Čajkovského Piková dáma s legendami české opery

Český rozhlas představil premiéru další digitalizované nahrávky V obrovské konkurenci s přenosem Verdiho Maškarního plesu z Met do kin, v témže čase, v sobotu 8. prosince, uvedl Český rozhlas 3 – Vltava premiéru digitalizované nahrávky opery Petra Iljiče Čajkovského Piková dáma z února roku 1949. Nahrávka pochází ze stejného roku, jako výtečný snímek Čajkovského Evžena Oněgina, o němž jsem napsal před týdnem recenzi (najdete zde); ovšem ten byl převeden na CD, Piková dáma na toto převedení zatím čeká. Bylo by báječné, kdyby se ho dočkala, jedná se o vynikající doklad mistrovství umělců poválečné epochy. Společnost Beno Blachuta, která bývá iniciátorem přenášení vzácných radiových snímků Radioservisem na CD, zde má dost silný motiv – famózní výkon Beno Blachuta ve velké roli Heřmana! Zvěčněný tehdy Československým rozhlasem v době jeho skvělé hlasové kondice, rok před jeho snad životní nahrávkou Smetanova Dalibora pod taktovkou Jaroslava Krombholce v roce 1950 pro Supraphon. V době, kdy ho na jevišti Národního divadla ještě nezpíval, to až roku 1957.Tým tvůrců interpretace Pikové dámy byl v roce 1949 v Československém rozhlase v Praze týž, jako u Evžena Oněgina. V čele Pražského rozhlasového orchestru stanul František Dyk, Pěvecký sbor Československého rozhlasu opět vedl Jiří Pinkas. Role Čajkovského geniálního díla vytvořili pěvci, které dnes tak rádi a oprávněně řadíme do zlaté éry opery Národního divadla. Tehdy se sešla řada výrazných pěveckých osobností, nad nimiž v odstupu času žasneme. Zde jsou v čele nahrávky Beno Blachut jako Heřman, Václav Bednář v roli Tomského, Teodor Šrubař jako kantabilní Jeleckij, Drahomíra Tikalová v partii Elisy, v de facto titulní roli hraběnky alias pikové dámy legendární mezzosopranistka Marta Krásová.

Hudební nastudování Františkem Dykem je tempicky výborně rozvržené, dynamicky vypracované u orchestru, agogicky zvlněné, fráze mají úžasný cit pro míru a nikde nevybočí z hranice muzikálního vkusu. Jako již jsem konstatoval u Oněgina, cit dirigenta pro styl je skvěle uměřený. Představuje pro mne ideální interpretační střed mezi akademismem a nespoutaně přeháněnou agogikou jiných nahrávek tohoto díla.

V čele nahrávky je mimořádný pěvecký a výrazový výkon Beno Blachuta, výjimečně Bohem obdařeného tenoristy, jenž se stal  legendou v době Protektorátu a v poválečné éře zářil po dvě desetiletí jako vzor ideálního tenoristy. Ostatně po hostování ve Vídni v roce 1948 jej sám velký Erich Kleiber veřejně označil za jednoho „z mála soudobých opravdu světových tenoristů“ a velmi usiloval o jeho angažmá pro USA… Jako Heřman toto Blachut exaktně dokládá. Hlasově je dramatické roli plně adekvátní, svojí sametovou, tmavou barvou, oduševnělým frázováním, měkkostí a lesklými, imponujícími výškami. Dle mého pocitu momentálního porovnání Heřmana s Lenským (obě nahrávky vznikly v témže roce vedle sebe) je Blachutův Heřman výrazově více přesvědčivý, jakoby se pěvci podařilo uchopit v odstínění scén obsahovou prapodstatu postavy. Každá fráze je skvěle promyšlena a emocionálně odstíněna. Jeho projev je jako vždy a všude prost falešných výlevů patosu. A tím je blízký Čajkovskému i Puškinovi, v hloubce výrazu, nikoliv ve vnějškové teatrálnosti. Závěr opery je u Blachuta strhující. Nejvyšší tóny jsou pevné, jisté, bez stopy forze. Obdobně barytonová legenda české opery – Václav Bednář – je skvělý ve zdánlivě menší roli hraběte Tomského, který má ale v prvém aktu onu tak pro vývoj děje důležitou árii o třech kartách, vrcholící podrženým vysokým Gé. Bednář ji podává s pěveckou suverenitou sobě vlastní, v roce, kdy tak famózně nahrál roli Oněgina, že jí předčí i přední ruské barytonisty na dosažitelných nahrávkách. O jeho vysokých tónech v Tomském musím opět říci cosi o pocitu výrazu Kunderovy nesnesitelné lehkosti bytí, tak jako u jeho Oněgina. V roce 1949 zde byl ale další mladý barytonista, Teodor Šrubař, kterého František Dyk obsadil do role Jeleckého. Do Národního divadla se jako sustentant dostal dokonce dříve, než zmíněný Václav Bednář, touto dobou ještě ve svazku Brna. Talich přijal Šrubaře v roce 1941. Šrubař, podobně jako Bednář, měl plný tenorový rozsah. Cítil výborně dlouhodeché fráze, proto byl zaměřován dirigenty na italské obory. A Jeleckij je z rodu těchto belcantových partů se slavnou árií „Ja vas ljublju, ljublju bezměrno“, zde v českém překladu Václava Judy Novotného, který je velmi zdařilý a zpěvný. V širokodeché árii Jeleckého uplatnil Šrubař svůj neomylný cit pro kantilénu a vysokou polohu, která byla jeho „parketou“. Vždyť dokázal žákům na AMU předzpívat v poloze celé plochy tenorových árií (José z Carmen byla jeho oblíbená exhibice).Marta Krásová přednáší hraběnku s nádherou témbru svého dramatického, znělého mezzosopránu silné výrazové hloubky. Výborná je také Elisa Drahomíry Tikalové, tehdy slavná Chalabalova Mařenka; bez problému zvládá nástrahy role, které později vzorově představovala Milada Šubrtová. Rovněž menší party jsou s nadhledem interpretovány. Antonín Jeřábek připomíná v roli Čekalinského svá léta lyrických a buffových rolí jasnou tenorovou špičkou. Dnes již zapomenutá Marie Cyteráková zaujme krásným altovým témbrem v Pavlíně. V malé roli Surina se mihne Ladislav Mráz, velká osobnost české opery, pozdější skvělý Smetanův Rarach pod Chalabalou.

