Czech Ensemble Baroque zakončil velikonoční festival prolomením pekelných bran

Než jsme se stačili vzpamatovat z Velikonočních svátků, byl tu poslední, závěrečný koncert, tentokrát netradičně v sále Besedního domu. A to přesto, že sál byl beznadějně vyprodaný, účinkující se na pódiu tísnili stejně, jako publikum v sále a málo kyslíku zůstávalo jak pro účinkující, tak pro publikum.

Neděle 28. dubna patřila koncertu souboru Czech Ensemble Baroque. Za léta svého působení si mladí hudebníci a zpěváci vydobyli renomé spolehlivého a kvalitního profesionálního souboru, s poučenou interpretací na stylově autentické nástroje a se zajímavým repertoárem. Vždy přijdou s něčím zajímavým i neotřelým a vždy kvalitně interpretovaným, i když je to pár století staré. A vždy přilákají plný sál vděčných posluchačů.

Tentokrát zarazil název koncertu. „Brány pekla prolomeny“, to mohlo asociovat ledacos. Ale na závěr znělo jasné: „…Peklo a ďábel jsou přemoženi, jejich brány zničeny…“ Sice zničenými branami se dá chodit tam i zpět (!), ale o tom už skladba nebyla. Šlo totiž o Oster-Oratorium D dur (Velikonoční oratorium) BWV 249 pro sóla a smíšený sbor a orchestr Johanna Sebastiana Bacha.

Původní gratulační kantátu autor několikrát přepracoval a konečným výsledkem je tvar z 30. let 18. století ve stylu italského oratoria. Není tu Evangelista a v textu nejsou citovány biblické pasáže, ale jde o autorský text, který líčí výjev u prázdného Ježíšova hrobu, kde se potkávají Marie Jakubova, Marie Magdalena, Jan a Šimon Petr, tedy Ježíšovi nejbližší. Za autora textu je považován Christian Friedrich Henrici, alias Picander, Bachův blízký spolupracovník. Že jde o evangelijní zprávu, tedy radostnou, je zjevné i z hudby, ovlivněné tanečními rytmy. Árie Máří Magdaleny textově vychází ze Šalamounovy Písně písní. Úvodní Sinfonia se třemi trubkami a se zobcovými flétnami, hobojem, klarinetem a fagotem pokračovala Adagiem s hobojový sólem, kterého se statečně zhostil polský hobojista Marek Niewiedzial oproti původně avizované Luise Haugk. Tyto čistě orchestrální části jsou zřejmě autorsky staršího data, než pokračující části vokálně-instrumentální. Tenor spolu s basem („Pojďte a spěchejte…“) oznamují radostnou zprávu svižným tempem a pohyblivými koloraturami, což je překvapivé zejména pro sonorní bas Jiřího Miroslava Procházky.

Tenorové úlohy tenoru Šimona Petra se ujal Jakub Kubín, jehož hlas je poněkud užší a menší, přesto dobře nosný, zato mu dobře sedí vysoká tenorová poloha, místy témbrem přesahující do kontratenoru. V další části se již potkává celé pěvecké kvarteto, následované sólem pro barokní příčnou flétnu Lucie Duškové. Její projev byl poněkud dušný a ve spodních polohách subtilní, ale přednes byl procítěný. V sólech zobcových fléten na sebe upozornila mladá, přesto již dlouholetá členka souboru Michaela Koudelková. Její výkon byl opět obdivuhodný a zjištění, že nedávno vyhrála celosvětovou soutěž, ani nepřekvapil, zato jí patří tím větší obdiv. Duet obou Marií zaujal především zvonivým témbrem sopránu Pavly Radostové a tajemnou barvou a sytými hloubkami altu Moniky Jägerové. Škoda jen, že odlišnost pěvecké techniky nese sebou i odlišnost barvy obou hlasů, které ve společném výsledku někdy příliš libě nesouzněly.

V závěru se opět prosadil sonorní bas v recitativní části spolu se sborem a tutti orchestrem. Sbor i při malém obsazení (á 4 osoby v každém hlasu), tedy v šestnácti lidech, zněl plně a vyrovnaně, jen snad malá výhrada k občasné ostrosti sopránů a malé sonornosti basů. Výsledek však, díky pečlivé přípravě sbormistryně Terezy Válkové, působil famózně a publikum dávalo najevo maximální spokojenost. Zmiňme se ještě o prvním čísle tohoto víc než povedeného večera a to o úvodní skladbě Lobet den Herrn, alle Heiden (Chvalte Hospodina), moteto BWV 230 pro smíšený sbor a basso continuo. Bylo to krátké, zato však niterné zamyšlení v šestnáctičlenném tělese, doprovázeném pozitivem, violoncellem a kontrabasem. Autorství Bacha je někdy zpochybňováno, ale na druhou stranu nebylo nikdy vyvráceno. Vokální části jsou koncipovány instrumentálně, je tu hojně užit kontrapunkt, Alleluja je dokonce v tanečním třídobém rytmu a závěr je velmi slavnostní. Výsledný tvar a vyznění koncertu je především práce dirigenta Romana Válka, jehož neúnavná zaťatost a profesionální mistrovství je základem příkladné a ve výsledku precizní práce.

Slavnostní bylo i ukončení celého festivalu, který se těšil po celou dobu maximálnímu návštěvnickému zájmu a přinesl spoustu kvalitní staré hudby i novinek na skvělé interpretační úrovni.

Hodnocení autorky recenze: 95%