Bylo pro mne velkou ctí zažít historický okamžik. Na zahájení letošního Pražského jara se představil dle mnohých nejlepší symfonický orchestr na světě se svým šéfdirigentem Kirillem Petrenkem.
Je to skvělý orchestr. Přesto všechno se výjimečný zážitek z podání Mé Vlasti nedostavil.
Začínat Smetanovou Mou Vlastí je úkol nad jiné náročný, pomyslíme-li na plejádu vynikajících interpretací tohoto veledíla Českou filharmonií, ale i jinými našimi či zahraničními orchestry v dějinách festivalu. Ať to bylo provedení s Karlem Ančerlem, Václavem Neumannem, Jiřím Bělohlávkem či sotva předstižitelné provedení s Rafaelem Kubelíkem. A to nejmenuji zahraniční dirigenty, mezi které bych určitě na prvním místě jmenoval žáka Václava Talicha – sira Charlese Mackerrase, Wolfganga Sawallische nebo zcela nedávno inspirativní pojetí Vídeňských filharmoniků s Danielem Barenboimem.
Berlínská filharmonie bez diskusí obstála v technickém provedení díla. Mnohé choulostivé pasáže zaznívaly ve zřídkakdy slyšené čistotě a přehlednosti. Bylo tam mnoho hudebně zajímavých míst. Ať to bylo vyniknutí vzestupných akordických sekvencí harfy s náhle utlumeným orchestrálním předivem ve Vyšehradu. Polka v nejpopulárnější Vltavě získala na objevných akcentech.
Překrásný dialog dřevěných nástrojů v Blaníku. To všechno byly momenty jindy neslýchané. Ale intepretace Smetanovy Mé Vlasti není o detailech, ale především o toku geniální hudby, která byla a je ztělesněním života našeho národa.
A onen plynulý zážitek plný gradací a hudební pravdivosti, kde rafinovanost mizí a posluchač je cele oddán nikdy nekončícímu hudebnímu účinu, se úplně nedostavil. A asi ani nemohl. Berlínská filharmonie nemá skladbu tak pevně ukotvenou jako je tomu v případě našich orchestrů a legendárních velmistrů taktovky.
Je v každém případě velkým počinem Pražského jara, že „první“ orchestr mezi prvními do svého repertoáru v roce 200. výročí narození Bedřicha Smetany Mou Vlast zařadil. Je to pocta nejen pro Smetanu, ale i pro naší kulturní tradici. Smetanově Mé Vlasti neuškodí ani snaha o objevování neobjeveného na způsob Daniela Barenboima. To nebylo zjevně ani cílem Berlínských filharmoniků pod řízením Kirilla Petrenka. Buď jak buď, přednes Mé Vlasti na Zahajovacím koncertu Pražského jara bude vždy posuzován a srovnáván s historickými interpretacemi v dějinách festivalu. Slyšeli jsme perfektní výkon, ohromné nasazení interpretů, ale kubelíkovské napětí v tom nebylo. Třeba někdy napříště.
