Carmen v Plzni – úhledná podívaná

Od poslední plzeňské premiéry Bizetovy Carmen – v hudebním nastudování Jiřího Štrunce a v režii tehdejšího ředitele Divadla J. K. Tyla Jana Buriana – uplynulo dvanáct let. Tato výpravná inscenace měla svou obnovenou premiéru ve Velkém divadle v říjnu 2008. K tématu sáhl v roce 2016 i baletní soubor, pro nějž choreograf Mário Radačovský vytvořil v Novém divadle inscenaci kombinující Bizetovu operní hudbu s baletní hudbou Rodiona Ščedrina, v níž zasadil příběh Prospera Mérimée do současnosti.

Nyní se osud divoké cikánky Carmen a nešťastného dona Josého smýkaného vášní a láskou opět vrací na scénu Divadla J. K. Tyla. Nová inscenace opery Georgese Bizeta měla premiéru v Novém divadle v sobotu 25. ledna 2020. Taktovky se opět chopil Jiří Štrunc, režíroval ředitel DJKT Martin Otava. Je použita verze s recitativy a zpívá se ve francouzském originále. Překlad zprostředkuje titulkovací zařízení.

Je s podivem, že vedení divadla dosud neupustilo od uvádění operních inscenací v Novém divadle. Tato premiéra znovu potvrdila známou skutečnost – suchá akustika této scény je pro opery nevhodná. Zvuk orchestru není kompaktní, pěvci, pokud mají být dobře slyšet, se musí pohybovat prakticky jen co nejblíže k okraji jeviště. Výsledek nezmění ani deska zavěšená u stropu nad orchestřištěm. Dirigent s tímto jevem může jen více či méně úspěšně zápasit. Jiří Štrunc má s Carmen bohaté zkušenosti z minulého nastudování. Snažil se i nyní o pečlivé vypracování, dynamické odstíny a plastičnost, ale charakter Nového divadla byl proti němu, hlasy pěvců se dokonce občas ztrácely v orchestrálním zvuku. Celkově však podal orchestr seriózní výkon, zaujala krásně provedená hornová sóla.

V obsazení najdeme jak pěvce z nedávné inscenace, tak nové umělce. A ti dostali až na jednu výjimku na premiéře přednost. Carmen ztvárnila Václava Krejčí Housková, která s touto rolí debutovala v pražském Národním divadle. Pěvkyně známá v Plzni z Hoffmanových povídek, kde zpívala Nicklausse a Múzu, má příjemný mezzosoprán. K ohnivé Carmen by však bylo zapotřebí dynamičtější a plastičtější provedení zpěvního partu, také intonační nedotaženost nejvyšších tónů se nedala přeslechnout. Její celkový projev postrádal potřebnou dravost a nespoutanost. Paolo Lardizzone disponuje znělým hlasem a osvědčil se už v mnoha tenorových rolích. Nyní jako don José potvrdil, že vysoké tóny má jisté a nosné, ale celkově nebyl jeho pěvecký projev vyrovnaný, jak bychom očekávali. V nižší poloze občas spíše deklamoval, jeho zpěv často postrádal kantilénu, což bylo markantní především u árie z druhého dějství. Ivana Veberová ztvárnila Micaëlu již v minulé inscenaci a nyní své pěvecké dispozice a cit pro roli potvrdila. I na scéně Nového divadla vytvořila pěvecky jistou a divácky přesvědčivou postavu.

Csaba Kotlár jako Escamillo zazpíval svou árii zdařile, jeho hlasu pro tuto roli však schází potřebná nosnost a ani v hereckém projevu nedokázal dodat torerovi potřebnou razanci, vnitřní sebejistotu a jiskru, která jej tolik odlišuje od žárlivostí a vlastními výčitkami svědomí sžíraného Josého. V menší, avšak náročné roli Frasquity se dobře uplatnil jasný soprán Doubravky Součkové se znělými výškami. Mercédès ztvárnila přesvědčivě Jana Piorecká, Remendada Tomáš Kořínek. Velmi zaujal po všech stránkách vyrovnaným výkonem Jakub Hliněnský jako Dancaïre – zpíval zcela jistě a čistě hlasem znělým v plném rozsahu a vytvořil na jevišti skutečnou životnou postavu, ne jen divadelní roli. Jan Hnyk, který ještě před necelým rokem vypadal jako mimořádně slibný pěvecký talent, byl jako Zuniga takřka k nepoznání – jeho krásný barevný bas zněl přidušeně a nevyrovnaně. Jiří Kubík ztvárnil odpovídajícím způsobem Moralèse. Kvalitně byly připraveny sbory (Jakub Zicha). Výborný výkon podal dětský sbor, jehož členky a členové zaujali i sympatickým vystupováním na jevišti.

Martin Otava neinscenuje Carmen jako výpravnou podívanou, vsadil na jednoduchost, scénu ostře nasvícenou sytými barvami (někdy až příliš), vyhnul se experimentům a režijním schválnostem. Už jen skutečnost, že po sérii temných inscenací z poslední doby v celé řadě divadel (v Plzni naposledy například dětský balet Sněhurka) je operní jeviště alespoň někdy během večera světlé a barevné, je pozitivní. Scéna (scénograf Lukáš Kuchinka) v prvním jednání využívá schodiště, jinak je prázdná až na přítomnost orientálního mřížoví v pozadí, krčma Lillase Pastii vlivem tohoto prvku (i kostýmování) působí však spíše jako elegantní vykřičený dům vyšších vrstev. V podloudnické skrýši naopak vidíme pohyblivá skaliska a ostrý, nevysoko nad jevištěm spuštěný velký srpek měsíce. Kostýmy Dany Haklové mají španělský charakter. Ale rozhodně by jim prospěla větší míra diferencovanosti. Přemíra zářivé bělosti kostýmů dámské části sboru a celého sboru dětského z prvního dějství zůstává i v dějství posledním, kdy dav očekává průvod Escamillův. Kostýmům chybí charakteristické odlišnosti, které vyplývají z prostředí, v němž postavy žijí. A Carmen má v horách jako jediná z žen kožené černé kalhoty – stylizoval ji snad režisér do mužské podoby?

