Carmen s červenou Aerovkou. V atraktivním prostředí Krumlova, leč s akustickými problémy

Opera Jihočeského divadla představila před atraktivním Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově 16. července 2015 Bizetovu operu Carmen, která měla premiéru v únoru 2014 v Českých Budějovicích v sále Domu kultury (recenzi jsme přinesli zde). Zahájila tím svoji letní stagionu v místech, která již po dlouhá léta zvou publikum do půvabného areálu významného českokrumlovského zámku, a slibuje již svým prostředím nevšední zážitky.

Sama opera Georgese Bizeta Carmen je skvělé dílo, které si de facto již dopředu vypůjčilo a tím světu anticipovalo podstatné rysy verismu. Dokořán otevřelo brány tomuto stylu, který se poté prezentoval především v Itálii. Dílo nadšeně uvítal i takový Friedrich Nietzche, který oslavuje sílu a vitalitu Středomoří a argumentuje právě Francouzem Georgesem Bizetem proti velkému titánu doby Richardu Wagnerovi. Na straně druhé je libreto opery jen pouhým odvarem povídky Prospera Mérimée, mladší o plných třicet let. Libretisté Meilhac a Halévy si vzali z Mériméeovy novely osudy Carmen a Josého v podstatném omezení i zkrácení. Právě pro tento fakt je dílo dobře přenosné ze své doby kolem roku 1830 prakticky takřka kamkoliv. Jde tak o jednu z oper pro režiséry ohromně vděčnou, kde obvykle i skalní zastánci tradičního situování námětu poněkud rezignují.

Režisérka Jana Kališová přenáší volně příběh do doby Španělska občanské války, tedy do doby nástupu generála Franca, jenž po vítězství nad republikány a interbrigadisty vládl Španělsku autoritativně až do sedmdesátých let. Do doby, kterou tak plasticky popsal Ernest Hemingway ve čtivém románu Komu zvoní hrana. Proč ne, takových změn ve volbě doby byla v inscenacích Carmen již celá řada. Proč ale zrovna do doby občanské války ve Španělsku, mi není ale nijak v ose děje předlohy i libreta jasné, neb společenské a politické klima Francova postupného nástupu k moci mi děj Carmen nikterak nepřibližuje.

Krásná červená Aerovka, vyráběná od roku 1929 v letecké továrně v Praze Vysočanech jako typ Aero 30, která vozí efektně Escamilla, je půvabná. Pro mne autíčkáře od dětství až dvojnásob půvabná. Leč dodnes jsem nevěděl, že snad brázdila Španělsko dob Francisca Franca? Zda ji víc používali republikáni, interbrigadisté či snad trestné oddíly Franca? Jediná souvislost zde je jméno manželky Francisca Franca – Carmen Polo, jediné dceři dali jméno také Carmen. Či zda si snad Aero 30 neodvezl do USA sám Hemingway, tehdy zcela na straně levice, interbrigadistů. To si musím zjistit. Ale režií použité pouťové atrakce příjezdů a odjezdů automobilů všech tříd jsou zajisté pro běžné publikum efektní. Patrně mu nevadí, že hluk motorů předimenzuje již tak málo nosnou pěveckou arénu. Ta nijak neozvučena, oproti silně naddimenzovanému, nazvučenému orchestru z reproduktorů, je tak trochu “v pasti” sebe sama. Zatímco u produkce Komediantů s José Curou se jevila pěvecká a orchestrální složka vyrovnaná, neb se použily velmi nenásilně mikroporty, tak v Carmen nikoliv. Vím, že tato představení je těžké poměřovat hudebně a pěvecky s představením v budově divadla. U Komediantů to ale možné bylo, čili vzor zde je. Orchestr je posazen v letohrádku Bellárii a pěvci tak zpívají k publiku bez clony zvuku pod sebou. Která leccos dovede v divadle ovšem milosrdně přikrýt. Zase se ale odkážu na zdařilé Komedianty, ale snad i mnohaleté zkušenosti Jihočeského divadla s daným prostředím, kde jsem kdysi viděl již nádhernou Pauerovu operu Zuzana Vojířová v autentickém prostředí, ba i Sukova Radúze a Mahulenu. Takže se divím, že režisérka při rozehrání řady barevných scén, kdy využije vhodně prostředí, neohlídá akustický vjem jako zcela zásadní článek inscenace kdekoliv.

