Carmen v mlhách, nuda v Brně

Málokdy je operní inscenace tak učebnicovým příkladem pro úvahu o důležitosti dramaturgie díla jako brněnská Carmen. Existuje-li několik verzí její partitury s rozdílnými přístupy vydavatelů, mají inscenátoři možnost si vybrat tu možnost, která je jejich záměrům nejbližší. Neznamená to pochopitelně automaticky, že se se zvolenou verzí sejdou a využijí jejích předností. Domnívám se, že se brněnský inscenační tým tentokrát chytil do vlastní pasti.

Zjednodušeně řečeno, u Carmen je zásadní dramaturgickou volbou, zda ji uvést s mluvenými dialogy nebo s recitativy. Mluvené dialogy patřily k formě opéra comique, již Georges Bizet pro svou Carmen zvolil, verzi s recitativy a s doplněním baletní hudby vypracoval po smrti skladatele téhož roku 1875 pro Vídeň Ernest Guiraud. Proč nepřiznat, že být na místě brněnských tvůrců, volila bych verzi vídeňskou z několika jednoduchých důvodů. Móda originálních jazykových verzí je už sama o sobě určitou bariérou na cestě k interpretaci opery, zvykli jsme si jí však dávat přednost. Mluvený text je v opeře vždy problémem, a to nejen kvůli jazykové obtížnosti (mluví a zpívá se tu francouzsky), ale především kvůli jeho negativnímu vlivu na temporytmus inscenace. A to zvláště když dirigent neprojevuje odpovídající citlivost k časovému průběhu večera a prokládá jej značným počtem nekorigovaných pauz mezi jednotlivými promluvami či hudebními čísly. Další potíž způsobuje otevření některých škrtů. Brno si může přičíst k dobru, že otevřelo na začátku prvního jednání škrt pantomimy – to jest zcela nadbytečného, zpomalujícího pouličního výjevu, který vojáci pozorují ze svých kasáren. Starý manžel, jeho žena a milenec.

Základní položkou operní inscenace je délka a průběh hudebního nastudování. Dirigent Ondrej Olos se podle mého osobního názoru s Bizetovou Carmen příliš nesešel. Po překotné předehře volil až příliš často pomalá nedynamická tempa, inscenace v jeho rukou postrádala napětí, vlekla se bez kontrastního propracování. Na premiéře docházelo navíc ke kolizím v souhře orchestřiště s jevištěm a orchestr hrál jakoby poněkud nedbale. Hudební tvar nesevřel inscenaci do pevných kontur, naopak ji rozvolnil. Dirigent Olos nenašel v Bizetově Carmen tolik potřebný temperament, jímž opera bezesporu oplývá nebo by alespoň oplývat mohla.

Režisér Tomáš Pilař s výtvarníkem Alešem Valáškem vybrali pro dobu děje čtyřicátá léta. Myslím si, že móda té doby, alespoň v podobě, jakou jí na jevišti Janáčkova divadla propůjčili, interpretkám ženských postav příliš neprospěla. Byla to móda, která ženy činila starší, s ulízanými vlasy a až úřednicky upjaté, krátké sukně občas prozrazovaly nepříliš pohledné nohy, které by milosrdně skryla španělská rozevlátá sukně. Rytmické Španělsko tu obecně chybí, a zůstane-li na jevišti starší korpulentní žena v tanečním postoji a chybí jí ta charakteristická úžasná rytmičnost, která je u španělské starší tančící generace tak působivá, pak je opět něco v nepořádku.

Inscenace začíná v interiéru, vojáci sedí za psacími stoly. Stavba je na točně. Na točně, která se většinou otáčí za nepříjemného hluku. Nebylo by bývalo lepší zvolit jiné scénografické řešení? Ale kostky byly vrženy, inscenace je na tomto principu postavena. Ve druhém a třetím jednání postupně architektury ubývá a zůstávají jenom masivní kontejnery, které je nutno před začátkem posledního jednání odstranit (jediný přiznaný vstup technického personálu na scénu, poněkud toporné). Poslední jednání se odehraje na prázdném jevišti, které je prostorově formováno dýmem a doplněno padajícím tabákovým listím. Režisér Tomáš Pilař postupuje podobně od realismu a dospěje až k jakémusi symbolismu, když ve čtvrtém dějství přicházejí na prázdné jeviště ve slavnostním průvodu postavy v černých ku-klux-klanových obličejových kápích, artista, který metá nepříliš obratné kozelce, nosiči hlav býků vyrobených z papírmaše a sbor pózující v rádoby efektních postojích. Pilař se v průběhu inscenace občas zbavuje dramatických situací, opomíjí logiku děje a nevytváří plastické postavy. Nedokáže však tyto záchytné body nahradit jinou logikou své vlastní jasné inscenační koncepce.

Světelný design Daniela Tesaře je jako obvykle velmi výrazný (Tesař je znám jako častý spolupracovník režiséra a šéfa brněnského operního souboru Jiřího Heřmana), užívá zpočátku i proscéniové světelné rampy, chvílemi ponechává postavy v siluetách (někdy ne zcela přesně technicky provedeno), spoluvytváří rozmanitou světelnou atmosféru inscenace. Stane se, že je jeho design výraznější než samotná jevištní akce.

