Nevážně vážně: Händelova Semele v Divadle na Vídeňce

Výrazné režisérské osobnosti si časem vypracují osobní styl a určité prvky jejich tvůrčího rukopisu pak nacházíme stále znovu. Někteří ustrnou a používané postupy se stanou manýrou. Jiní pro ně vždy dokážou nalézt opodstatnění a v celku díla proto působí logicky. K těm prvním patří Robert Wilson: jeho režie jsou dílem výtvarníka, nikoli hudebně cítícího divadelníka. Po shlédnutí tří, čtyř jeho inscenací už stěží něco překvapí, nemluvě o tom, že de facto neexistuje vazba viděného k obsahu samotného díla; koneckonců je lhostejno, máme-li před sebou operu od Glucka, Wagnera, či Janáčka. Také Jozef Bednárik si měl po grandiózním Gounodovi (Faust, Romeo a Julie) připomenout, že opakování nemusí být vždy matkou moudrosti.

V režiích kanadského režiséra Roberta Carsena nalezneme rovněž shodné či příbuzné momenty, jejich zařazení však není mechanické a nejsou použity jen proto, aby byly. Režijní podoba Carsenových inscenací vychází ze spolupráce s výtvarníkem – v případě Ženy beze stínu ve vídeňské Státní opeře (1999), Rusalky v Opéra Bastille (2002), Korunovace Poppey pro Glyndebourne (znovu v Divadle na Vídeňce 2010) to byl Michael Levine. Výtvarníkem inscenace Händelovy Semele, uvedené v koprodukci s operou v Curychu, kde byla premiéra 2007 a nyní je rovněž uváděna v Divadle na Vídeňce, to je Partick Kinmonth, avšak to, co činí Carsenovo autorství identifikovatelným, zde nalezneme také: dveře, jimiž vchází světlo, hrozba, naděje, i lidé; široké lože jako centrum klíčového dění; patří sem i čitelné aranžmá postav na scéně, pohybová účelnost a uměřenost, týkající se rovněž účasti sboru.

C.Bartoli (Semele), D.Pittsinger (Cadmus), Matthew Shaw (Athamas)

Mytologická Semele byla dcera Kadma a Harmonie, jedna z četných milenek boha Dia a z nesčetných příčin žárlivosti Diovy (Jupiterovy) manželky Hery (Juno). Ta se také nakonec mstí. Našeptá Semele, že by měla svého milence chtít vidět v pravé podobě. To ovšem znamená pro Semele smrt, blesk hromovládného Dia ji usmrtí. Zeus ovšem zachrání z jejího těla nenarozené dítě a donosí je sám – je to Dionysos (Bacchus).

Händel Semele komponoval roku 1743. Zvolené libreto Williama Congreveho na základě epizody z Ovidiových Metamorfóz bylo tehdy již čtyřicet let staré; původně vzniklo pro anglického skladatele Johna Ecclese, k uvedení jeho opery, ohlášené na rok 1707, však nakonec nedošlo – proč, dodnes nevíme. Paradoxem historie je, že první snahy o svébytnou anglickou operu zastavil právě Händel, jenž roku 1710 v Londýně triumfoval svým Rinaldem a řadu let pak ovládl tamní operní jeviště operou italskou. V další generaci však již byla italská opera považována za staromódní, málokoho už zajímaly nudné recitativy a vokální kudrlinky, přežili se i antičtí hrdinové. Händel reagoval na kritiku snahou vytvořit operu v anglickém jazyce. Jeho pokus sice selhal, dějiny hudby však získaly. Semele stojí kdesi mezi operou a oratoriem a její angličtina zní současně – například když Jupiter vyznává Semele lásku slovy: „Come to my arms, my lovely fair..“. Děj je vystavěn přehledně, na rozdíl od mnoha libret těžících z mytologie neztrácíme přehled, kdo je kdo, kdo se za koho vydává, kdo je s kým a proti komu. Congreveho zásluhou také je, že v přiběhu s tragickým koncem zůstal prostor i pro humor a lehkou parodii, momenty, které rovněž dílo přibližují naší současnosti. Robert Carsen jich vtipně využil a neurčité žánrové zařazení díla nevážně-vážným pojetím režie ještě zdůraznil.

