Brno se dočkalo odloženého koncertu. Excelovala Kněžíková i sólisté sboru

Pražský filharmonický sbor byl založen v roce 1935 a od té doby si vybudoval neotřesitelnou pozici jak u nás, tak ve světě. Jeho sbormistrem je od roku 2007 Lukáš Vasilek, kterému se daří stále držet sbor na špičkové úrovni. Přesto sbor není v Brně častým hostem. Brno má natolik silnou sborovou tradici a dostatek vlastních sborů, že se zde nabízí zmínit přísloví o nošení dříví do lesa. Ale i zde je nutno hledat přízemní vysvětlení, kterým jsou ekonomické faktory. Nicméně ekonomický je přece i fakt konkurence a možnosti srovnání. Proto bylo pozvání sboru na festival moudré i efektivní.

Dalším velkým argumentem je dramaturgie. Sborová tvorba přelomu 19. a 20. století je rozsáhlá, přesto pro návštěvníky koncertů velmi známá. Hostující sbor mohl v Brně tedy uspět jen s něčím neobvyklým. A skutečně překvapil. Přijel v obsazení přes padesát členů a v první polovině předvedl sice klasický repertoár, nicméně nepříliš frekventovaný.

Josef Bohuslav Foerster sice svojí sborovou tvorbou patří do počátku 20. století, ale jeho hudební vyjádření je spíše konzervativní. Jako první zazněla skladba pro ženský sbor a klavír Die Weihe der Nacht (Posvěcení noci), op.87/1. Skladba inertní, sevřená, pohroužená do nitra, vnímající posvátný okamžik. Hlasové skupiny byly vyvážené, ale nesvědčilo jim postavení podél celé šířky pódia, chyběla kompaktnost a plnost zvuku. S podobným problémem se lépe vyrovnala další skladba, kterou byla kompozice pro soprán a tenor sólo, ženský sbor a klavír Vlčí stopa, JW IV/39 Leoše Janáčka. Temné a hrůzyplné vyprávění o starém hejtmanovi hledajícím v zasněžené krajině vlčí stopu, jeho nevěrné mladé ženě a jejím milenci, kterého si hejtman ztotožnil s vlkem, nese v sobě sborová složka. Zde se podařilo lépe vymodelovat barevnost i dynamiku a propojit hlasové skupiny, ze kterých vystupovala sóla sopranistky Elišky Demel Trnové a tenoristy Bronislava Palowského, který představoval postavu hejtmana. Jména sólistů a současně členů sboru, v programu chyběla. Obě skladby doprovázel na klavír Marcel Javorček.

Prubířským kamenem kvality každého sboru je práce a cappella, tedy zpěv bez doprovodu. Samozřejmě je třeba uvést zpěváky do tóniny, k čemuž má sbormistr obvykle ladičku. Zde byl použit klavír, což působilo rušivě. První a capella skladbou se sbor (tentokrát v obsazení pouze mužských hlasů) vrátil ke skladateli Josefu Bohuslavu Foersterovi. Ve skladbě Abendlied (Večerní píseň), op. 89/b překvapily svou kompaktností hlubší hlasy, zatímco vystupující barva tenorů byla poněkud tvrdá.

Další skladbou byl Potulný šílenec, JW IV/43 Leoše Janáčka pro soprán, tenor a baryton sólo a mužský sbor a cappella. Vzhledem k tomu, že v programu byli uvedeni sólisté, kteří nakonec vystoupili až v druhé půli koncertu, byli diváci zmateni obsazením sólových partů této skladby. Zatímco jako baryton byl v programu uveden Jiří Brückler a také skutečně sólový part v Abendlied zpíval, obsazení partu sopránu a tenoru posluchače zmátlo. V programu uvedený ruský tenorista není v Brně známý, takže téměř nikdo v sále netušil, že sólový part tenoru v této skladbě zpíval člen sboru Jakub Koś, jehož menší tenor se překvapivě dobře nesl, a že sopranistkou je Grażyna Biernot, rovněž členka sboru. Tato nejasnost přinesla do publika zbytečnou nervozitu, že avizovaná Kateřina Kněžíková nevystoupí. Nicméně všichni se zhostili svých partů se ctí a Janáčkův slavný sbor měl u publika úspěch.

Posledním číslem první poloviny koncertu byl výběr dvou skladeb z cyklu Vítězslava Nováka Čtyři básně Otokara Březiny, op.47 pro smíšený sbor a cappella. Nejprve zazněla skladba s názvem Magické půlnoci, poté Zpívaly hořící hvězdy. Obě skladby byly podané s impresionistickými barvami, měkce a plně, jen soprány s „výkřikem, jež letí nekonečnem,“ mohly použít nižší dynamiku.

