České opery na světové náměty (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Shakespearova Komedie omylů z roku 1593 se stala námětem opery Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího (1904–1968), která měla premiéru v Národním divadle v září 1946 a prošla s úspěchem mnoha našimi i zahraničními scénami. Libreto zpracoval Josef Bachtík. Po slavné komedii Sen noci svatojánské nesáhnul jen Benjamin Britten, ale také český skladatel Jaroslav Doubrava (1909–1960); libreto napsal ve spolupráci se svým švagrem, tenoristou Rudolfem Vonáskem, a na opeře pracoval průběžně v letech 1942–1949. Premiéra se konala až devět let po skladatelově smrti, v prosinci 1969 ve Slezském divadle v Opavě, a dokončení díla se v roce 1966 ujal skladatel Jiří Jaroch, který použil předchozí hudební partie Doubravovy. A v době nedávné zpracoval Zdeněk Lukáš (1928–2007) do operní podoby jinou Shakespearovu komedii, Veta za vetu z roku 1606 (u nás známou též pod názvy Oko za oko nebo Něco za něco, v originále Measure for Measure; pod názvem Zákaz lásky ji zpracoval do operní podoby i Richard Wagner v roce 1836, byla to jeho druhá dokončená opera a první, která se hned dočkala uvedení). Libreto pro Lukáše napsala Dagmar Ledečová a opera byla při premiéře v Divadle J. K. Tyla v Plzni 9. října 1999 přijata velmi vřele.

I. Krejčí: Antigona – 27.03.1968, Eduard Haken – Teiresiás, Zdeněk Otava – Kreón (foto Jaromír Svoboda)

Antické náměty
Již jsme připomněli Fibichovo melodrama Hippodamie, ale jsou tu i přímo adaptace antických autorů i další zpracování antických bájí. Již zmíněný Iša Krejčí je autorem opery Antigona podle Sofoklovy tragédie; text si skladatel napsal sám, resp. jde o upravený a silně proškrtaný překlad J. Krále. Krejčího Antigona je napůl opera a napůl oratorium, na způsob Stravinského díla Oedipus rex. První verze měla premiéru v roce 1934 ve Stavovském divadle, druhá verze v roce 1965 v Divadle O. Stibora v Olomouci. První opera Voják a tanečnice Bohuslava Martinů (1890–1959) na libreto J. L. Budína vychází z komedie Pseudolus (Lišák Pseudolus), jejímž autorem je římský dramatik Titus Maccius Plautus; opera měla premiéru v Národním divadle Brno v květnu 1928.

Antickou bájí o Prométheovi se v opeře Pochodeň Prométheova inspiroval Jan Hanuš (1915–2004). Libreto napsal Jaroslav Pokorný a opera má i prvky sci-fi, neboť se jedná o aktualizovanou antickou dobu – děj se odehrává v Prométheově laboratoři na Olympu. Premiéra se konala v dubnu 1965 v Národním divadle. Ilja Hurník (1922–2013) zase v opeře Diogenes na vlastní libreto využil legendy o antickém filozofovi, přičemž text i hudba jsou psány s jemným humorem a hudebním vtipem. Premiéra se konala v brněnské Redutě v únoru 1976. K Homérově eposu Odysseia se obrátil Josef Berg (1927–1971) v komorní opeře o deseti dílech Odysseův návrat, k níž si libreto napsal sám. Koncertní premiéra se konala v Brně v březnu 1963, jevištní v Brně v Operním studiu JAMU v listopadu 1967. Také další Bergova opera na vlastní libreto Eufrides před branami Tymén čerpá z antiky a premiéru měla na JAMU v jednom večeru s Odysseovým návratem.

Jan Klusák (nar. 1934) sáhnul po Sofoklově tragédii Filoktétés a na vlastní libreto podle ní složil operu, která měla premiéru v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě v květnu 2015. Emil Viklický (nar. 1948) je autorem opery Faidra, jejíž libreto zpracovala Eva Petrová podle pověstí o Faidře a Hippolytovi, které proslavili mimo jiné Eurípidés v tragédii Hippolytos a Jean Racine v tragédii Faidra. Premiéra se konala ve Státní opeře Praha 20. září 2000. Podle Ezopových bajek si napsal libreto k vlastní opeře Ngoa-É Pavel Helebrand (nar. 1960); premiéra se konala v Ostravě na Slezskoostravském hradě v červnu 2006 a poté v únoru 2007 v ostravském Divadle Antonína Dvořáka.

Náměty francouzské, italské a španělské
Komická opera o jednom dějství Cesta oknem Karla Kovařovice (1861–1920) je po výše zmíněných Smetanových Dvou vdovách dalším zajímavým pokusem o českou konverzační zpěvohru na francouzský námět. Stejně jako ke Smetanově opeře, i zde je autorem libreta Emanuel Züngel; vycházel z komedie Eugèna Scriba a Gustava Lemoina Une femme qui se jette par la fenêtre z roku 1847. Opera měla premiéru v Národním divadle 11. února 1886. Také Karel Weis (1862–1944) sáhl ve své dobově velmi úspěšné a senzační opeře Polský žid po francouzské předloze, a sice po hrůzyplném dramatu Le Juif polonais z roku 1867, které napsali Émile Erckmann a Alexandre Chatrian. Premiéra opery v pražském Novém německém divadle se konala 3. března 1901 a dílo pak oběhlo celý svět, načež postupně upadlo v zapomnění.

K největšímu francouzskému dramatikovi Molièrovi se obrátil Otakar Zich (1879–1934) v opeře na vlastní libreto Preciézky, která vychází z komedie Směšné preciózky z roku 1659; premiéra se konala v Národním divadle v květnu 1926. A Molièrova slavného Lakomce z roku 1668 zhudebnil Jarmil Burghauser (1921–1997) – opera na libreto Luďka Mandause měla premiéru v Severočeském divadle v Liberci v květnu 1950.

B. Martinů: Ariadna – ND 27.02.1975, Naďa Šormová – Ariadna, Václav Zítek – Théseus
(foto: Jaromír Svoboda)

Karel Šebor (1843–1903) je autorem ve své době velmi úspěšné romantické opery Templáři na Moravě (1865). Jeho Zmařená svatba má podtitul národní opera, vychází ovšem z francouzského vaudevillu Le Petit Pierre z roku 1849 autorů Adolpha d’Ennery a Adriena Decourcella; libretistka Marie Červinková-Riegrová ovšem děj přenesla na českou vesnici. Premiéra se konala v Prozatímním divadle v říjnu 1879. Divadelní režisér a skladatel Emil František Burian (1904–1959) je mimo jiné autorem opery Maryša podle hry bratří Mrštíků a také lyrické opery Bubu z Montparnassu podle stejnojmenného románu Charlese-Louise Philippa z roku 1901. Burian zpracoval libreto se Ctiborem Blattným a operu komponoval v letech 1926–1929, na scénu se však dílo dostalo až sedmdesát let po dokončení a čtyřicet let po Burianově smrti, v březnu 1999 ve Státní opeře Praha. Po dramatu Paula Claudela Zvěstování Panně Marii z roku 1910 sáhl nedávno Zdeněk Pololáník (nar. 1935) a na libreto Josefa Hrdličky napsal operu Noc plná světla, která měla premiéru v Moravském divadle v Olomouci 28. června 2013.

V osobě již výše zmíněného Bohuslava Martinů se dostaneme od francouzských k italským námětům a s jeho jménem se setkáme ještě později, protože Martinů si rád vybíral předlohy ze světové literatury. Dvakrát sáhl po dramatických předlohách Georgese Neveuxe a obě libreta si podle jeho her upravil sám: Julietta aneb Snář je podle hry Juliette z roku 1927 a premiéru měla v Národním divadle 16. března 1938 – patří k Martinů vrcholným dílům; poslední opera Ariane (Ariadna) je podle hry Le Voyage de Thésée (Théseus mořeplavec) z roku 1943 a premiéru měla posmrtně 2. března 1961 v Gelsenkirchenu. Poslední operou, která měla premiéru ještě za skladatelova života, byla Mirandolina, na skladatelovo libreto podle komedie La locandiera (1753) italského dramatika Carla Goldoniho; uvedena byla ve Smetanově divadle v Praze 17. května 1959.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na