Brněnská dirigentská jubilea

Letošního jara si připomínáme několik výročí významných dirigentských osobností, které své životní i pracovní osudy spojily s Brnem. 22. května uplynulo sto let ode dne narození významného operního a symfonického dirigenta, vynikajícího znalce a interpreta Janáčkova díla, profesora Františka Jílka. Krásná a hluboce procítěná vzpomínka jeho dlouholetého spolupracovníka Václava Věžníka (najdete zde) mne inspirovala k tomu, abych se pokusil o určité připomenutí dějů dávno minulých, které by ale mohly být v lecčem inspirativní pro dnešek, kdy se často utápíme ve zmatcích, jež zhusta pramení jen z naší nevědomosti. Jsem si plně vědom stručnosti a tezovitosti svého příspěvku. Téma je natolik důležité, že si přímo vyžaduje hlubšího a konkrétnějšího propracování.

František Jílek
Profesor František Jílek byl židenický rodák. Tato česká předměstská obec, která v době Jílkova narození ještě nebyla součástí Velkého Brna, patřila k těm lokalitám, jež vytvářely výrazné české zázemí budoucí metropole. Její svéráz nám vykreslil jiný tamější rodák, o rok mladší Bohumil Hrabal. František Jílek od útlého dětství projevoval aktivní zájem o hudbu, především o hru na klavír. Není divu, že po absolutoriu pěti tříd gymnázia a obchodní školy jeho kroky vedly na brněnskou konzervatoř, kde na přelomu dvacátých a třicátých let úspěšně studoval. U profesora Jaroslava Kvapila získal absolutorium v kompozici a ve hře na klavír a u prof. Zdeňka Chalabaly v oboru dirigování. Jako pianista získal velké uznání bravurním přednesem Mozartova Es dur koncertu, studium kompozice a dirigování ukončil vlastní symfonií, kterou si sám dirigoval, a Smyčcovým kvartetem g moll. Byl znamenitým klavíristou, což prokazoval v řadě koncertních vystoupení a především jako výtečný a oblíbený doprovázeč. Ve studiu kompozice pokračoval v Mistrovské škole kompoziční v Praze u profesora Vítězslava Nováka.V letech 1932–39 působil jako druhý sbormistr Filharmonické besedy v Brně a v letech 1936–38 rovněž spolupracoval jako korepetitor a dirigent s brněnským Národním divadlem. V roce 1939 mu tehdejší šéf opery Národního divadla moravskoslezského Jaroslav Vogel, jeden z nejlepších znalců Janáčkova díla, nabídl místo druhého dirigenta v tomto divadle. Devět let, které pak v Ostravě strávil, mělo pro formování Jílkovy osobnosti rozhodující význam. Zde se seznámil se širokou škálou repertoáru a dokonale poznal všechna úskalí složitého provozu velkého čtyřsouborového divadla. Přitom je nutné si uvědomit, že tehdy byl mnohem vyšší počet premiér než dnes a v divadlech jako Ostrava a Brno byl jediný orchestr, který účinkoval v operních, baletních i operetních představeních a hrál rovněž symfonické koncerty. A výtečný klavírista František Jílek pravidelně usedal ke klavíru, aby připravil nastudování sólových hudebních partů, a to nejen v inscenacích, které sám dirigoval.

První premiérou, kterou František Jílek na svém novém působišti nastudoval, byla opera Soročinský jarmark Modesta Petroviče Musorgského, po níž následoval balet Petra Iljiče Čajkovského Louskáček. A pak už šly premiéry jedna za druhou. Převahu měla česká operní literatura. Od Škroupova Dráteníka přes Smetanovu Prodanou nevěstu, Dvě vdovy a Hubičku, Dvořákovu Šelmu sedláka či Jakobína, Foersterovu Evu, Kovařovicovy Psohlavce až po soudobé opery Smrt kmotřičku Rudolfa Karla, Vodníka Boleslava Vomáčky a světovou premiéru opery Bohuslava Martinů Veselohra na mostě. Rovněž nastudoval řadu významných ostravských baletních inscenací té doby jako například balet Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky, baletní večer, v němž byly společně uvedeny Mozartovy Maličkosti, Karneval Roberta Schumanna a dílo německého autora Wernera Egka Juan ze Zarissy, dále Šeherezádu Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova, Dvořákovy Slovanské tance a Janáčkovy Lašské tance. Setkáváme se s ním i za pultem v operetních inscenacích jako například ve Straussově operetě Tisíc a jedna noc.