Po přestávce nastoupil celý sbor na poněkud stísněný prostor. Na pódium se totiž musely vejít také 4 klavíry, za které usedli Stanislav Gallin, Marcel Javorček, Martin Levický a Karel Vrtiška a sestava bicích nástrojů s hráči Danielem Mikoláškem, Matějem Divišem, Blankou Šindelářovou, Ivanem Hoznedrem, Antonínem Procházkou a Ladislavem Bilanem. Před nimi, vedle dirigenta Lukáše Vasilka, stáli čtyři sólisté, kteří již všichni v programu uvedeni byli. Očekávaná sopranistka Kateřina Kněžíková, mezzosopranistka Jana Hrochová, mladý tenorista Boris Stepanov a barytonista Jiří Brückler. K nim v pravou chvíli ze sboru přistoupil Peter Poldauf, basista s pedálovým témbrem, aby se spolu s barytonistou zhostili krásně ladícího dua.

Takto opulentní obsazení přineslo ve druhé polovině večera skladbu Igora Stravinského Svaděbka (Svatba, Les Noces) pro sóla, smíšený sbor, čtyři klavíry a bicí. Skladbu složil Stravinsky jako choreografické scény z ruského folklóru v roce 1917, uvedena byla ale až v roce 1923 v Théâtre de la Gaîté v Paříži. Ruská pořekadla a říkanky sice nebyly provedeny po výtvarné stránce, zato dostatečný kolorit přinesla hudba.

Táhlý, trochu ječivý part sopránu nevěsty, bohatě zdobený přírazy a dalšími ozdobami, provedla Kateřina Kněžíková s lehkým nadhledem a bezprostředností, jasným a bezpečně znějícím hlasem, kterému nechyběla zpěvnost. Přednes nevěsty ve vysokých polohách byl doplněn tenorovou žesťovou polohou ženicha, zpívaného mladým ruským tenoristou Borisem Stepanovem, sólistou Michajlovského divadla v Petrohradě. Oba hlasy doprovodil barevný a konejšivý alt matky v podání Jany Hrochové a barytonové vstupy otce v jistém přednesu Jiřího Brücklera. To vše bylo přehlušováno ostinátním synkopovaným rytmem a syrovým výrazem přesně artikulujícího a intonujícího sboru, ostrým doprovodem klavírů a energickými, až násilnickými plochami v bicích nástrojích. Rytmizování se postupně dostávalo do stále většího varu až téměř k extázi, až už se stíralo, co kdo vlastně zpívá. Poté nastoupil euforický efekt, náhle utnutý a dodýchaný toužebně milostným závěrem ženichova barytonu.

I když chyběla vizuální složka efektních ruských kostýmů a tanců, hudba byla natolik silná a dramaticky a barevně provedená, že euforie z pódia přeskakovala do publika, které vypuklo v nadšený jásot a v mnohé zvolání „Bravo!“. Provedení této efektní a ojedinělé skladby bylo skvostným bonbónkem v portfoliu festivalu. Nebyl to však úplný závěr, publikum ještě čeká poslední koncert 30. listopadu 2021 v divadle Reduta, kde se představí slovenský tenorista Pavol Breslik spolu s klavíristou Róbertem Pechancem, kteří udělají tu poslední tečku za festivalem, který tolik Brnu sluší.

Koncert Pražského filharmonického sboru
20. listopadu 2021, 19:00 hodin
Besední dům, Brno

Program:
Josef Bohuslav Foerster: Die Weihe der Nacht (Posvěcení noci), op.87/1
Leoš Janáček: Vlčí stopa, JW IV/39
Josef Bohuslav Foerster: Abendlied (Večerní píseň), op. 89/b
Leoš Janáček: Potulný šílenec
Vítězslav Novák: Čtyři básně Otokara Březiny (3. Magické půlnoci, 4. Zpívaly hořící hvězdy), op.47
Igor Stravinskij: Svaděbka (Svatba, Les Noces)

Účinkující:
Kateřina Kněžíková – soprán
Grażyna Biernot – soprán
Eliška Demel Trnová – soprán
Jana Hrochová – alt
Boris Stepanov – tenor
Bronislav Palowski – tenor
Jakub Koś – tenor
Jiří Brückler – baryton
Peter Poldauf – bas
Stanislav Gallin, Marcel Javorček, Martin Levický, Karel Vrtiška – klavír
Daniel Mikolášek, Matěj Diviš, Blanka Šindelářová, Ivan Hoznedr, Antonín Procházka, Ladislav Bilan – bicí nástroje
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek – dirigent