Brněnská baletní Carmen: Neotřelé drama bez emocí

Spoustu originálních nápadů v choreografii, skvělou hudbu i luxusní kostýmy přináší nová interpretace klasické baletní i operní látky Carmen v technicky dokonalém podání tanečníků Národního divadla Brno. O co je však výrazové pojetí mladého španělského choreografa Cayetana Sota bohatší na efekty, o to je chudší na emoce – brněnská Carmen rozpačitě lavíruje mezi komedií a tragédií a osudová postava svůdné andaluské cikánky ztrácí svůj silný dramatický náboj.


Horečnaté ovívání se rukou místo španělským vějířem, převrácení tanečníků o sto osmdesát stupňů hlavou dolů, naznačený orální sex při milostné scéně mezi vojákem Donem José a Carmen či figurína růžového prasátka na jevišti – to jsou jen některé z ohromujících prvků, kterými katalánský choreograf Soto zpestřil svoji Carmen na hudbu ruského skladatele Rodiona Ščedrina. Přestože hudební motiv nepokrytě vychází ze světoznámé opery Georgese Bizeta (divák rozpozná kousky jako píseň Toreadora či Habanera), taneční choreografie se snaží být „jiná“ – a tato snaha být jiný za každou cenu často divákovi nenabízí jasnou interpretaci toho, co se právě na jevišti odehrává.


Soto se ptá – jako spoustu jiných tvůrců před ním – kdo je vlastně Carmen? Osudová femme fatale nebo jen frigidní žena, bavící se sváděním a odhazováním milenců? Španělský choreograf využívá původní literární předlohu francouzského spisovatele Prospera Mériméa, který do příběhu své novely z roku 1845 uvedl jako jednu z postav i Vypravěče. Ten figuruje také v Sotově choreografii – hned zpočátku příběhu v podřepu a s patřičnou gestikulací naznačuje, jak potkal vojáka Dona Josého ve věznici a ten mu vyprávěl svůj smutný osud. Postava Vypravěče klasický příběh skutečně ozvláštňuje – dopřává totiž divákovi ocitnout se „nad příběhem“ a meditovat nad osudy postav bez toho, že by se do nich příliš vcítil. A velmi působivé taneční trio Carmen, Dona Josého a Vypravěče, který se snaží zvrátit karty vržené osudem a zaplašit nevyhnutelnou smrt Carmen a potrestání Dona Josého, patří k jistě nejlepším kouskům celé Sotovy interpretace.
Soto se návazností na francouzského spisovatele i skladatele snaží dokázat, že Carmen není stereotypně španělskou záležitostí, pouhopouhým příběhem o lásce, žárlivosti a jejich dramatických důsledcích. Choreograf si s látkou pouze pohrává, nenabízí nám však dobře čitelný názor na to, kdo vlastně jeho Carmen má být. A zdaleka nejde pouze o to, že představitelka Carmen Ivona Jeličová má blond vlasy. Její Carmen je tanečně dokonalá, výrazově však poněkud plochá – mnohdy se jí ani nedaří příliš se odlišit od zbytku souboru, který podobně jako ona, podává technicky nadstandardní výkony.

Plamennou červeň šatů andaluské cikánky nahradila růžová zcela jistě originálního a úchvatného modelu návrhářů Johnyho Talbota a Adriana Runhofa, kteří mimo jiné oblékají také americké herečky Angelinu Jolie a Daryl Hannah. Carmen jako divoká, až lítá a provokující šelma, s ohnivým temperamentem španělské cikánky, se na prknech brněnského divadla mění na uhlazenou sterilní dámu v drahém kostýmu, sem tam se otírající o nohu či hlavu některého z vojáků.
Poselství této Carmen, představované jako událost této brněnské baletní sezóny, tedy poněkud uniká. Odlehčený přístup k dramatu, které má být původně tragédií, se ne vždy vyplácí. Figurína růžového prasátka, které si tanečníci podávají jako horký brambor, také vyvolává trochu smíšené pocity. Obzvlášť pokud se tak děje na hudbu tradiční pesachové písně sefardských židů Had gadya o kůzlátku (el cabrito). Tato scéna má evidentně narážet na vyzvědačské aktivity Carmen, která tak pomáhala místním pašerákům, pro neznalého však prase na scéně působí poněkud nepatřičně a vůbec ne komicky. Komického efektu nedosahuje ani scéna z býčích zápasů, kde se hlavy Carmen a toreadora pitvoří za malovanými kulisami svých těl. I přes působivý závěrečný odchod Carmen do „věčných lovišť“ vyvolává představení dojem nesourodosti a často i zdlouhavosti některých výstupů.