Vybaven těmito zkušenostmi, vrací se v roce 1948 František Jílek do rodného Brna, kterému zůstává věrný až do konce života. Jeho premiérou v Janáčkově opeře je Fibichova Šárka, po níž si zopakuje Veselohru na mostě, tentokráte v kombinaci s Mozartovým Divadelním ředitelem a operou Mozart a Salieri od Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Následují převážně česká díla jako Smetanovy Dvě vdovy či Tajemství a v roce 1953 dokonce Libuše. Se soudobou hudbou se setkává při premiéře původního baletu Karla Horkého Král Ječmínek a v Mejtusově Mladé gardě.

V roce 1952 opouští šéfovský post v Janáčkově opeře Zdeněk Chalabala. Prvním mužem souboru se stává František Jílek. A byla to výborná volba. Šestadvacet let Jílkova šéfování znamená nejšťastnější, nejúspěšnější a evidentně na dlouhou dobu nepřekonatelné období v dějinách brněnské opery. František Jílek zde zúročil dokonale všechny své přednosti a zkušenosti. Jako dirigent byl vysoce erudovaný, dokonale znal nejen nuance daného díla, ale celou autorovu tvorbu, byl vždy dokonale připravený a totéž očekával ode všech, kdo se na přípravě podíleli. Zní to málem jako pohádka z dávných časů, když to porovnáme s jevem, s nímž se bohužel občas setkáváme dnes, kdy dirigent nastíní svou koncepci, poté přenechá studium svým asistentům, provede konečné retuše a absolvuje premiérovou slávu. To by ovšem ještě nebylo nejhorší. Mnohem horší je, když se to zdůvodňuje, jak jsem nedávno zaslechl, změnou doby a přístupu ke studiu díla.Františku Jílkovi se podařilo vytvořit a posléze realizovat dlouhodobou koncepci Janáčkovy opery, a to jak dramaturgickou, tak sestavit vyváženě složený soubor, který ve své době neměl v Československu konkurenci. Byl nekompromisní ve svých požadavcích, měl absolutní přehled o kvalitě a možnostech svých spolupracovníků, a to nejen z řad sólistů, ale i orchestrálních hráčů. Na druhé straně k nim měl hluboce lidský a chápavý vztah.

Nemohu si na tomto místě odpustit ještě jednu poznámku k současnosti, za níž se omlouvám. Vybočuje sice z životopisného zaměření článku, ale nedá mi to, abych se u ní nezastavil. Při současných, již dosti dlouhou dobu trvajících diskusích o zaměření, poslání a fungování pražského Národního divadla se nám od zodpovědných osob dostává neustále mnohých vyjádření, na něž se dá použít parafráze slavného výroku císaře Josefa II. ze Shafferova a Formanova Amadea – Příliš mnoho slov! Přívaly slov a vět zhusta formulovaných ve stylu „nastavování procesů“ podle dnes již legendárního výroku současné obyvatelky přepychové kanceláře na Maltézském náměstí. Nic se ovšem nedozvídáme o tom, jak, pod jakým vedením, s jakými záměry a cíli bude náš první operní soubor (či dva soubory v jednom) fungovat. Asi to není pro dnešní divadlo podstatné. O to více si pak musíme vážit díla našich předchůdců, kteří jako František Jílek v Brně (a mohli bychom brát jeden operní soubor té doby po druhém od Národního divadla až po nejmenší Opavu) v mimořádně obtížné politické a společenské situaci a podmínkách padesátých let bez mnohomluvných, nic neříkajících frází věděli, co chtějí, a věnovali všechny své síly, zaujetí a nadšení pro to, aby vytvářeli dobré divadlo.Jeho nástupní premiéra v šéfovské funkci proběhla už v prvních prázdninových dnech roku 1952. Byla jí 4. července Janáčkova Její pastorkyňa. Na tuto inscenaci s legendárním kvartetem hlavních představitelů (Domanínská, Steinerová, Jurečka, Ulrych) vzpomínají její návštěvníci jako na mimořádný zážitek dodnes. Pisatel těchto řádků byl mezi nimi jako devítiletý kluk se svými rodiči a dodnes si pamatuje velmi živě na řadu scén z tohoto pozoruhodného představení režiséra Oskara Linharta. Jílkova Pastorkyňa byla prvním kamínkem na cestě jeho jedinečných interpretací Janáčkova díla.