Valáškovy kostýmy v Pilařově aranžmá vytvářejí uniformní ženský dav, k němuž přidávají ještě stejně oděná děvčátka a děvčata. Všechny jsou Carmen. Šedavý základ s červenými květy. V závěru opět dámská uniforma, tentokrát vznosně španělská – černé dlouhé toalety, červené hřebeny, visací náušnice a vějíře. Jednoduché choreografické prvky siluet na zadním prospektu, bez působivého prudce rytmizujícího tanečního temperamentu (choreografie Ladislava Košíková). Spíše společenská událost, víc společenské aranžmá než dramatická scéna.

Toreador Escamillo – statický krasavec se dvěma bodyguardy, kteří na jeho pokyn zlikvidují útočícího Dona José, rozvinou promítací plátno a ukážou výjev z býčích zápasů. Na závěr oblékne toreadorský kostým agresivní barevné kombinace žluté a černé. Při pozvání na zápas v Seville podával tento „tvrďák“ Carmen pomeranč, před zápasem mu jej Carmen vrací.

Carmen „tančí“ Donu José – no, netančí. Kastaněty zní z orchestřiště, temperament nebo osobní kouzlo se nedostavilo. Představitelka Carmen Atala Schöck postrádá charisma. Krve by se v ní nedořezal, temperament na nule, intonace zpočátku pod tónem. Patrně měla být něco jako femme fatale Marlene Dietrich, jenomže tu můžeme vidět na filmovém plátně v detailu, takže nám neujde ani mrknutí jejího oka, tady je to jen nudná paní s nepohyblivým obličejem (a tělem).

Don José Luciana Mastra nedosáhl na premiéře úrovně jeho nedávného Pinkertona ve Státní opeře, na výšky jde glissandy a nezní mu lehce. Výklad jeho postavy – je od začátku ponižován, šikanován svým okolím a k nohám Carmen padá nedůstojně, sražen k zemi. Kdepak se v ní vzala touha po tom nešťastném nešikovi? Vyčíst z její repliky ve druhém jednání, že Josému „splatí svůj dluh“, to, že zřejmě už od začátku nemá k Donu José žádný milostný vztah, je poněkud zvláštní.

Svatopluk Sem nebyl po pěvecké stránce v ideální kondici – Escamillo je bolavá partie také intonačně – a s vytvořením postavy mu režisér zjevně nepomohl. Pěvecky obstála nejlépe Daniela Straková-Šedrlová jako Micaëla a zaujal také sbor Janáčkovy opery (sbormistr Pavel Koňárek) a Dětský sbor Brno.

Inscenaci nemůžeme nikdy posuzovat pouze z hlediska „věrnosti skladateli“. Snaha zahrát pokud možno vše, co skladatel napsal a vracet se k původní podobě jeho díla může být značně kontraproduktivní, nepodaří-li se najít niterný vztah k dílu samotnému. Nenajít v Carmen alespoň náznak její životnosti, přitažlivosti, temperamentu, šarmu, bezprostřednosti, ani stopu její tanečnosti a jižanské jiskry, to už je opravdu něco podivného. Když dramaturgyně Patricie Částková napsala v programu k inscenaci: „Dnes na jevištích vedle sebe žijí obě verze opery (s mluvenou prózou a s recitativy) a asi není důležité, které se dá přednost. To, co je podstatné, je, že Bizetova opera vypráví o lidech z masa a kostí.“, pak nechtěně vyslovila to, co brněnské Carmen nejvíce chybí. Lidé z masa a kostí. Z inscenace trčí umělá rádoby stylizovaná, avšak nedůsledná vnější konstrukce.

 

Hodnocení autorky recenze: 50%

Georges Bizet:
Carmen
Hudební nastudování: Ondrej Olos
Dirigent: Ondrej Olos (alt. Robert Kružík)
Režie: Tomáš Pilař
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Světelný design: Daniel Tesař
Choreografie: Ladislava Košíková
Dramaturgie: Patricie Částková
Sbormistr: Pavel Koňárek, Valerie Maťašová
Orchestr a sbor Národního divadla Brno
Dětský sbor Brno
Premiéra 18. března 2016 Janáčkovo divadlo Brno

Carmen – Atala Schöck (alt. Jana Hrochová / Václava Krejčí Housková)
Don José – Luciano Mastro (alt. Alexandru Badea)
Micaëla – Daniela Straková-Šedrlová (alt. Jana Šrejma Kačírková)
Escamillo – Svatopluk Sem (alt. Jakub Kettner / Jiří Sulženko)
Zuniga – David Nykl (alt. Tomáš Šelc)
Mercédés – Lenka Čermáková (alt. Jitka Klečanská)
Fransquita – Andrea Široká (alt. Martina Králíková)
Le Remendado – Petr Levíček (alt. Zoltán Korda)
Le Dancaïre – Igor Loškár (alt. Jakub Tolaš)
Morales – Jiří Brückler (alt. Igor Loškár)

www.ndbrno.cz