Bruselské rozpaky nad dokonalou Bartoli

Když jsem 15. března tohoto roku odcházel zcela okouzlený z vídeňského koncertu Cecilie Bartoli (psal jsem o něm zde), říkal jsem si, že jen co se objeví někde poblíž, nesmím vynechat. V září nás nadchla v Divadle na Vídeňce jako Semele (recenzi přinesla Vlasta Reittererová zde), a tak jsem se v říjnu rozhodl nadělit si vánoční dárek v podobě jejího bruselského koncertu, který se konal 13. prosince. Ceny vstupenek byly 22, 65, 108, 129 euro, zbývaly však jen krajní kategorie. Vzhledem k ceně hotelu a letenky jsem zvolil tu nejnižší. Ačkoliv jsem seděl v poslední řadě na druhém balkónu, viděl jsem velmi dobře – a akustika obrovské Henry Le Boeuf Hall je také skvělá.


Stojí za to napsat také něco o samotné stavbě Bozaru, jak se (i oficiálně) stavbě a instituci Paleis voor schone Kunsten/ Palais des Beaux-arts (Brusel je dvojjazyčné město) říká. Skvělý secesní architekt Victor Horta se musel vypořádat s velmi obtížnými podmínkami: pozemkem umístěným ve svahu, omezením výšky stavby maximálně na jedno patro, aby nebránila výhledu z královského paláce, a nutností umístit do uliční fronty řadu obchodů. Stavba ve stylu art-deco byla dokončena v roce 1928. Výsledek je obdivuhodný. Zvenčí celkem nenápadná stavba v sobě ukrývá mimo jiné obrovskou koncertní síň s kapacitou 2200 sedadel, pojmenovanou po významném belgickém bankéři a mecenáši Henry Le Boeufovi, síň pro komorní koncerty, promítací sál, sídlo filmového archivu, muzejní obchod s obrovským množstvím CD, DVD, knih a dalších předmětů a rozsáhlé výstavní prostory, kde nyní probíhá výstava Lucase Cranacha, několikanásobně obsáhlejší než celkem nedávná výstava pražská, výstava Gilberta a George a ještě několik menších instalací.


Koncert Cecilie Bartoli původně nesl podtitul Händel a jeho rivalové, nakonec se jednalo takřka výhradně o händelovský koncert. Večer zahájil výběr z jedné z jeho Suit, bohužel se sólová „historická“ trubka rozhodla zlobit. Ale to už se bez přerušení rozezvučely hromy a vítr (prostřednictvím otáčecího bubnu a plechu) a na jeviště vplula Bartoli. Následovat totiž měla Armidina árie „Furie terribili“ začínající bouří. Publikum však zpěvačku uvítalo frenetickým potleskem a začínalo se znovu. Hned zkraje předvedla Bartoli svou oslnivou, závratně rychlou koloraturu a „ďábelský“ projev, čímž si všechny získala od první chvíle. Potom ovšem následovala Armidina scéna s árií „Ah, crudele!“, kde jsem si uvědomil, že snad ještě dokonalejší je Bartoli v pomalých áriích, kde může uplatnit další část svého umění. Sálem se nesl perfektně ovládaný hlas, tenký jako nit, která se ale ani minimálně nechvěje, krásně sytý ve spodní poloze s úžasnými pianissimy ve výškách. S cituplnými krajními díly kontrastovala virtuózně zdobená střední část v závratném tempu. Barokní orchestr La Scintilla byl skvělou podporou. Bartoli mezi jednotlivými kusy neodcházela, takže jeden kus následoval za druhým ve fascinujícím sledu. Při „Scherza in mar la navicella“ bylo v sále hrobové ticho, všichni nevěřícně sledovali, jak si Bartoli se zpěvem doslova hraje, trnuli při závratně rychle repetovaných tónech, intervalových skocích a brilantní kadenci. Jen malý odpočinek si dopřála během Veraciniho Ouvertury č. 6, v níž se dařilo dvěma hobojům. V následující Alcinině árii „Ah, mio cor!“ opět do hlasu dokázala vložit neuvěřitelný citový prožitek, celou dobu zpívala v pianu, bylo zřetelně slyšet, jak hlas ukázňuje (aniž by to však jakkoliv rušilo), při potlesku bylo viditelné, jak ji árie vyčerpala. Síly obnovila v průběhu krátkého výběru ze dvou Porporových předeher, v nichž se tentokrát s úspěchem představily dvě flétnistky. Árie z Tesea „M´a dora l´idol mio“ opět poskytla příležitost ukázat schopnost rychlé koloratury a navíc komického talentu: zpěvačku zde doprovází hoboj a Bartoli dialog s ním pojala jako žertovnou hádku, ve které nástroji dokazovala: můj zpěv je měkčí, sladčí, lehčí… lepší. Další souboj se konal v „Desterò dall´empia Dite“. Tentokrát stála zpěvačka mezi trubkou a hobojem a ze strany na stranu sledovala, jak „o ni“ bojují. V da capu se však mezi ně vložila sama a ohnivým zpěvem dokázala, že pravou vítězkou je tady ona. Na závěr si ještě zašermovala pomyslným kordem.