Již v první dekádě Jílkova šéfování se projevily všechny výše zmíněné rysy jeho tvůrčího přístupu. Připomeňme alespoň několik premiér, které Jílek sám dirigoval. Z české tvorby to byly především jeho inscenace Smetanových oper – Dalibora, Čertovy stěny, Braniborů v Čechách a Prodané nevěsty, dále Fibichova Šárka, Foersterova Jessika nebo Ostrčilovo Honzovo království. Pilně se věnoval původní české tvorbě, nastudoval a dirigoval operu Hejtman Šarovec Karla Horkého, Verchovinu Zdeňka Blažka, Krakatit Jiřího Berkovce a Marylu Františka Suchého.

Ze skvostů klasické operní tvorby se hned v první šéfovské operní sezoně setkal s Beethovenovým Fideliem, dále pak jeho jméno figuruje ve velmi úspěšných inscenacích Verdiho Dona Carlose, Carské nevěsty Rimského-Korsakova, Wagnerova Bludného Holanďana a především v na svou dobu pozoruhodné inscenaci Straussova Růžového kavalíra (jejím režisérem byl tehdejší přední německý režisér Carl Riha), v němž slavila jeden ze svých prvních velkých operních triumfů Soňa Červená.

Samostatnou kapitolou jsou Jílkovy janáčkovské inscenace, v nichž přiváděl k dokonalosti své specifické pojetí Mistrovy tvorby. Toto jeho cílevědomé úsilí vyvrcholilo v památném janáčkovském festivalu na podzim 1958. K tomuto mimořádnému činu bychom se měli neustále vracet, byl jedním z významných milníků cílevědomého pěstování janáčkovské tradice a prezentace Brna jako centra janáčkovského odkazu. Dělo se to bez fanfár, červených koberců a pompézních akcí mnohdy jenom volně souvisejících s tématem, ale s o to hlubším ponorem do hledání poslání a stylu Janáčkovy tvorby.

Na tomto festivalu byla 25. října 1958 poprvé v režii tehdy osmadvacetiletého mimořádně perspektivního režiséra Václava Věžníka provedena opera Osud, do té doby považovaná za nehratelnou. O den později se konala premiéra Osudu v překladu Kurta Honolky v německém Stuttgartu, Na festivalu dirigoval František Jílek rovněž své inscenace Její pastorkyně, Výletů pana Broučka, Věci Makropulos a především jeden ze svých dirigentských vrcholů, inscenaci opery Z mrtvého domu.Na přelomu padesátých a šedesátých let se Janáčkova opera definitivně stává pod Jílkovým vedením koncepčně jasně vybudovaným a řízeným souborem. Po šéfově boku se především profiluje mimořádná dramaturgická osobnost Václava Noska, z Bratislavy se vrací do Brna bohatou tvůrčí invencí a fantazií obdařený režisér Miloš Wasserbauer. Spolu s ním jevištní výraz souboru určují rovněž dva výteční režiséři různých generací, zkušený znalec herecké tvorby Oskar Linhart a mladý, velmi ambiciózní tvůrce s perfektním smyslem pro propojení moderních režijních tendencí s přesnou znalostí a uchopením partitury, Václav Věžník. Po Wasserbauerově smrti Jílek zve ke spolupráci dvě čelné osobnosti, kterými byl činoherní režisér s mimořádným smyslem pro múzičnost Milan Pásek a stejně disponovaný filmový tvůrce Evald Schorm, jemuž v době normalizace bylo zabráněno v jeho profesi. Oba pak spolu s Václavem Věžníkem vytvořili v Brně řadu pozoruhodných inscenací, jež významně ovlivnily progresivní tendence v jevištním pojetí operních děl.

