Celestial Odyssey je především vizuálně hudebním koncertem

Inscenace Celestial Odyssey skutečně patří především hudbě, v interpretaci cembalistky Moniky Knoblochové, a stejně tak světelnému designu, který je v tomto případě rovnocenný pojmu scénografie, pohyb světelně-hudebnímu koncertu sekunduje. Sladký hlas cembala nemusí sloužit jen hudbě, která vznikla v době jeho největšího rozmachu, ve 20. století jeho zvuk znovu objevovala celá řada hudebních skladatelů, na koncertech se tedy setkáváme se skladbami, které mohou svátečního návštěvníka až šokovat. Obrazy z vesmíru zakomponované do této inscenace provází právě více hudby z druhé poloviny minulého století než baroka. Vychutnat si však ve skvělé interpretaci můžete všechny.

Prostor je zformován světlem tak, aby vytvořil iluzi proudících částic, většinou v evokaci onoho ikonického sbíhání dvou na pohled nekonečných ploch, kterými je v kultovním velkofilmu z konce 60. let vyjádřena nekonečná plocha vesmíru. Světelný desing je však čistší a prostší než videoprojekce, Jan Komárek se vyhýbá i barvám, takže se před publikem otevírá prostor prokreslený paprsky připomínajícími mlhy na řece nebo ospalé svítání na nizozemském poldru. Kromě tohoto členění prostoru na několik horizontálních sfér, problikávají občas ostře z horizontu zářivky, aby snad nebyl divák ukolébán do přílišné harmonie. Na scéně je pak hlavním mobilním objektem cembalo (i s hudebnicí) a jedinými dalšími živoucími – ačli jsou to vůbec bytosti lidské – dvě tanečnice v úsporných trikotech (Andrea Miltnerová a Jana Látalová), střídající tři druhy masek, spíš obličejových štítů, které zdůrazňují dehumanizaci těchto postav, jež mají nemálo společného s naší představou humanoidního androida, takže náhodně zapadají i do současného zaujetí čapkovským výročím, které ještě stále hýbe a rezonuje naší kulturní scénou.

Hudba je prvkem rozhodujícím pro strukturu, dělí inscenaci nesmlouvavě na jednotlivé obrazy a vybízí k úvaze, co zde bylo dřív, jestli výtvarná představa o jednotlivých částech, nebo výběr skladeb. V zásadě jsem nesmírně ostražitá v případech, kde je v díle patrná otevřená rezignace na rozumově uchopitelné sdělení a na jasný motivický vývoj, kde jde o „sled obrazů“, výjevy nebo variace na dané téma. To téma musí být extrémně nosné a zajímavé, aby se z něj nestala jen exhibice. Ale výsostná výtvarnost a hudební zážitek naplňují smysl této inscenace vrchovatě, ačkoli je její linka těžko zachytitelná. Není také doprovázená mnohomluvným výkladem o inspiraci a smyslu, nad nímž by si divák později mohl zoufat, nenalézaje příslušný obsah (některé inscenace si skutečně zbytečně uškodí už jen tím, že slibují intelektuální rozměr tam, kde není, nicméně to skutečně není případ našich autorů, kteří uvádějí premiéry zřídka, zato s rozmyslem). Konkrétního významu jí dodávají masky ve čtvrté části, již jsem si pracovně nazvala „létavice“, ačkoli vím, že kresba na podivné konstrukci, kterou má jedna z interpretek připevněnu, není meteor, nýbrž obrázek Sputniku. Tato část, hold všem vesmírným průzkumníkům, je díky těmto zobrazením vesmírných sond jediná znakově konkrétní (evokuje tím tak trochu i barokní módu bohatých účesů a jejich přepestrého zdobení). Ostatní sekvence cílí na pocity a emoce, jakkoli třeba v pozicích nohou, práci s těžištěm a v opozicích trupu a končetin rozeznáme principy barokního tance. Tanečnice se nicméně míjejí jako mechanické bytosti. Pohyb je spíš potlačený, redukovaný na svou vlastní výtvarnou složku. Stává-li se žena strojem, stroje se stává sochou, i když se pohybuje.

