřát hudebníkům exhibici (v Praze šla elektrická kytara ze záznamu a hráč na bicí vystoupil živě). Hudební tečku bych však dokázala postrádat a inscenaci mohl proud světla jednoduše uzavřít. Snad by tím i vzniklo víc prostoru k nerušenému zamyšlení nad jejím obsahem. Hudba je drásavě znepokojivá a její strohost dokáže způsobit i fyzické uleknutí během představení.