Druhá polovina večera byla věnována jedinému Händelovu dílu, opeře Giulio Cesare in Egitto, Bartoli představovala Cleopatru a jako titulního hrdinu si pozvala 29letého argentinského kontratenoristu Franca Fagioliho. Ten se po úvodní, zvukově trochu řidší předehře, velmi dobře uvedl árií „Va tacito e nascosto“. Zaujal mne svou barvou hlasu, která se velmi podobá některým ženským altům, přitom je však hlas velmi mužný a zvučný. Pak opět nastoupila Bartoli a mně při „V´adoro pupille“ došel dech. Bartoli využila všech kouzel svého hlasu i mimického projevu, aby publikum svedla jako Cleopatra Caesara. Rafinovaně a jemně ozdobené da capo mi vykouzlilo na tváři blažený úsměv, o kterém bude ještě řeč. Fagioli pak v árii „Al lampo dell´armi“ ukázal, že se v závratně rychlých koloraturách své partnerce zcela vyrovná, bez problémů se pohyboval v nejvyšších tónech, oslnil i výdrží s dechem a vysloužil si bouřlivé volání bravo.

Na tomto místě se pokusím vysvětlit, proč jsem v názvu článku použil slovo pochyby. Následovala totiž Cleopatřina árie Se pietà. Prožitek, který Bartoli do árie opět vložila, úžasné piano a legato se totiž téměř nedaly vydržet. Už ve zprávě o posledním představení La traviaty Edity Gruberové jsem se zmínil o onom goethovském utíkajícím okamžiku, který není možno zachytit. A stejný pocit se mi dostavil nyní znovu s takovou intenzitou, až mi „kazil“ poslech. CD si mohu pustit znovu, ale v Bruselu jsem si tehdy uvědomoval, že každá ta nádherná fráze, každý tón, se v okamžiku stává minulostí, kterou už nebude možné vyvolat, a dříve či později na ně zapomenu. Když nyní píši tento článek, je už minulostí celý koncert a s pomocí poznámek lovím z paměti dojmy a snažím se je v sobě (a ve Vás) vyvolat. Přiznám se, že jsem až pochyboval, zda podobné koncerty „má cenu navštěvovat“. Kacířsky a snad trochu přízemně řečeno: nemám na ně „důkaz“. Výpis z kreditní karty mne dosti bolestivě přesvědčuje, že jsem v Bruselu skutečně byl, jednotlivé položky i dost přesně informují, co jsem dělal. Dalším „důkazem“ byl o osm kilo těžší kufr při návratu a pravděpodobně několik dalších kilogramů stále rozmístěných na různých místech mého těla následkem nezřízené konzumace čokolády, vaflí a hranolků. Ale z koncertu mám jen vzpomínku na něco nádherného, která pomalu bledne. Bohužel není pravda, že mi ji nikdo nevezme. Mizí sama… Ale dosti (osobních) nářků, vraťme se ke koncertu: Fagioli předvedl brilantní messa di voce v další árii a Bartoli dokonale zazpívala známou Da tempeste. Závěr patřil „zamilovanému“ duetu.