B.Remmert (Juno)

Když anglická opera, tak tam tu Anglii dáme, řekl si Robert Carsen. Händelův pokus o anglickou operu je zpřítomněn vtělením bohyně Juno do podoby Alžběty II., s jejími neodmyslitelnými „atributy“, jakými jsou (kromě oficiální královské róby, šerpy a koruny) nezbytná kabelka, brýle, šátek na hlavě při „noční výpravě“, gumové holinky ap. Její „nahrávačkou“ je bohyně Iris, takto potřeštěná sekretářka, která by se samou horlivostí přerazila (doslova). Jupiter je sice vládcem Olympu, jeho slabost pro ženské plémě jej však zbavuje respektu a ve scéně se Semele, která stupňuje své nároky a z nešťastně zamilované se stává rozmazlená ženuška, je nakonec z Jupitera uťápnutý slaboch. Možná, že je nakonec i rád, že jej jeho panovačná choť donutila se Semele zbavit – jedna „semetrika“ doma koneckonců stačí.

Obligátním problémem operní režie bývá, jak přivést na jeviště sbor a jak jej z něj opět odklidit. Vzhledem k tomu, že struktura Semele má oratorní charakter (je označována za první Händelovo oratorium s nereligiózním námětem), přichází sbor ke slovu jako komentátor právě předvedené skutečnosti, zřídka jako její účastník. V takových případech hrají roli ony na začátku zmíněné dveře, jimiž nastává spojení s vnějším světem, i distance od něj. Dveře se otevírají buď samočinně nebo mechanicky, a už tím je dáno, zda máme co do činění s pozemskými či nadzemskými silami. Nebo se sbor vynoří ze všech stran jako pověst, která se právě rozkřikla (důležitá je při tom také práce se světlem, na níž se podílel Peter van Praet). Poté, co Jupiter unese Semele na tajné místo, dozvídá se veřejnost o události z novin s obřími titulky, které hlásají vzkaz od Semele „I’m in heaven“, jiný plátek uvozuje zprávu úderným „By Jove!“; z novin se dozvídá o manželově nevěře jako „official“ i Juno. Kompaktní spojení hudby, obrazu a herecké akce je ve scéně prvního kroku Junoniny pomsty, kdy na její žádost má bůh spánku Somnus uspat draky, hlídající Semele. Juno tak chce k Semele proniknout v převleku za její sestru. Händelova „ospalá hudba“ je za modře nasvícenou průsvitnou revuálkou doprovázena mátožnými pohyby ležícího sboru; prostý nápad a jednoduchá choreografie (Philippe Giraudeau). Blížící se nebezpečí v podobě královny Juno v pršiplášti, šátku a s baterkou patří k oněm okamžikům, kdy barokní dílo připomene, co s olympskými bohy prováděl o dvě století později Offenbach. Ostatně – olympští bozi nejsou o nic méně lidmi než my všichni, dokáží sice všelijaká kouzla, příliš často je však zpackají a s jejich vševědoucností to také není nijak slavné. Věděli to už staří Řekové, ačkoli se svých bohů báli, v baroku to však věděli zcela určitě. Opera by končila smrtí Semele, ovšem musí přijít lieto fine, a tím je zrození Baccha. Pro Roberta Carsena jasná pobídka: Všichni účinkující se při závěrečném sboru docela pěkně namažou: „Happy, happy shall we be, Free from care, from sorrow free.“ Bouchání zátek šampaňského do rytmu hudby by se jistě líbilo i Händelovi.

Ch.Workman (Jupiter)

Semele, uvedená poprvé 10. února 1744 v Covent Garden, se prý setkala s katastrofálním neúspěchem. O jeho příčinách lze jen spekulovat, jedna z takových hypotéz je, že už tehdy pochopily určité politické kruhy jednání olympských božstev jako narážky, týkající se jich samých. Přívržence italské opery mohl Händel urazit angličtinou, její odpůrce tím, že prostředky italské opery zachoval. Pro jedny zůstal staromódním, pro jiné se odvážil překročit mez opačným směrem, a někdo si také mohl vzpomenout, že je vlastně v zemi cizincem.