Dirigent Mario De Rosé, s orchestrem v letohrádku Bellária, odkud je reprodukován jeho zvuk do prostoru. podává výkon velmi solidní, kompaktní ve zvuku, pokud mohu usuzovat z reproduktorů zesilujících jeho harmonii. S pěknými sóly dřevěných dechových nástrojů. Celkově však působí orchestr vůči vokálním složkám dynamicky naddimenzovaně. V tyto momenty může být ale Mario De Rosé asi obtížně korektorem míry vyrovnanosti dynamiky mezi orchestrem, sólisty a sborem. Toto se mi jevilo otazníkem letní premiéry. Přes některé velmi dobré režijní nápady, například třetího dějství s planoucími ohni do tmy, symbolizujícími tajemný svět podloudníků. Idée fixe malé Carmen, kterou režisérka velice vhodně uplatnila i zde, v přírodním divadle. Rozvernost scény u Lillase Pastii, v patrně neuzavřeném typu krčmy, se zbytečným naturalismem močení sboristy u vzácného stromu v parku. Že by nechtěný návod pro publikum? Opilecké výjevy působí přehrávaným amatérismem.

Ze čtveřice hlavních protagonistů se mi jevila překvapivě bez amplifikace nejnosnější pěvecky Petra Perla Nôtová v roli Micaëly, tedy té nejmenší role z klíčového kvarteta. Její lehký, lyrický soprán má špičku, tedy posazení zvuku vysoko vpředu v masce. Tvoří lehké, štíhlé tóny v rezonanci a nachází svému sopránu cestu k divákům i svým velmi přirozeným hereckým projevem. Árie ve třetím dějství plynula v pěkném legátu, nejvyšší tóny jí vyšly lehce, shora suverénně přiklepnuty do rezonance.Šárka Hrbáčková se představila tentokrát v prvním obsazení. Jak jsem zde psal o druhé premiéře v únoru 2014 v Českých Budějovicích, odpovídá roli pudové, amorální Carmen dobře typologicky, představitelsky. Má pro tuto až živočišnou, pravou klíčovou veristickou roli jevištní předpoklady. Hlasově se však dlouho prosazovala jen leggiero komorně, až postupně se vezpívávala situačními změnami do prostoru. Tónově i vazbou pěkných frází nejvíc zaujala v kartové árii třetího dějství s kulatě znějícím vrcholem na F (Andante molto moderato). Ve vyšších polohách je její mezzosoprán zvukově nejpřesvědčivější.

Tenorista Lázaro Calderón se mi jevil již při premiéře 2014 lyričtějším donem José. V tomto jiném akustickém prostředí bych spíše řekl, že je to José velmi lyrický, neznat ho již z divadla, tipoval bych lyrický tenor Calderónův tak na Nemorina v Nápoji lásky. Ne na spinto tenorovou roli Josého. Navíc s občasnou malou intonační pevností. Vysoké bé na konci květinové árie (Andantino) nasadil hezky, tak říkajíc v pocitem nadstavby, aby si ale vzápětí závěr v tempu intonačně pokazil. Závěrečný klíčový duet díla na mne působil režijně nepřesvědčivě, jak vystřižen z dob předválečných režií (s Kašlíkovou opravdu moderní a mistrovskou režií konce šedesátých let v Praze jen málo srovnatelný). Velkooperně nadnesený, statický, místo drama plného vášní válení se na pískovišti oproti zcela jasně psaným pokynům Bizeta přímo v partituře. Prostě tak trochu leggiero karikatura na “velkou” operu by se z toho dala vydestilovat docela slušně. Úsměvům v publiku jsem se tak nemohl divit.Alexandra Beně přivezlo efektně na kolbiště české Aero 30 doby Francovy z roku 1937, tedy doby, kdy ještě Franco tvrdě bojoval o moc v občanské válce. Netušil jsem, že české Aero 30 z Vysočan v Praze vozilo ve Španělsku doby Franca toreadory. Beňův výstup v árii Escamilla postrádá druhou sloku, což je zrovna zde škoda. Vždyť jeho slavný refrén – „Toreadore smělý, pozor si dej” – ovládali za mých študáckých brigád dob gymnázia ba i zedníci na stavbách a prozpěvovali mi ho v českém překladu. Tak známý hit to byl! Nic jiného ale z oper neznali a operu v reálu neviděli. Čili zrovna tady škrtat druhou sloku takového “hitu” s proslulým refrénem, je spíše netaktické, vzhledem k prosperitě árie pro operu jakožto žánr. Pro její popularizaci.