Prvního přídavku se zhostil Fagioli a bylo jím opakování „Va tacito“, tentokrát ovšem s doslova šílenou kadencí, která ukázala obrovský rozsah jeho hlasu. Stejně jako ve Vídni Bartoli přidala Broschiho árii „Son qual nave“. Pokud Farinelliho zpěv vyvolával nějaký dojem, musel být hodně podobný. V úvodní frázi Bartoli předvedla několik (de)crescend, při nichž se předváděla publiku jako barokní diva, takže všichni při jejím prvním nádechu začali spontánně tleskat a volat brava. Samotná árie byla opět dokonalou ukázkou zběsilé koloratury. Na závěr se opět hlasy Bartoli a Fagioliho velmi příjemně doplňovaly v hravě podaném duetu Almireny a Rinalda. Asi nemusím dodávat, že publikum šílelo a ovace ve stoje trvaly velmi dlouho. Přítel, se kterým jsem byl na koncertu, se při potlesku otočil mým směrem (už jsme nesehnali lístky vedle sebe) a později mi sdělil, že jsem měl na tváři zcela ojedinělý výraz naprostého vytržení s blaženým úsměvem…

 

Několik „důkazů“ se však přeci jen zachovalo: – zde si můžete poslechnout árii Da tempeste z recenzovaného koncertu a na kanálu Tantris1978 na youtube ještě všechny tři přídavky.

Rozhovor s Cecilií Bartoli jsme přinesli nedávno a přečíst si ho můžete zde.

A na závěr bonus pro milovníky mých „skleničkových“ poznámek: seděl jsem přímo vedle dveří, za nimiž se nacházel bufet. Po přestávce do sálu nedoléhalo vůbec žádné cinkání. A v průběhu celého koncertu nebyl vpuštěn jediný opozdilec.

 

Cecilia Bartoli – mezzosoprán
Franco Fagioli – kontratenor
La Scintilla
Paleis voor schone Kunsten, Brussel/ Palais des Beaux-arts, Bruxelles (Bozar), 13. prosince 2010

Program:
Georg Friedrich Händel:
– Ouverture, Gigue z Suite in D, HWV 341
– Furie terribili (Armida, z Rinaldo)
– Dunque i lacci… Ah, crudele (Armida z Rinaldo)
– Scherza in mar la navicella (Adelaide z Lotario)
Francesco Maria Veracini : Ouverture nr. 6 in g (Allegro)
Georg Friedrich Händel: Ah, mio cor (Alcina)
Nicola Porpora: Overtures (výběr) z Il gedeone, Perdono amata Nice (La gelosia)
Georg Friedrich Händel:
– Ah, che sol per te, Teseo… M´adora l´idol mio (Agilea z Teseo)
– Mi deide… Desterò dall´empia Dite
Přestávka
Georg Friedrich Händel – Giulio Cesare in Egitto:
– Ouverture
– Va tacito e nascosto (Giulio Cesare)
– Sinfonia „Il Parnasso“
– V´adoro pupille (Cleopatra)
– Al lampo dell´armi (Giulio Cesare)
– Che sento, o dio… Se pietà (Cleopatra)
– Dell´ondoso periglio… Aure, per pietà (Giulio Cesare)
– Da tempeste (Cleopatra)
– Caro!… Bella!… Più amabile beltà
Přídavky:
Georg Friedrich Händel: Va tacite e nascosto (Giulio Cesare)
Carlo Broschi: Son qual nave (Artaserse)
Georg Friedrich Händel: Scherzano sul tuo volto (Almirena, Rinaldo)

www.bozar.be

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments