Česká poválečná rozhlasová nahrávka Carmen teď na CD

Společnost Beno Blachuta iniciovala z bohatého operního archivu Československého rozhlasu v Praze let poválečných již řadu pozoruhodných nahrávek přenesených na CD. Společně s Radioservisem se v minulém roce zasloužila o nové vydání Bizetovy opery Carmen, která byla pořízena v Československém rozhlasu v Praze v poválečném roce 1946. Českému opernímu diskofilovi se tak stává dostupným zajímavý rozhlasový snímek. Zatímco někdejší státní firma Supraphon se soustředila především na domácí operní tvorbu, Československý rozhlas zachytil i řadu snímků světového operního odkazu. Dnes tak máme po ruce doklad interpretačního umění tehdejší silné poválečné generace, také se však můžeme seznámit se světovými díly v překladech do češtiny. Zpívat vše v národních jazycích byl tehdy pevně zakódovaný jev nejen u nás, ale i v celé Evropě. Těm, kteří vnikají do kouzelného světa opery, může překlad usnadnit exaktnější vnímání hudebního dramatu.

Je logické, že Společnost Beno Blachuta preferuje snímky, v nichž v době poválečné graduje kariéra vynikajícího tenoristy Beno Blachuta, jehož úroveň tehdy vzbudila všeobecnou pozornost. Ten se stal po dlouhou dobu dvaceti let mustrem pro všechny tehdejší prvooborové tenoristy. Jeho pěvecká úroveň se může bez nadsázky označit za evropskou, podobně jako u barytonisty Václava Bednáře. Výkony těchto dvou předních českých pěvců na nahrávce Bizetovy Carmen patří jednoznačně do zlatého fondu české opery dvacátého století. V roce 1946 vznikla tato nahrávka Carmen pod vedením dirigenta Františka Dyka jen v pouhých třech (!) listopadových dnech. Z toho soudíme, že musela vznikat promptně, ani zdaleka ne v pozdějších komfortních časových proporcích státní firmy Supraphon. Jedná se tedy spíše o takřka live charakter snímku, kdy možnost přetáčení jednotlivých částí, obvyklé ve studiových snímcích, byla omezena. Samozřejmě, že rozhlasový dirigent František Dyk musel být nesmírně pohotovým umělcem. Pěvci bývají obvykle voleni dirigentem nahrávky, proto jejich volba nemusí být identická s těmi, kteří zrovna v roce 1946 zpívali dané role na pražských scénách.

V popředí nahrávky stojí třiatřicetiletý Beno Blachut v roli dona Josého. Libozvučný, pružný, lyrický typ tenoru sametového témbru, jehož tmavá barva je natolik imponující, že si jej dirigenti záhy stavěli i do rolí spinto a dramatického oboru. Tomu se nelze divit.

Dirigenti takřka bez rozdílu preferují hlasy ohebné, muzikální, schopné modulací a nasazení poloh v požadované dynamice. Hlasy schopné instrumentální kantilény, spolehlivé intonace a přirozeného výrazu. Toto vše dirigenti objevovali v osobnosti mladého Beno Blachuta. Spinto tenorový obor Bizetova dona Josého zvládá Blachut s polohovou lehkostí a ohebností, se kterou nám předvede duet s Micaëlou (bez obvyklých škrtů) i lyricky příjemně poeticky laděnou květinovou árii s kouzelným mezza voce na jejím vrcholovém bé. Tmavě zabarvený tenor Blachutův překvapí ve třetím i čtvrtém dějství dramatickou věrohodností výrazu, prostou jakéhokoliv falešného patosu, což je právě Blachutův obrovský klad! Ve finále díla je přidané závěrové bé se slovy „Ó Carmen“, což vůbec není psáno v partituře, ale bývalo obecněji zafixovanou interpretační tradicí velmi oblíbenou. Václav Kašlík si to v nové inscenaci roku 1966 v Praze nepřál jako nemístný pěvecký efekt (v té již ale Blachut neúčinkoval), ale taktéž ani Lorin Maazel ve filmové adaptaci Carmen s Plácidem Domingem v roce 1984. Beno Blachut je tenorista schopný neobyčejného oborového universalismu, gradace jeho prvooborové kariéry je spjata především se čtyřicátými a padesátými lety minulého století.

Druhým výkonem na vysoké úrovni je výtečný Escamillo Václava Bednáře. Barytonistu, jenž přišel do svazku Národního divadla v Praze z Brna v roce 1945 jako čtyřicetiletý s velice širokým okruhem světového barytonového repertoáru. Jeho podání slavné árie Escamilla je doslova vzorové.

Nádherný, sametově měkký témbr voluminózního barytonu s ideálně tvořenými přechodovými polohami a bezvadnými výškami, které se vždy doslova rozzáří lehkostí tvoření. Ve druhé sloce Bednář překvapí až nečekaným temperamentem, když odrazem z pěvecky perfektního vrcholu na tónu F překvapí ve spontánním výrazu přidaným tónem navíc. Krásně se poslouchá jeho báječný vstup ve třetím dějství i vzorový refrén árie za scénou. V duetu s Carmen předvede Bednář kulturu neobyčejně plastických frází. Pěvecky imponující je pohrání si s vrcholovým tónem fráze na tónu E (Jen tys láska má), s plynulým decrescendem od forte k pianu. Jeho Escamillo je na tak suverénní technické úrovni, že těžko hledám pro tyto detaily porovnání. Václav Bednář bývá trefně označován za tvůrce českého belcanta. Pro mne osobně je mezi slavnými pěvci zlaté éry tím, jenž stojí coby typický pěvec-fonista na samém vrcholu pomyslné pyramidy.

Představitelka titulní role je pro mne v této konstelaci na místě třetím. Což ovšem není v konkurenci tak výtečných mužských představitelů vůbec nedobré. Zdenka Hrnčířová je v poválečné době výraznou mladou pěveckou osobností.

Rok 1946 byl teprve jejím čtvrtým rokem angažmá v Národním divadle. Málokomu se podaří, aby ve stejném roce nahrál klíčové role dvou významných operních děl oborově rozdílných. Zdenka Hrnčířová nahrála vedle Carmen také sopránovou Miladu na vůbec prvním historickém snímku Smetanova Dalibora (referoval jsem o ní zde). Dokládala jednak tím, jak atraktivní mladou interpretkou byla pro dva rozdílné dirigenty (Dalibor pod taktovkou mladého Jaroslava Krombholce), za druhé ukazuje i svůj oborový přechod v daném roce od mezzosopránu k dramatickému sopránu. Carmen interpretuje mezzosopranistka se sopránovými dispozicemi pěvecky suverénně, přesvědčivě. Její hlas je světlejší než u pozdějších výrazných českých interpretek, jako byla Ivana Mixová nebo Věra Soukupová. Což nijak neubírá na půvabu jejího pojetí role. Ostatně Julia Migenes ve slavné filmové adaptaci je také Carmen světlejšího, ba sopránového charakteru. Ve vstupní Habaneře je Hrnčířová méně výrazově diferencovaná, než bych očekával, ale její výkon roste s vývojem děje opery. Zaujme jak Seguidilla, tak zejména vstupy Carmen ve druhém a třetím dějství, kde právě zmíněná diferenciace výrazu zaujme stejně jako ve finále díla. Výborná je srozumitelnost zpívaného slova.

To platí v ještě větší míře pro Micaëlu sopranistky Marie Tauberové. Tlumočí ji s nenapodobitelnou graciézností lehkého typu sopránu lyricko-koloraturního charakteru vzácné flétnové barvy. Je zajímavé, že na jevišti Micaëlu nikdy nezpívala. Nahrávka není ovšem tak oborově vyhraněna, jako jevištní kreace. Micaëla Marie Tauberové zní na snímku výsostně lyricky, technicky dokonale. Je neobyčejně charismatická ve své pěvecké eleganci.

Z menších, leč důležitých, postav opery mne velmi zaujal voluminózní baryton Bořka Rujana v roli Moralese, který hned v začátku díla umí plně zaujmout příjemně znělým barytonem, výbornou dikcí i výrazem textu. Což v překladu do češtiny víc vynikne, než kdyby se snažil o uchopení originálu. Ve dvojici podloudníků vykouzlí úsměv až interpretace Remandada Karlem Hruškou, typickým buffo tenoristou, jenž proslul výraznou jevištní kresbou charakterových figurek. Jeho výraz replik „Aj něžný byl to čin“, nebo apel k Zunigovi  „Teď, pane můj, si s vámi láska věru divně pozahrála“ je osobitý, až neodolatelný. Spolu s Emilem Bergmanem jako Dancaïrem vytváří znamenitou dvojici podloudníků. Pravda, kvintet ve velmi svižném tempu není ideálně zvukově vyrovnaný. Josef Celerin ztělesňuje na snímku poručíka Zunigu, ve dvojici cikánek Frasquity a Mercedes se prezentuje lehký, pružný, v ansámblech však příliš průbojný soprán Štefy Petrové a spolehlivý, barvitý a kultivovaný mezzosoprán Ludmily Hanzalíkové.