V Semele vystupuje sedm postav, přičemž Jupiter se objeví také jako Apollo, otec Semele Cadmus je zdvojen s rolí Somna. Přestože se veškerá očekávání soustřeďovala na představitelku titulní role Cecilii Bartoli, řekněme rovnou, že byly výtečné všechny výkony a celkový dojem byl neobyčejně vyrovnaný. Nejmenší příležitost co do rozsáhlosti partu měl odvržený ženich Semele Athamas (role psaná pro kastráta), z nějž se nakonec řízením osudu stane manžel její sestry Ino. Subtilně působící kontratenor Matthew Shaw začínal jako baryton, přeškolil se roku 2008 a již brzy se svět o jeho novém oboru dozvěděl. Především v Händelových dílech je zaměstnán na několik let dopředu. Sytým mezzosopránem je obdařena Malena Ernman (Ino). Pochází ze Švédska, samozřejmě i v jejím repertoáru má velký podíl baroko, ale je v něm také například Rossiniho Popelka. Do role Juno alias královny Alžběty se evidentně s chutí ponořila Birgit Remmert, zpěvačka se širokým hereckým rejstříkem od heroin po komediální polohu; zde mohla využít obojí. Její „sekretářku“ Iris představovala švédská sopranistka Kerstin Avemo, pravý jevištní živel s čistým jasným sopránem (v jejím repertoáru je Lulu, Olympia, Blondchen, Gilda, Zerlina, také Adéla v Netopýru). Tu bychom si rozhodně měli pamatovat – a někdy ji k nám určitě pozvat. Sonorní basbaryton příjemné barvy Davida Pittsingera (Cadmus a Somnus) se už v minulé sezóně objevil v Divadle na Vídeňce v Korunovaci Poppey v roli Seneky. Americký tenor Charles Workman (Jupiter) předvedl polohu sebevědomého svůdníka, olympského donjuána, ale také vroucně něžnou polohu v milostné scéně se Semele, v níž si mohl dovolit zpívat v „erotickém“ pianissimu, i olympského vládce, jemuž je jeho božská role vlastně na obtíž. O Schönbergově sboru (sbormistr Erwin Ortner) nelze psát jinak než v superlativech. Z amatérského pěveckého sdružení se během let vypracoval v nepostradatelnou součást staggion; který sbor je schopen nejen spolehlivě zazpívat partitury jakéhokoli slohového období, dostát nárokům na jevištní akci a přesvědčivě a spolehlivě naplnit přání režisérů a choreografů?

První historickou představitelkou titulní role byla sopranistka Elisabeth Duparc. Snad pocházela z Itálie, vystupovala však pod jménem La Francesina, v Londýně hrála asi od roku 1736 a Händel ji angažoval do svého souboru. Zpívala mu už v operách Faramondo a Serse i v oratoriích Saul, Izrael v Egyptě, Josef aj. Charles Burney psal o jejím hlase jako „skřivánčím“ (lark-like). A co psát o Cecilii Bartoli? Přiznám, že před několika lety jsem se (a asi ne sama) obávala, že pěvecká akrobacie může na jejím hlasovém orgánu zanechat nenapravitelné škody. Mýlila jsem se. Cecilia Bartoli se se svým hlasem přímo mazlí, má ho darem od Boha, ale vládne jím ona a ví o všem, co dokáže, navíc své umění prezentuje se samozřejmostí, jako by to vlastně bylo docela snadné. Slavná „zrcadlová árie“ je klíčová pro děj opery, neboť zde se ze Semele stává náročná milenka, která neví, kdy přestat. Händel zakomponoval „zrcadlový obraz“ i do hudby, koloratuře odpovídají nástroje orchestru. Pro Cecilii Bartoli to byla příležitost rozehrát všechny struny svého umění. Přitom na dotaz v interview, v čem je tato árie nejobtížnější, odpověděla prostě: „To je obrovská apoteóza ješitnosti! Ta ženská deset minut zpívá a dívá se při tom do zrcadla.“

C.Bartoli (Semele)

V publiku jsem zaslechla poznámku, že s takovým hlasem lze dokonce stát na jevišti jako dřevo. Cecilia Bartoli má ovšem divadelní krev, hraje každým nervem, pohledem, po jevišti se pohybuje s grácií a přirozeností, každé gesto je na svém místě, jako by ani jiné být nemohlo. A pak je tu ještě fenomén Williama Christieho a jeho Les Arts Florisants, soubor držící laťku už třicet let. Na některé divadelní večery se opravdu nezapomíná, a toto bude jeden z nich.

 

 

Georg Friedrich Händel:
Semele
Dirigent: William Christie
Režie: Robert Carsen
Výprava: Patrick Kinmonth
Choreografie: Philippe Giraudeau¨
Sbormistr: Erwin Ortner
Les Arts Florissants
Arnold Schoenberg Chor
Premiéra 15.9.2010 Theater an der Wien
(koprodukce Theater an der Wien Vídeň/Opernhaus Curych)
(psáno z reprízy 17.9.2010)

Semele – Cecilia Bartoli
Jupiter/Apollo – Charles Workman
Cadmus/Somnus – David Pittsinger
Ino – Malena Ernman
Juno – Birgit Remmert
Athamas – Matthew Shaw
Iris – Kerstin Awemo

www.theater-wien.at

 

foto: A.Bardel