Vraťme se ale zpět do šedesátých let, která znamenala pro českou společnost a kulturu zprvu mírnou, později stále silnější „politickou oblevu“. Projevilo se to pochopitelně i v repertoárových možnostech, takže na jevišti se mohla objevit i díla, jejichž realizace byla do té doby prakticky nemyslitelná, navíc v neotřelém inscenačním pojetí. V hudebním nastudování Františka Jílka je uvedena Prokofjevova opera Vojna a mír, v březnu 1962, pouhých pět měsíců po curyšské světové premiéře se konalo historicky druhé provedení Řeckých pašijí Bohuslava Martinů a o rok později československá premiéra Prokofjevova Ohnivého anděla (o této mimořádné premiéře se můžete dočíst více zde). V těchto inscenacích se představuje řada nových posil souboru, které se posléze staly hvězdami nejen českého operního nebe. Pro Janáčkovu operu se otevírají dveře do zahraničí. Začíná éra reprezentativních výjezdů souborů. S inscenacemi Janáčkovy opery mají možnost seznámit se diváci v řadě evropských kulturních center od Vídně přes velká italská města a Luxemburg po Barcelonu a tato představení jsou přijímána s velkým ohlasem.Janáčkova opera si pod Jílkovým vedením i v době normalizace udržuje vysoký a v rámci daných možností i velmi progresivní trend ve své umělecké činnosti. Významným přínosem je uvedení v život a podpora Noskovy Komorní opery v Redutě, kde získala prostor k uplatnění celá řada skladatelů mladé generace. František Jílek neustále pilně diriguje. Z jeho inscenací jmenujme například Bizetovu Carmen, Musorgského Borise Godunova, Šostakovičovu Kateřinu Ismajlovou, Verdiho Otella, Mozartova Dona Giovanniho, Prokofjevovy Zásnuby v klášteře či Verdiho Falstaffa. Na jedné straně svou dirigentskou suverenitu prokazuje v inscenacích Händelovy opery Julius Caesar či Mozartovy Kouzelné flétny, na druhé straně ve Vojckovi Albana Berga, v opeře Gottfrieda von Einem Dantonova smrt. V československé premiéře Hanušova baletu Othello a v baletním triptychu složeném ze Stravinského Svěcení jara, Mozartových Maličkostí a Capriccio Jana Nováka se vrací k baletnímu žánru.

František Jílek nikdy nebyl úzce specializovaný operní dirigent. Po celý život se pravidelně věnoval symfonické tvorbě, spolupracoval s řadou našich i zahraničních orchestrů, především se Státní filharmonií Brno. Dlouhá je řada jeho nahrávek, které natočil pro Československý rozhlas. Pozoruhodná je jeho orchestrální suita z Janáčkovy Lišky Bystroušky, k níž přistoupil zcela jinak a neméně úspěšně než jeho velký předchůdce Václav Talich. Šíře jeho koncertního repertoáru byla mimořádná, od Bacha a Beethovena po Alberta Rousella a Leonarda Bernsteina. V centru jeho pozornosti stál Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev a pochopitelně především Leoš Janáček.

Ve svých pětašedesáti letech se rozloučil s divadlem premiérou Aidy, aby se s mimořádnou aktivitou ujal řízení Státní filharmonie Brno, kterou během pěti let dokázal pozvednout do pozice špičkového orchestrálního tělesa schopného čelit obtížné mezinárodní konkurenci.

Dejme slovo dlouholetému dramaturgovi brněnské filharmonie doktoru Jiřímu Benešovi: „… byl představitelem nového dirigentského směru … Jílkovo gesto se nesnažilo hudbu ilustrovat, nýbrž předcházet, a to v ustavičném funkčním kontaktu s hráčem nebo skupinou, které se to zrovna týkalo, bylo spíš efektivní než efektní, přitom však zdaleka ne jen ‚věcné‘, jak se často zdůrazňovalo, protože dokázalo spíš tlumočit, než podnítit žádoucí míru citového úchvatu, nutnou k tomu, aby hrající realizovali nejen znějící tvar, nýbrž smysl skladby…“

Po léta působil František Jílek jako profesor na Janáčkově akademii, vychoval celou řadu úspěšných dirigentů. I po definitivním odchodu do důchodu byl stále činný. V divadle dirigoval Její pastorkyňu a Věc Makropulos, nadále pravidelně spolupracoval s filharmonií. Zanechal po sobě bohatou diskografii, pozoruhodná je především jeho kompletní nahrávka Janáčkovy symfonické a kantátové tvorby, která vychází v dalších reedicích.