Za zvuku úvodní Passacaille D’Armide se na jevišti představí obě tanečnice, zprvu si jich možná ani nevšimneme, dokud neuvedou do pohybu cembalo, jako kdyby najednou ožilo. Samozřejmě že na passacaillu obecně se nemůžeme dočkat nějakého dynamického entré, je to vážná až slavnostní forma, ať hudební nebo taneční. Jen ta neměnnost dynamiky pohybu časem začne trochu dráždit… Hudebně se přeneseme na konec 20. století a stále ještě v melodickém, i když minimalistickém duchu, a naše tanečnice se mění na stvoření, které jako by jen nesměle objevovalo pohyb, podobna spíše hmyzu nebo dítěti. Skladba Roberta Sierry, jež formuje podobu třetího obrazu, mi pak jako laikovi evokuje okamžitě filmovou hudbu Zdeňka Lišky z Ikarie, která byla ale určitě vytvořená pomocí syntetizátorů, takže hudební vědec by mě za takovou asociaci v rámci cembalového koncertu musel proklít. (Ale i populární hudba v 60. letech svým způsobem otevřeně a úspěšně vykrádala „sound“ nástrojů z daleké minulosti, už jen tehdejší popularita elektronických varhan…) Aniž bych zastírala své diletantství, zkusím si tuto podobnost zdůvodnit možná obdobnými melodickými intervaly. Každopádně jde o velmi účinný efekt přenesení diváka do atmosféry již skutečně vědeckofantastického světa.

Pohybový slovník tanečnic se ovšem rozvíjí a dává v následujících pasážích možnost nových asociací. Nejen tehdy, když znovu manipulují s cembalem, které se stalo pomyslnou kosmickou lodí. Evokují pohyby mírně zvířecí, ale i vznosně lidské, připomínající pózy lovců. Při provádění jedné z Bachových fug se rovněž mění fokus světelného designu v bodové nasvícení prostoru žárovkou shora. Poslední část však patří pouze hudbě, na své „stáří“ překvapivě náročné, protože Ligetiho Continuum pochází z roku 1968, zní však nesmírně současně. Rychlost střídání tónů se téměř blíží hranici nerozeznatelnosti. Domnívám se, že je správné někdy eliminovat pohybovou složku, protože by s hudbou zbytečně soupeřila o pozornost, a zařadit nejnáročnější skladbu na závěr je rovněž dobrý tah. Osobně tak kromě velice působivého vizuálu inscenace – který ve mně stále posiluje myšlenku, že Jana Komárka jako světelného designéra, potažmo scénografa s pozoruhodně poetickým individuálním rukopisem, by si měla povšimnout i dramaturgie multimediálního divadla mimo alternativní scénu – je jeho hlavním přínosem hudební složka. A je v tom přítomný i prvek osvěty, jíž v této oblasti jistě není nikdy dost. Ale také trocha snu a trocha tajemna.

Celestial Odyssey
Choreografie: Andrea Miltnerová
Tvorba a tanec: Andrea Miltnerová a Jana Látalová
Hudební dramaturgie a hra na cembalo: Monika Knoblochová
Hudba: Jean-Baptiste Lully/Jean-Henri d’Anglebert, Martin Smolka, Roberto Sierra, Joseph-Nicolas-Pancrace Royer, Kryštof Mařatka, Johann Sebastian Bach, György Ligeti
Světelný a zvukový design: Jan Komárek
Masky: Jan Komárek
Zvláštní poděkování: Markéta Jandová

Skladby, které zaznívají v představení:
1/ Jean-Baptiste Lully / Jean-Henri d’Anglebert: Passacaille D’Armide
2/ Martin Smolka: Haiku (2008)
3/ Roberto Sierra: Con Salsa (1987)
4/ Joseph-Nicolas-Pancrace Royer: Allemande (Pièces de clavecin)
5/ Kryštof Mařatka: Melopa (2008)
6/ Johann Sebastian Bach: Contrapunctus XV (Die Kunst der Fuge)
7/ Györg Ligeti: Continuum (1968)

Premiéra: 24. 1. 2022, divadlo Ponec