Přesto však krátké, zhruba hodinové, baletní dílko stojí za vidění. Kvůli skvělé muzice, složené pouze ze smyčců a bicích, tanečním výkonům Dona Josého v podání skvělého Jana Fouska i neotřelým tanečním kombinacím a nápadům, které pozmění divákův náhled na to, jak by měla vypadat „správná“ Carmen. Pokud však nejde do divadla jen kvůli emotivně vypjatému příběhu této osudové ženy, která s hrdou tváří vyprovokuje svého milence až k finální kulce.
 
Carmen
Hudba: Rodion Ščedrin podle Georgese Bizeta
Choreografie: Cayetano Soto
Dirigent: Jan Štych
Výtvarník scény: Cayetano Soto
Výtvarník kostýmů: Talbot Runhof
Premiéry 19. a 20. února 2010 v Janáčkově divadle Brno
(Světová premiéra 7. listopadu 2009 Theater Dortmund – koprodukce s ND Brno)
Orchestr a Balet Národního divadla Brno

Carmen – Ivona Jeličová, Markéta Habalová, Andrea Smejkalová
Don José – Jan Fousek, Petr Kondler, Vlastimil Hradil
Vypravěč – Marek Svobodník
Toreador – Adam Sojka, Luděk Mrkos

Nedávno jsme na našem webu přinesli podrobné informace o Ščedrinově Carmen a fotografie z příprav brněnské premiéry. Vše najdete je zde.

www.ndbrno.cz

foto: ND Brno

Hodnocení

Vaše hodnocení - Ščedrin: Carmen (ND Brno)

[Celkem: 5    Průměr: 3.8/5]

Související články


Reakcí (7) “Brněnská baletní Carmen: Neotřelé drama bez emocí

  1. autorce p. Fasurové:
    Pokud jste čekala banální vyjadřovací prostředky či snad histerická gesta, jste patrně naivní. Žijeme v 21.století a tohle se bez nadsázky dá nazvat moderním baletem pro tento věk. Proto Vás prosím, pokud nemáte kapacitu na vnímání moderního umění, tak jej příště raději neposuzujte. Moderní umění vzniká s tím, že přirozeně boří zažité konvence. Tento jev je fixní pro všechny odvětví moderního umění, divadla nevyjímaje.
    S pozdravem T. Brunclík

  2. Vidíte pane Brunclíku, já zase takřka ve všem zde zveřejněnou recenzi plně podepisuji, ty emoce a city mně v brněnské baletní Carmen také hodně chyběly. A soudě podle názoru nejednoho mého známého přímo z "branže" nejsem rozhodně sama. I tak Vám ale Váš názor neberu, jen prosím, neberte ho Vy ostatním a nečiňte z toho svého jediný správný.
    Jen na okraj: Možná byste měl příště volit méně agresivní tón Vašeho komentáře. Hysterie se píše s Y.
    V úctě Alena Vránová.

  3. Vezměte si jakéhokoliv moderního umělce, přes kubisty, surrealisty včetně pop-art a pak si položte otázku, zda jste schopny u jejich díla vnímat nějaký obsah.

    Ona "jistá známější" choreografie je téměř 20 let stará. Někteří lidé z oboru Vám dokonce odpoví, že dnes se jedná již o "klasiku". (dá se o tom dočíst velmi snadno) Tedy opravdu si myslíte, že lze porovnat neporovnatelné? Jak jsem již napsal výše, jsme v 21.století.
    T. Brunclík

  4. Nepovažuji se za znalce baletu. Chodím na balet primárně na to, abych našel něco, co mě dokáže zaujmout a "zahřát" na duši. Moje standardní 3 scény jsou ND Brno, Bratislava a Státní opera Vídeň.

    Carmen v provedení ND Brno mě sice "zahřála", ale pouze tím, že po prvních 30 minutách nebyla malá technická přestávka. Odešel bych a zanechal interpretry jejich osudu. Takto jsem se musel dívat na Carmen, jako anti-oslavu ženy. Žena v tomto podání řeší pouze sex, bez vášně a citů, v kostýmu, který zlikvidoval poslední kousky ženství. Baletní vyjádření sexu v tomto případě bylo v režimu, který bych v klidu nazval tvrdé porno.

    Já panu Brunclíkovi nemíním brát jeho názor na toto provedení. Kvalita jakéhokoliv uměleckého díla se neměří tím, jak šokuje. Kvalita díla se projeví za 100 let. Pokud i za 100 let budou mít lidi zájem vidět Sotovo pojetí Carmen, budu mu v tichu z nebes přát. Ale spíš si myslím, že už za 10 let z této choreografie zůstane pouze archivní vzpomínka.

Napsat komentář