Pěvcům v uchopení postav režie příliš nepomohla. Místo na vypracování hereckých akcí, důslednou charakteristiku postav a zachycení jejich vývojového oblouku, který prožívají, vsadila na vnější gesta. Celkově dění na jevišti působí schematicky a povrchně. Přitom všechny tři hlavní postavy – především don José – procházejí během děje výrazným vnitřním vývojem. Ani Carmen není na konci opery tatáž rváčka jako v prvním dějství a z nesmělé Micaëly se stává odvážná dívka, která chce odvést Josého od pašeráků zpět k umírající matce. Jen minimum z těchto dramat však dokázali pěvci přesvědčivě ztvárnit, nejlépe se vedlo Ivaně Veberové.

Carmen zpívá bez kastanět (tanec je spíše naznačován), ty znějí z orchestřiště, a tak mizí jeden z atraktivních momentů opery. Je pravdou, že v poslední době se to stává skoro pravidlem, ale je to škoda. Poměrně velká část výstupů v krčmě se odehrává na stole – tančí na něm balet, stojí zde při tanci i Carmen, promenují se na něm Frasquita i Mercédès, zde zpívá Escamillo a zde je těmito dívkami i sváděn.

Bojové scény nebyly dostatečně zřetelné, a ačkoliv technicky dobře nacvičené, působily nepřesvědčivě. Souboj Josého s Escamillem dokonce až nevěrohodně. Tím spíše, že duet obou mužů je vyškrtnut.

Konec opery by si zasloužil výraznější herecké akce, navíc se odehrává pouze mezi Carmen a donem José, sbor ve finále nepřijde. José se tedy nemá komu přiznat a účinek závěru je tak oslaben.

Balet hraje v inscenaci velkou roli. Zdařilé je jeho zařazení ve čtvrtém dějství, kdy členové baletního souboru tanečně ztvárňují průvod před arénou (představuje ji ona orientální mříž) – defilují zde tak jejich prostřednictvím jednotlivé skupiny průvodu se svými charakteristickými atributy.

Jinak je ale choreografie Nelly Danko diskutabilní. Nevytváří totiž choreografii v duchu této opery, tedy takovou, která vyjadřuje dravost, nespoutanost, živelnost. Nevytváří tance, jež by byly organickou a samozřejmou součástí dění na jevišti. Vytváří úhledné baletní formace, které mají charakter samostatných výstupů do díla až samoúčelně vložených. Tímto přístupem utrpěla především úvodní taneční scéna u Lillas Pastii. V pojetí Nelly Danko nevzniká tanec spontánně z klidu nečinnosti, aby se v duchu Bizetovy hudby zvolna a krůček po krůčku rozvinul do živelného nevázaného reje. Místo toho choreografka vytvořila ryze taneční scénu bez výrazového a hereckého akcentu, což citelně narušuje žádoucí charakter celého dějství.

Režie se nedokázala v Carmen zříci symboliky. A tak se během děje objeví hned několikrát odkaz na paso doble a jeho druhý kořen flamenco, tedy tance představující pohyb toreadora v aréně a partnerku jako jeho šátek – muletu. Nemají tu ale co dělat, působí rušivě a odvádějí pozornost od vlastního dění na scéně. Výjimkou mohl být výstup dvou tanečníků a tanečnice při předehře před arénou (známe to podobně i z jiných inscenací), kdyby ale byl ztvárněn poněkud nápaditěji. Zcela nevhodné je však zařazení taneční dvojice při karetní árii Carmen. Na výsuvném stole vyjíždí zvolna baletní pár, póza se mění v pomalý pohyb, chvíli pobude ve výši a opět se vrátí pod jeviště. Ale vzhledem k tomu, že existují i režijní pojetí, která na balet rezignují, je třeba jeho využití kvitovat s povděkem. Navíc tanečníci podávají výborné výkony.

Nová Carmen v plzeňském Novém divadle má ovšem přes všechny výhrady velký potenciál oslovit publikum. Především proto, že Bizetovo dílo je skutečně geniální a jeho melodie jsou výrazné. Rušivých momentů na jevišti není tolik a na pohled se jedná o inscenaci vcelku příjemnou. A to v kontextu současných operních produkcí není málo.

 

Georges Bizet: Carmen
Premiéra 25. ledna 2020 na Nové scéně DJKT

Hudební nastudování: Jiří Štrunc
Dirigenti: Jiří Štrunc / Jakub Zicha
Režie: Martin Otava
Scéna: Lukáš Kuchinka
Kostýmy: Dana Haklová
Světelný design: Antonín Pfleger
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Jakub Zicha
Choreografie: Nelly Danko
Choreografie soubojových scén: Karel Basák

Carmen: Jana Foff Tetourová / Nina Gracheva / Václava Krejčí Housková
Don José: Philippe Castagner / Paolo Lardizzone
Micaëla: Megan Barrera / Doubravka Součková / Ivana Veberová
Escamillo: Csaba Kotlár / Jiří Rajniš ml.
Zuniga: Jan Hnyk / Jevhen Šokalo
Frasquita: Radka Sehnoutková / Doubravka Součková
Mercédès: Ivana Klimentová / Jana Piorecká
Remendado: Amir Khan / Tomáš Kořínek
Dancairo: Jakub Hliněnský / Daniel Kfelíř
Moralès: Jakub Hliněnský / Jiří Kubík