Nahrávka je to vpravdě nádherná. Ukazuje dirigentskou erudici Františka Dyka, plný profesionalismus tehdejšího Pěveckého sboru Československého rozhlasu s dirigentem Jiřím Pinkasem (jako sbormistr začínal, ale brzy poté proslul jako výrazný operní dirigent). Mužský sbor v závěru opery svou homogenitou, ale i sugestivitou výrazu nemohu nevyzdvihnout. A hlavně Blachutova kreace Heřmana je skvostná. Je cítit auditivně vývoj postavy až po závěr, kde árie „Co život náš? Jen hra!“ – je nádhernou ukázkou dramatické interpretace, vycházející ale z lyrického základu, z lyrické registrální struktury hlasu. Ale v síle přirozenosti, neforzírování, nenakládání na hlas. Ono mu to vrcholové há vyjede jak „po másle“, s naprostou lehkostí, ale přesto v napětí. Blachutův dramatismus je velmi osobitý již témbrem a v tom i jedinečný, originální.

Velmi bych přál této radiové nahrávce, aby se jí ujala pracovitá Společnost Beno Blachuta a iniciovala její vydání na CD jako historický doklad i důkaz vysoké úrovně české opery v dané velké historické etapě.

Poslechu radia Vltava jsem dal docela rád přednost v duelu s atraktivním přenosem z Met. Bez skrupulí přiznám, že tento Čajkovskij na geniální námět povídky Alexandra Sergejeviče Puškina je pro mne přitažlivější, než Verdi, byť ne že bych Verdiho neměl rád. V přenosech z Met jsem se již v mnoha titulech přesvědčil, že není všechno zlato, co se třpytí a o to raději se vracím a obdivuji vrcholy české interpretace. U oper slovanských je to interpretace vytříbená, vzorová.

Rád bych v závěru zmínil průvodní slovo pana redaktora Ivana Rumla. Již dlouhou dobu sleduji jeho báječné operní pořady, zejména Krásné hlasy vždy v neděli na stanici Vltava ve 13 hodin. Ale i jeho moderování přímých přenosů oper z řady zahraničních operních scén (vždy mám kvůli tomu dilema, zda jít do kina na přenosy z Met, či zůstat u rozhlasových vln a slyšet mnohdy zajímavější přenosy, či záznamy přenosů) je cenné. Má velké zásluhy o popularizaci opery i jako cantus firmus v diskusích o přestávkách těchto přenosů. Pamatuji si jako kdysi skvělou popularizátorku opery paní Annu Hostomskou, je to velmi obdivuhodná činnost. Duševno a kultura této země je sůl národa. Jinak bychom byli jen česky mluvící lid, jak nám vštěpoval náš výborný profesora dějepisu na gymnáziu. A toho mi pan Ruml v reminiscenci připomíná. Proto vřelý dík, pane profesore.

Hodnocení autora recenze: 100 % 

Petr Iljič Čajkovskij:
Piková dáma
Dirigent: František Dyk
Sbormistr: Jiří Pinkas
Pražský rozhlasový orchestr
Pěvecký sbor Československého rozhlasu
Digitálně rekonstruovaná nahrávka Československého rozhlasu z roku 1949
8. prosince 2012 Český rozhlas 3-Vltava 

Heřman – Beno Blachut
Hrabě Tomský – Václav Bednář
Kníže Jelecký – Teodor Šrubař
Čekalinský – Antonín Jeřábek
Surin – Ladislav Mráz
Čaplický – Jaroslav Pospíšil
Narumov – Josef Celerin
Pořadatel – Jan Soumar
Hraběnka  – Marta Krásová
Elisa – Drahomíra Tikalová
Pavlína – Marie Cyteráková
Guvernantka – Marie Veselá
Máša – Ariadna Noviková-Ryžková

Foto archiv ND, archiv