O Heřmanově „školní“ inscenaci Jakobína z roku 2011 už bylo napsáno mnoho a mnoho, sáhodlouhé vyprávění o tom, jak je představení dotažené, krásné, svižné, plynulé, vtipné, poetické, roztomilé, plné nápadů atd. (všechno z toho stále platí!), by bylo nošením dříví do lesa. Inscenace zůstala beze změn; co prošlo částečnou proměnou, je obsazení. Některé tváře zmizely, jiné se naopak objevily a jedna se dokonce přesunula z role do role. Jaroslav Březina vyměnil Jiříka za učitele Bendu – a dobře udělal, nová úloha mu dnes sedí daleko lépe, a to jak po stránce pěvecké, tak vizuální. Jeho učitel je sice poněkud přísnější a výbušnější než v případě Březinových alternantů, zároveň mu však nechybí ta nesmírná laskavost, jež je pro tuto nádhernou figurku (a vlastně pro celou inscenaci) tak typická.
Roli Jiříka převzal Martin Šrejma a dokázal, že český repertoár mu sedí – a tato úloha jakbysmet. Ačkoli se jeho tenor nejednou dotkl svých limitů a několikrát se pohyboval lehce pod tónem, celkový dojem ze Šrejmova vystoupení je nadějný (s přibývajcími reprízami bude jistě lepší a lepší). Samozřejmě rovněž hodně záleží na výkonu představitelky Terinky – tentokrát bezvadné Jany Sibery, jež ve své roli září už delší dobu.
Dalším nováčkem v inscenaci je basista Pavel Švingr. Komická role purkrabího Filipa je pro něj jako stvořená, nabízí se však otázka, zda si na ni neměl ještě pár let počkat. Švingrův pěvecký výkon rozhodně neurazí, nicméně má své rezervy; totéž by se dalo říct i o hereckém pojetí – možnosti, které režie nabízí, prozatím nebyly zcela využity.
Opakem je Jiří Sulženko v roli hraběte. Jeho výkon je uvěřitelný a dokáže chytnout za srdce, snad i díky tomu, že Sulženko nijak nepřehrává a jeho hrabě je vlastně úplně obyčejným člověkem. Po pěvecké stránce rovněž není co vytknout, Sulženkův hlas zněl vyváženě a plně – přesto, že pěvec předchozího večera vystoupil v roli Scarpii.
V ostatních rolích pak vystoupili ostřílení „jakobínovci“ – kromě již zmíněné Jany Sibery (Terinka) to byli Roman Janál (Bohuš), Dana Burešová (Julie), Jiří Brückler (Adolf) a Yvona Škvárová (Lotinka). Nechyběl samozřejmě Sbor Národního divadla a členové a členky tradičně perfektně připraveného Kühnova dětského sboru.
Orchestr Národního divadla hrál pod taktovkou Zbyňka Müllera podle všeho s velkou chutí, i když k nějaké přesnosti či vytříbenému zvuku to popravdě příliš blízko nemělo. Heřmanově Jakobínovi však divák leccos odpustí. Člověk má od začátku do konce úsměv na tváři a to, jestli zrovna někdo to či ono vyzpívá či nevyzpívá, zde není na prvém místě. A i když už se z orchestřiště sem tam ozve něco, co by nemělo, rychle na to zapomenete, protože z jeviště zrovna přilétla papírová vlašťovka a trefila vás do obličeje…
