Česká taneční platforma: galavečer připomenul loňské vítěze

Slavnostní závěrečný večer 20. ročníku festivalu Česká taneční platforma se konal 6. dubna v divadle Ponec. Letošní přehlídka oscilovala mezi současným tancem a fyzickým divadlem, které reprezentovala především premiéra souboru Farma v jeskyni Informátoři nebo pantomimická satira Antiwords. Poslední představení bylo ale opět ryze taneční – na programu byl loňský vítěz ceny Taneční inscenace roku, Jezdci choreografky Lenky Vagnerové.Pomyslnou štafetu nyní předala skupině VerTeDance a její Korekci, která co do pohybovém principu jejím pravým opakem: tanečníci připoutaní nohama k zemi zakoušejí svobodu docela jiným způsobem než Jezdci, kteří jsou zrozeni z inspirace vzdušné ptačí říše.

Lenka Vagnerová se letos jako choreografka účastnila přehlídky také, nominovaná byla její La Loba, která sice nezvítězila, ale vynesla ocenění Tanečnice roku interpretce Andree Opavské. Ta ostatně vystupuje i v Jezdcích a také zde využívá svou fyzickou sílu a herecký talent. Je toho zapotřebí, protože inscenace je založena rovnocenně na tanečním a mimickém projevu i všech dalších performerů, herečky Terezy Voříškové, tanečníků Štěpána Pechara, Tomáše Červinky a Radoslava Piovarčiho. Téma Jezdců je volné, rozložené do řady asociací, obrazů, scének, které nepostrádají hloubku i situační humor. Je sondou především do říše zvířat, ale od fascinace pohybem, průzkumu jeho charakteristik a možnosti jejich přenesení na lidské tělo přechází také k hledání společných vlastností, které se zvířaty sdílíme, a možná až archetypálního chování.

Řadu obrazů zahajuje výjev, jenž připomíná lov kořisti. Andrea Opavská se po scéně pohybuje v přízemních polohách s mrštností šelmy, zatímco trojice tanečníků se nad ní sklání jako orel s rozpřaženými křídly a pařáty, aby svou oběť soustředěně udolala. A takovýchto animálních situací je zde vyobrazeno mnoho. Většinou je však pohyb směřován vzhůru a do prostoru: duety prošpikované akrobatickými zvedačkami, kdy se partner (tanečnice, ale nezřídka i tanečník) ocitá často ve vzduchu, jsou symbolem letu a odpoutání od země. Mnoho z této symboliky je velmi čitelné, ale vůbec při své srozumitelnosti nepůsobí prvoplánově. V jiných scénách je větší důraz položen na hereckou akci. Je to nepochybně obraz, v němž se čtyři z tanečníků stanou mláďaty v hnízdu terorizujícími svého otce, který jim nestačí nosit potravu ani se zbavit jejich dotěrné všudypřítomnosti, až v návalu vzteku sáhne k poněkud příliš radikálnímu řešení. Anebo scénka, ve které je Tereza Voříšková sešněrována do sportovní bundy tak, že připomíná líhnoucí se ptačí mládě, které zatím z vajíčka vystrkuje jen zvědavou hlavičku a chce zkoumat okolní svět.

Jiné scény jsou povýtce lidské. Výjev, kdy Andrea stěhuje po scéně neskladné papírové válce, které jsou ostatně jedinou, zato plně funkční dekorací, je pravým zosobněním lopotného lidského života a ryzím opakem volnosti, svobody a rozhledu opeřených souputníků. Obří válce slouží jako „bidýlka“, z nichž je možno sledovat svět kolem, i jako zástěny, za něž je možné se skrýt, a v závěru je jejich zporážením po scéně jasně zpodobena destruktivní činnost člověka. Velmi sugestivní, ale vcelku se tématu spíš vymykající, je výjev, v němž se Tereza Voříšková s vlajícími plavými vlasy, vzepřená o nohy dvou tanečníků, pohybuje s jejich pomocí prostorem jako nějaká nestvůrná striga nebo oživla panna z lodní přídě středověkého korábu, pronásleduje dalšího muže, který jejím plavným útokům stěží uniká. Možná jde o vyjádření lidské nenasytnosti a touhy opanovat celý svět, nebo naopak o předzvěst odvety z říše přírody, která si jednu přijde vzít zpět to, co jí patří?

Inscenace je vystavěna jako kaleidoskop, obraz po obrazu, výjev po výjevu, s velmi volnou kompozicí bez dramatického oblouku (podobným způsobem Lenka Vagnerová pracovala také se scénickými obrazy v inscenaci-duetu Mah Hunt). Scénky nemají přímou návaznost, divák je tak někdy na vážkách, zda představení již končí, nebo se jen promění v další výjev. To je tak zřejmě jediným problematickým prvkem (pokud nejde o záměrnou neukončenost) díla, které má neobyčejně bohatý pohybový slovník, a přitom se neuchyluje k velkým gestům. Prolínání lidského a zvířecího aspektu jak v rovině symbolické, tak ryze pohybové, je vyvážené. V případě pohybu nejde o prostou nápodobu, ale o práci s detailem groteskně zviditelněným a včleněným do leckdy absurdních obrazů. Performeři obsáhnou svým pohybem celý prostor a jejich tanec je podbarven hudbou Ivana Achera, z níž zaznívají tradiční rytmy. Světelný design kozlí jako doprovod příjemné přítmí, klouzající v jemných odstínech od zlatavě růžové po modř a ukolébávající diváky do stavu příjemného nevzrušeného vnímání. A tak, pokud je divák připraven na podívanou jako na hru, neměl by být zklamán.

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Česká taneční platforma 2014
Jezdci
Koncept a choreografie: Lenka Vagnerová
Hudba: Ivan Acher
Scénografie: Anna Solilová, Lenka Vagnerová
Kostýmy: Anna Solilová, Sára Voříšková
Světelný design: David Alcorta Ruiz, Michal Kříž
Producent: ProFitArt, o.s.
Koproducent: Tanec Praha
Premiéra 13. a 14. listopadu 2012 Divadlo Ponec Praha
(psáno z reprízy 6. 4. 2014)

Účinkují – Tereza Voříšková (alt. Markéta Frösslová), Andrea Opavská, Štěpán Pechar (alt. Ladislav Cmorej), Tomáš Červinka, Radoslav Piovarči

www.lenka-vagnerova.cz
www.tanecniplatforma.cz

Foto Viktor Kronbauer