František Jílek zemřel v Brně 16. září 1993.***

Břetislav Bakala
Další z významných osobností, jejíž působení mělo pro brněnský hudební život rozhodující význam a kterou jsme si v jarních měsících rovněž připomněli, byl zakladatel Brněnské filharmonie a velký janáčkovský specialista Břetislav Bakala, od jehož úmrtí uplynulo 1. dubna 55 let. Břetislav Bakala se narodil 12. února 1897 v kantorské hudební rodině ve Fryštáku u Holešova. Prvního hudebního vzdělání se mu dostalo v rodišti od místního varhaníka Josefa Doležala. Nejdříve studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, poté co se jeho ovdovělá matka přestěhovala do Brna, navštěvoval tamější klasické gymnázium. Jeho tamější profesor zpěvu František Dvořáček třináctiletého chlapce vybídl, aby vystoupil na koncertě Varhanické školy, který připravoval její ředitel Leoš Janáček.Břetislav Bakala na Varhanickou školu Leoše Janáčka po páté třídě gymnázia přestoupil a po tříletém studiu ji absolvoval s vyznamenáním. První světová válka přerušila Bakalovy umělecké ambice. Narukoval, sloužil v černohorské Podgorici. Měl štěstí, že se nedostal přímo do bojů, ale prodělal těžký tyfus. Po návratu domů pokračoval ve svých studiích. V Brně po válce byla založena konzervatoř a na ní Bakala navštěvoval mistrovskou třídu skladby u Leoše Janáčka, dirigování u tehdejšího šéfa brněnské opery Františka Neumanna a hru na klavír u vynikajícího pedagoga Viléma Kurze.

Studia u Leoše Janáčka ukončil v červnu 1923 a Mistr mu dal to nejlepší vysvědčení: „Prospěch vynikající! Pan Bakala vyzná se výborně v psychologickém procesu skladebném, v rozpoznání podstaty formační a architektonické hudebního díla, v primitivismu skladebním lidové písně, tak i ve směrech výbojného soudobého skládání. …při vzorné pilnosti jmenovaného, snaze i opravdového nadání, je oprávněná naděje, že dospěje jako hudebník výsledků velmi dobrých.“Leoš Janáček se v Bakalově případě ukázal jako dobrý prognostik. Už v době jeho studií jej František Neumann přijal do funkce korepetitora a kapelníka do svazku Národního divadla v Brně, nějakou dobu rovněž vyučoval na varhanické škole hře na varhany. Byl vynikající klavírista a při prvním provedení Zápisníku zmizelého. v němž sólové party zpívali pěvci Ludmila Kvapilová a Karel Zavřel, hrál klavírní part. Zaujal rovněž jako skladatel svým Smyčcovým kvartetem C dur a orchestrálním scherzem.

Zatímco řada jeho spolužáků z Janáčkovy mistrovské školy nalezla uplatnění na konzervatoři, Bakalovi patrně jeho skromná povaha zabránila, aby se výrazněji prosadil. Šéf a posléze i ředitel divadla František Neumann nabídl tedy Bakalovi pomocnou ruku a svěřil mu dirigování řady oper. Tou první byl Gluckův Orfeus, z těch dalších jmenujme například Prodanou nevěstu, Dvě vdovy, Hubičku, Tajemství či Rusalku a také první provedení baletu Bohuslava Martinů Kdo je na světě nejmocnější?

V období od září 1925 do května 1926 působil jako varhaník v katedrále v americké Philadelphii, kde se zdokonalil ve hře na klavír i na varhany a měl možnost poznat špičkové dirigenty včetně Artura Toscaniniho. Po návratu do Brna se Břetislav Bakala stává pracovníkem hudebního oddělení nově vzniklého studia Československého rozhlasu v Brně.V období 1929–31 byl členem proslulého triumvirátu Chalabala – Bakala – Balatka, který řídil operu po nenadálé smrti Františka Neumanna v únoru 1929. V divadle nastudoval řadu premiér. Jmenujme například Massenetovu Manon, Zuzančino tajemství Ernesta Wolfa-Ferrariho, Smetanovo Tajemství, Gounodova Romea a Julii anebo Janáčkovu Její pastorkyňu.

