Céline Mellon nadchla svým Dvořákem a Debussym

Matiné Pražského jara v Lichtenštejnském paláci (HAMU, 17. května) patřilo pěveckému recitálu Céline Mellon. Mladá francouzská sopranistka se v Česku představila před dvěma lety, kdy získala druhou cenu v Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Její kariéra mezitím pokročila: zpěvačka, která začínala jako violoncellistka a ve sboru, zpívá dnes významné role v opeře v Lausanne a v Monthey (mimo jiné Lišku Bystroušku), vystupuje koncertně (Bachovy pašije s Tonem Koopmanem a další).Celé Matiné provázela nesmírně příjemná atmosféra: poprvé jsem měla možnost slyšet, jak skvěle se do Sálu Bohuslava Martinů hodí zpěv. Akustika sálu by slušela i mnohem komornějším hlasům, než má Celine Mellon, a měl by se proto využívat častěji. Také forma Matiné, kdy můžete navštívit barokní palác za denního světla a vidět všechny detaily a nádherné atrium a zahradu s rozkvetlými růžemi, je velmi příjemná. Za deštivé a studené soboty této možnosti využila řada zahraničních návštěvníků. Koncert byl vyprodán.

Céline Mellon s doprovázející klavíristkou Jelizavetou Tuljankinou zahájila recitál náročným cyklem Šesti písní, op. 68, Richarda Strausse. Zpočátku působila trochu nezkušeně, jako debutantka, která má v hrdle skvělý materiál, ale ještě technicky neobroušený – občas nějaký tón nedotáhla, občas jí chyběl dech, výraz sice roztomilý, ale trochu nepřirozeně strnulý. Pak jsem si ale musela opravit názor. Obrat nastal po technicky nejnáročnější písni Amor s rychlými koloraturami, rychlými běhy, skoky do nepohodlných intervalů a jinými nástrahami – a tu zvládla bez chybičky a ještě s koketním výrazem. Jako by z ní spadla tréma, předchozí těžkopádnost byla pryč, dokonce tuto píseň ještě na konci recitálu zvolila jako přídavek. I poslední Píseň žen jí vyšla po výrazové stránce o mnoho lépe. V dramatické písni, která líčí strach manželek o muže na rozbouřeném moři, na bojišti, v zasypaných dolech, se také výrazně uplatnila klavíristka Tuljankina, protože klavírní part zvukomalebně líčí všechna tato dramata.Ze zcela jiného soudku byly Zapomenuté arietty Clauda Debussyho, tady se podle očekávání Céline Mellon cítila na pevné domácí půdě. Její projev se ztišil, zjemnil, ani náznak těžkopádnosti zde nebyl, dlouhé fráze zdolávala lehkým dechem, půvabným přednesem. Občas její zvonivý soprán zněl jako ptačí trylkování, o němž zpívala. Má svěží, jemně chvějivý hlas, ve Straussovi trochu ostřejší, mocný a průrazný, v Debussym byl něžnější a barevný.

Srdce českého posluchače si Céline Mellon získala třemi písněmi z Cigánských melodií, op. 55, Antonína Dvořáka (Má píseň zas mi láskou zní, Když mne stará matka a Široké rukávy a široké gatě), které zpívala uhlazeně, pozorně ke každému detailu, s velkým citem a pečlivou výslovností. „Starou matkou“ publikum dojala a musela ji na konci ještě jednou opakovat, vedle toho zařadila jako přídavek i Pucciniho O mio babbino caro a zmíněnou píseň Amor Richarda Strausse.

Pražské jaro 2014
Matiné I. – Mellon & Tuljankina
Céline Mellon (soprán)
Jelizaveta Tuljankina (klavír)
17. května 2014 Sál Bohuslava Martinů – Hudební fakulta AMU Praha

program:
Richard Strauss: Šest písní, op. 68
Claude Debussy: Ariettes oubliées
Antonín Dvořák: Cigánské melodie, op. 55 (Má píseň zas mi láskou zní, Když mne stará matka a Široké rukávy a široké gatě)
přídavky:
Giacomo Puccini: O mio babbino caro
Richard Strauss: Amor

www.festival.cz

Foto Pražské jaro – Ivan Malý