V Bizetově Carmen má velkou úlohu sbor. Ať smíšený, ať mužský před Habanerou, či poeticky znějící ženský v Andantinu s obtížnými pianissimy v souzvuku závěru. Přes ještě omezené schopnosti mono reprodukce tehdejšího rozhlasového studia je výkon Pěveckého sboru Československého rozhlasu v Praze se sbormistrem Jiřím Pinkasem (později významný operní dirigent, šéf v Ostravě i Brně) velmi solidní. Méně šťastný den zastihl při nahrávání zřejmě Dětský sbor Československého rozhlasu v Praze se sbormistrem Bohumilem Kulínským, který očekávanou intonační perfekcí v refrénu svého pochodového Allegra tolik nevyniká. Zajímavá je účast Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK s dirigentem Františkem Dykem (orchestr vznikl roku 1934). Psal jsem o osobnosti Františka Dyka již při recenzi nahrávky Gounodova Fausta a Markétky (zde). Nechci opakovat již napsané u CD Fausta. Pracuje zde s jiným orchestrem, jehož nebyl šéfem (FOK – to jest Film – Opera – Koncert, plně odpovídá jeho proklamovanému zaměření, vzestup úrovně je ale zaznamenáván až po zestátnění roku 1952). Leč opětovně, jako ve Faustovi, odvádí práci s tempy, dynamikou, způsobem frázování a členěním frází na slušné úrovni. Ostatně sama volba obsazení, o čemž výše hovořím, je také Dykovou vizitkou. Beno Blachut nebyl ještě v době nahrávání jevištně prověřeným donem José. Maria Tauberová na jevišti Micaëlu nezpívala. Dyk jim dokázal dát oprávněně svoji plnou důvěru. Blachut zpíval Josého v Praze až od roku 1947 více než padesátkrát, mnohokrát tuto roli hostoval na krajských scénách republiky.

Nahrávka z roku 1946 je mono, nemá tudíž technické kvality, které jsou pro nás dnes běžné. Ale s tím je jistě u historických nahrávek nutné počítat, byť právě v této době nastával postupný obrovský rozmach kvality nahrávání. Rovněž u nás vyrostli hudební režiséři výjimečných kvalit, rozumějící specifice natáčení opery (Burda, Šíp). Kvalitně je vypracován text v příloze Beno Blachutem juniorem a Milanem Palákem. Jednoduchý, ale o to přiléhavější, design bookletu ve shodě s vnitřní realitou výrazu Bizetovy slavné opery vytvořil Matyáš Trnka.

Hlavním zlatým pokladem nahrávky z roku 1946 jsou prvotřídní výkony protagonistů – Václava Bednáře, Beno Blachuta, Marie Tauberové, což jsou nejen přední, ale zcela zásadní osobnosti takzvané zlaté operní éry v Čechách. Zajisté zajímavý je výkon tehdy mladé a nadějné zpěvačky Zdeňky Hrnčířové, která v témže roce natočila sopránovou roli Milady Smetanova Dalibora. Hold dirigentu Františku Dykovi jsem již vzdal při recenzi snímku Gounodova Fausta a Markétky. Patří mu plné uznání rovněž za druhý snímek z populární francouzské operní tvorby, který realizoval s citem pro styl díla a obdivuhodným temperamentem. Operní praxe Františka Dyka je z poslechu nahrávky zřejmá. Dykův cit pro výběr pěvců v roce 1946 byl perfektní a patří mu za něj zpětně velký dík. Bednářův a Blachutův výkon dalece překonává hranice tehdejšího obnoveného Československa. Procenta jsou především udělena za zachování těchto nesmírně vzácných pěveckých výkonů pro historii.

 

Hodnocení autora recenze: 100%

Georges Bizet:
Carmen
Dirigent: František Dyk
Sbormistři: Jiří Pinkas, Bohumil Kulínský
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK
Pěvecký sbor Československého rozhlasu
Dětský rozhlasový sbor
Nahráno v roce 1946
Vydal Radioservis 2015

Carmen – Zdenka Hrnčířová
Don José – Beno Blachut
Escamillo – Václav Bednář
Dancaïro – Emil Begman
Remendado – Kamil Hruška
Zuniga – Josef Celerin
Moralès – Bořek Rujan
Micaëla – Maria Tauberová
Frascquita – Štefa Petrová
Mercedes – Ludmila Hanzalíková