Jeho nejvýznamnějším činem v brněnské opeře bylo první provedení Janáčkova posledního operního díla, kterého se Mistr již nedožil. Premiéra opery Z mrtvého domu se konala pod Bakalovou taktovkou v režii Oty Zítka 12. dubna 1930. Spolu s dalším Janáčkovým žákem, skladatelem Osvaldem Chlubnou, provedl určité revize partitury. Jejich úprava závěru opery nepochybně pomohla rozšíření této opery a dlouhou dobu se dílo uvádělo právě s tímto koncem.Bakala se ale nakonec vrátil do rozhlasu. Zde se stal faktickým otcem zakladatelem rozhlasového orchestru. Věnoval se soustavnému koncertnímu uvádění a propagaci Janáčkova díla. V únoru 1931 uvedl jeho druhé operní dílo, jednoaktovku Počátek románu, v březnu 1934 první a třetí dějství Janáčkovy nehrané čtvrté opery Osud. Jako celek zaznělo toto dílo pod Bakalovou taktovkou v koncertním provedení dne 18. září 1934. V roce 1936 se Bakala stal souběžně sbormistrem sboru moravských učitelek, který na počest svého zakladatele Ferdinanda Vacha přijal název Vachův sbor moravských učitelek. Toto těleso se pod Bakalovým vedením stejně jako mužský pěvecký sbor Moravan pod vedením prof. Josefa Veselky velice zasloužilo o propagaci klasické sborové tvorby a hlavně tvorby současných, především moravských skladatelů.

Symfonický orchestr Československého rozhlasu v Brně, jehož se stal v roce 1937 oficiálně šéfdirigentem, byl paradoxně posílen v době po mnichovské dohodě, kdy do Brna přišla řada výborných hudebníků ze Slovenska a ze zabraných území. Významná byla aktivita Břetislava Bakaly v době nacistické okupace, kdy se mu podařilo prosadit pořádání pravidelných abonentních symfonických koncertů ve spolupráci s Unií českých hudebníků. Na těchto koncertech byla pravidelně uváděna díla českých a moravských skladatelů a koncerty byly jednoznačně vnímány jako projevy národní manifestace. V pořádání pravidelných symfonických koncertů s rozhlasovým orchestrem pokračoval Břetislav Bakala soustavně i po roce 1945.

V roce 1956 došlo ke spojení Symfonického orchestru československého rozhlasu a Symfonického orchestru Brněnského kraje, vzniklo nové reprezentativní těleso Státní filharmonie Brno a Břetislav Bakala se stal jeho prvním šéfdirigentem. Mimořádně úspěšná byla pro Bakalu a orchestr sezona 1956/57, kdy se orchestr zúčastnil prestižního festivalu Varšavský podzim, na němž se v konkurenci řady významných orchestrů z celé Evropy skvěle představil s díly českých skladatelů. V květnu 1957 se orchestru dostalo pocty, když pod řízením Břetislava Bakaly zahájil jako první mimopražský orchestr provedením Smetanovy Mé vlasti Mezinárodní hudební festival Pražské Jaro. V centru pozornosti Břetislava Bakaly stálo vždy dílo Leoše Janáčka. Jeho pojetí Janáčkovy tvorby bylo dlouho považováno za vzorové. Pilně se také věnoval interpretaci děl Vítězslava Nováka, s nímž ho pojilo pevné celoživotní přátelství a jehož některé opusy poprvé uvedl. Zahájil velkolepý projekt natáčení celého Janáčkova symfonického a kantátového díla na gramofonové desky, který mu ovšem nebylo dopřáno dokončit.Po návratu z úspěšného koncertního turné v tehdejší NDR v březnu 1958 byl při zkoušce na Novákovu Baladu blanickou stižen srdečním záchvatem, kterému za několik dní, 1. dubna 1958, podlehl.