Jiří Brückler se mi v málo nosném Moralesovi ihned vyjevil jako úspěšný, znělý Silvio z Komediantů s José Curou, psal jsem o něm velmi pozitivně zde. Jeho Morales se ale zvukově Silviovi nosností tónů moc nepodobal. Lépe si v tomto směru vedl Zuniga Františka Brantalíka. Ale také oba podloudníci, zněle se do prostoru solidně nesoucí hlas s tenorovou špičkou Dancaira Josefa Moravce, ale i Remendado Tomáše Kořínka nijak nezanikal. Jak vidím, aby měl pan Kořínek již osobní helikoptéru, co stačil jen v poslední době v Čechách obletět. Frasquitu představovala na tomto večeru Eva Štruplová, Mercédès českobudějovická mezzosopranistka Dagmar Volfová.Hovořit o posíleném sboru jakožto o tělesu přesvědčujícím homogenitou a intonační pevností, by bylo ode mne zahráváním si s Cenou nepravdy roku. Sbor postaven nikoliv za přímou clonou orchestru, zněl nesjednodnoceně, jednotlivé hlasy příliš vystupovaly z celku trochu netypicky vůči domovské divadelní scéně, kde jim pomáhá zjevně orchestr pod a před nimi. Režisérkou často roztrženi od sebe do skupinek, zněly nevyrovnaně, či přímo obnažovaly svůj individuální pěvecký projev. Což není ve sborovém projevu ale zrovna přednost (sbormistr Martin Veselý).

Nepochybuji o velmi poctivé snaze z mnoha stran, nepochybuji o krásné scenérii, ve které je možné vymyslet až tisícerá kouzla divadelních efektů. Ale hudební provedení narazilo na problém nevyrovnanosti mezi orchestrem a jevištěm. Řada intonačních, ale i rytmických kazů. Důvod tuším. Orchestr není přede mnou, ale z reproduktorů zní za mnou, okolo mne, orientace na dirigenta z obrazovek zjevně nepostačuje sama o sobě. Ale nejsem od hledání důvodů, proč ta či ona složka nepůsobí z profesionálního pohledu vzato přesvědčivě, jen vyslovuji domněnku. Jihočeské divadlo zná atraktivní zámecký prostor i jeho akustické záludnosti již mnoho let. Tím by měli znát recept na slyšitelnost, na vyváženost zvuku bez intonačních a rytmických kazů. Recenzent má zase úkol relativně objektivně popsat situaci, informovat. Kritiku musí mít naopak více v sobě a ve své ctižádosti zakódovánu hlavní tvůrci této pouťově atraktivní podívané. Škoda, že bez dořešení toho, co operu dělalo, dělá a bude dělat operou v první řadě. Měl jsem tak trochu pocit, že tvůrci spoléhali na nádherné, až čarokrásné scenérie prostředí parku Českého Krumlova, na vedlejší efekty. Ostatní složky, pro mne ale nejpodstatnější, tedy hudební a pěvecké, jakoby právě zde, v přírodě, poněkud stály až na druhém místě. Pokládány možná v opravdu silných vizuálních dojmech za jakýsi luxus či snad i marginálii.

Představení se odehrávalo v původní verzi s dialogy ve francouzštině, ale velmi pro daný účel krácenými. Zcela se zde rezignovalo na čtecí zařízení, ač Rakušané a Češi v publiku přítomní zřejmě z většiny francouzštinu moc neovládají. Carmen se hrála bez sebemenší pauzy v obdivuhodném času jen málo přes dvě hodiny. Vše je jednou poprvé, i tento časový rekord Carmen bez pauzy. Přes zajisté půvabný étos Aerovky 30, která bude zřejmě aspirovat na zvláštní Cenu Thálie za nejhezčí auto roku české divadelní produkce, pro mne zůstala tato přenesená inscenace v přírodních podmínkách tak trochu, škoda, v půli cesty.

Hodnocení autora recenze: 55%

Georges Bizet: 
Carmen 
Hudební nastudování: Mario De Rose
Režie: Jana Kališová
Scéna a kostýmy: Agnieszka Pátá, Jana Zbořilová
Sbormistr: Martin Veselý
Pohybová spolupráce: Jaroslava Leufenová
Orchestr a sbor Jihočeského divadla 
Premiéra 16. července 2015 Otáčivé hlediště Český Krumlov

Carmen – Šárka Hrbáčková (alt. Jana Horáková Levicová)
Don José – Lázaro Calderón (alt. WeiLong Tao)
Escamillo – Alexandr Beň (alt. Svatopluk Sem)
Micaëla – Petra Perla Nôtová (alt. Yukiko Šrejmová Kinjo)
Zuniga – František Brantalík (alt. Miloš Horák)
Moralés – Jiří Brückler (alt. Josef Falta)
Frasquita – Eva Štruplová (alt. Iva Hošpesová)
Mercédes – Dagmar Volfová (alt.  Miroslava Veselá)
Dancaïre – Josef Moravec (alt. Josef Falta)
Remendado – Tomáš Kořínek (alt. Aleš Voráček)
Malá Carmen – Anita Krbcová / Emma Mahrová

www.otacivehlediste.cz
www.jihoceskedivadlo.cz

Foto Michal Siroň