Český hudební slovník charakterizuje Břetislava Bakalu takto: Bakala byl typem rozvážného, disciplinovaného a uměřeného dirigenta přísně ctícího stylové požadavky jednotlivých skladeb, skladatelův zápis a jemnost výrazu, byl jedním z prvních českých rozhlasových dirigentů.
***

Vedle tvůrců, kteří vstoupili do panteonu slávy, mají své pevné a nezastupitelné místo v historii umění též osobnosti, kterým přes předpoklady a mnohé výsledky, jimiž své schopnosti prokázaly, toho nebylo z nejrůznějších důvodů dopřáno. Jedním z těch, kteří zanechali určitou stopu v brněnském hudebním životě, byl dirigent, který by se 17. dubna letošního roku dožil devadesáti let, v pořadí třetí umělecký šéf brněnské filharmonie – Jiří Waldhans.

Brněnský rodák se po maturitě v letech nacistické okupace stal posluchačem konzervatoře, kde studoval dirigování u Bohumíra Lišky. Studium absolvoval v roce 1948, když po roce 1945 souběžně několik semestrů navštěvoval lekce hudební vědy na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity.

V letech 1948–51 byl korepetitorem, posléze sbormistrem opery Státního divadla v Ostravě. Na krátký čas se vrátil do Brna v roce 1951 jako dirigent nově založeného Symfonického orchestru kraje brněnského. Odtud vedly Waldhansovy kroky opět do Ostravy, kde se stal po Otakaru Paříkovi v roce 1955 ředitelem a uměleckým šéfem nově vzniklé Janáčkovy filharmonie. Jeho ostravské působení bylo po všech směrech velmi úspěšné. Z ostravského tělesa vybudoval sebevědomý soubor, který se výrazně zapsal mezi špičkové československé orchestry. Velkou pozornost věnoval dílům moderních skladatelů, a to jak světovým osobnostem, jako byli například Sergej Prokofjev, Igor Stravinskij či Arthur Honneger, tak samozřejmě dílu Janáčkovu a tvorbě domácích úspěšných ostravských komponistů, jakými v té době byli Čestmír Gregor, Miroslav Klega, Zbyněk Přecechtěl a především Rudolf Kubín. V roce 1956 měl možnost studijního pobytu u proslulého dirigenta Igora Markevitche.

V roce 1962 je po odchodu Jaroslava Vogla povolán do čela Státní filharmonie Brno. Zde pokračuje podobně jako v Ostravě v uvádění děl soudobých skladatelů. Ze zralé generace brněnských tvůrců, jimž věnoval Waldhans svou pozornost, jmenujme například Osvalda Chlubnu, Viléma Petrželku, Jana Kunce, z mladých alespoň Miroslava Ištvána, Zdeňka Pololáníka, Františka Emmerta či Aloise Piňose. V šedesátých letech má možnost dále si rozšířit své dirigentské obzory studijním pobytem u legendárního šéfa leningradských filharmoniků Jevgenije Mravinského. Soustavně se věnuje tvorbě Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Za nahrávku jeho Špalíčku byl v roce 1973 vyznamenán Cenou Supraphonu.

Úspěšně diriguje v zahraničí, například v Berlíně, Kodani či Birminghamu, kde propaguje českou hudbu. V roce 1973 absolvuje s filharmonií zájezd do Spojených států.

Bohužel, stále více se u něj projevují příznaky těžké choroby, která ho nakonec donutí vzdát se v roce 1978 dirigování a šéfovského místa ve filharmonii. Jeho nástupcem se stává profesor František Jílek. Jiří Waldhans nějakou dobu ještě působí jako docent oboru dirigování na JAMU, ale zhoršující se zdravotní stav mu nakonec nedovolí ani tuto aktivitu. Umírá 28. března 1995 v rodném Brně.
***

I když tento text má název Brněnská dirigentská jubilea, dovolím si jej doplnit ještě o jedno jméno, jež by rovněž nemělo být zapomínáno. Jedná se o sopranistku Janáčkovy opery, která na brněnském jevišti vytvořila řadu postav, jimiž vstoupila do povědomí diváků a posluchačů. Tou zpěvačkou je Milada Šafránková, choť dirigenta Jiřího Waldhanse, jež by se 7. dubna letošního roku dožila osmdesáti pěti let. Chtěl bych ji rovněž alespoň krátce připomenout. Rodilá Ostravačka si přinesla vztah a lásku k muzice z prostředí, které ji obklopovalo. Pěvecký talent v ní objevil její třídní učitel, ve své době v Ostravě velmi populární Vítězslav Mokroš, který ji přivedl k známému ostravskému pedagogovi Rudolfu Vaškovi, u kterého pak od roku 1943 studovala zpěv. Soukromě si rozšiřovala své vzdělání i studiem herectví.

V lednu 1947 se stala členkou opery Státního divadla v Ostravě, kam ji angažoval tehdejší šéf opery Zdeněk Chalabala jako členku sboru s povinností sólových rolí, a hned první den svého angažmá zpívala a hrála Kate Pinkertonovou v Pucciniho Madame Butterfly. Poté, co vystoupila v rolích Blaženky ve Smetanově Tajemství a Mimi v Pucciniho Bohémě, obdržela sólistickou smlouvu.V divadle se seznámila s tehdejším korepetitorem opery, svým budoucím manželem Jiřím Waldhansem. Patnáct let jejího ostravského působení tvoří významnou kapitolu jejího uměleckého života a pěvkyně sama patří mezi nejvýraznější osobnosti ostravské éry šéfů Rudolfa Vašaty a Bohumila Gregora. Vynikala především v postavách českého repertoáru, v operách Bedřicha Smetany, v nichž se představila prakticky ve všech rolích lyrického a mladodramatického sopránu. V řadě oper vystoupila ve dvou rolích. Tak v Prodané nevěstě ji poznalo obecenstvo v postavě Esmeraldy a posléze jako vynikající Mařenku, ve Dvou vdovách zpívala Karolinu i Lidku, v Hubičce Vendulku i Barče. Při své návštěvě Ostravy v roce 1953 o ní prohlásil Zdeněk Nejedlý, že je dokonalá smetanovská pěvkyně. Velký úspěch slavila také v postavách Rusalky nebo Šárky. V janáčkovském repertoáru zazářila v postavě Jenůfy, k níž se dopracovala poté, co postupně vytvořila všechny tři zbývající sopránové role v Její pastorkyni anebo v Káti Kabanové. Byla také skvělou Paminou v Mozartově Kouzelné flétně anebo Ariadnou na Naxu ve stejnojmenné opeře Richarda Strausse.

Její první rolí v Janáčkově opeře, kam ji v roce 1962 angažoval šéf František Jílek, byla Karolina ve Dvou vdovách. V Brně se musela prosadit v mimořádně silné konkurenci, jež tehdy v sopránovém oboru v brněnském souboru byla. Podařilo se jí to zejména v moderním repertoáru. Kritika velmi ocenila dokonalé propojení pěveckého ztvárnění a výrazu v titulní postavě Šostakovičovy Kateřiny Ismajlovové stejně jako v roli Kateřiny Maslovové v opeře Jána Cikkera Vzkříšení na námět románu Lva Nikolajeviče Tolstého.Podobně jako v Ostravě byla skvělou představitelkou rolí českého repertoáru, ve světové operní tvorbě se velmi výrazně prosadila jako Kleopatra v Händelově Juliu Caesarovi, dona Elvíra v Mozartově Donu Giovannim či Leonora ve Fideliu. Jejím velmi ceněným výkonem byla role Indolendy ve světové premiéře opery Bohuslava Martinů Trojí přání aneb Vrtkavosti života, kde pod režijním vedením Evalda Schorma mohla opět uplatnit své výrazné herecké, především komediální přednosti. V pozdější fázi své tvorby se výrazně prosadila jako Kabanicha v Kátě Kabanové anebo v groteskní roli statkáře Pljuškina v opeře Rodina Ščedrina Mrtvé duše.

S Janáčkovou operou se zúčastnila řady zahraničních zájezdů. Velkou pozornost věnovala písňové tvorbě, a to jak klasické, tak tvorbě mladých skladatelů.

Milada Šafránková zemřela 28. května 1991.

Autor je dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto archiv NDB, SD Ostrava – František Krasl, archiv