Czech Ensemble Baroque zakončil velikonoční festival prolomením pekelných bran

Než jsme se stačili vzpamatovat z Velikonočních svátků, byl tu poslední, závěrečný koncert, tentokrát netradičně v sále Besedního domu. A to přesto, že sál byl beznadějně vyprodaný, účinkující se na pódiu tísnili stejně, jako publikum v sále a málo kyslíku zůstávalo jak pro účinkující, tak pro publikum.
J. Kubín, Czech Ensemble Baroque, Velikonoční festival duchovní hudby 2019 (foto Jiří Jelínek)

Neděle 28. dubna patřila koncertu souboru Czech Ensemble Baroque. Za léta svého působení si mladí hudebníci a zpěváci vydobyli renomé spolehlivého a kvalitního profesionálního souboru, s poučenou interpretací na stylově autentické nástroje a se zajímavým repertoárem. Vždy přijdou s něčím zajímavým i neotřelým a vždy kvalitně interpretovaným, i když je to pár století staré. A vždy přilákají plný sál vděčných posluchačů.

Tentokrát zarazil název koncertu. „Brány pekla prolomeny“, to mohlo asociovat ledacos. Ale na závěr znělo jasné: „…Peklo a ďábel jsou přemoženi, jejich brány zničeny…“ Sice zničenými branami se dá chodit tam i zpět (!), ale o tom už skladba nebyla. Šlo totiž o Oster-Oratorium D dur (Velikonoční oratorium) BWV 249 pro sóla a smíšený sbor a orchestr Johanna Sebastiana Bacha.

Původní gratulační kantátu autor několikrát přepracoval a konečným výsledkem je tvar z 30. let 18. století ve stylu italského oratoria. Není tu Evangelista a v textu nejsou citovány biblické pasáže, ale jde o autorský text, který líčí výjev u prázdného Ježíšova hrobu, kde se potkávají Marie Jakubova, Marie Magdalena, Jan a Šimon Petr, tedy Ježíšovi nejbližší. Za autora textu je považován Christian Friedrich Henrici, alias Picander, Bachův blízký spolupracovník. Že jde o evangelijní zprávu, tedy radostnou, je zjevné i z hudby, ovlivněné tanečními rytmy. Árie Máří Magdaleny textově vychází ze Šalamounovy Písně písní. Úvodní Sinfonia se třemi trubkami a se zobcovými flétnami, hobojem, klarinetem a fagotem pokračovala Adagiem s hobojový sólem, kterého se statečně zhostil polský hobojista Marek Niewiedzial oproti původně avizované Luise Haugk. Tyto čistě orchestrální části jsou zřejmě autorsky staršího data, než pokračující části vokálně-instrumentální. Tenor spolu s basem („Pojďte a spěchejte…“) oznamují radostnou zprávu svižným tempem a pohyblivými koloraturami, což je překvapivé zejména pro sonorní bas Jiřího Miroslava Procházky.

J. M. Procházka, Czech Ensemble Baroque, Velikonoční festival duchovní hudby 2019 (foto Jiří Jelínek)

Tenorové úlohy tenoru Šimona Petra se ujal Jakub Kubín, jehož hlas je poněkud užší a menší, přesto dobře nosný, zato mu dobře sedí vysoká tenorová poloha, místy témbrem přesahující do kontratenoru. V další části se již potkává celé pěvecké kvarteto, následované sólem pro barokní příčnou flétnu Lucie Duškové. Její projev byl poněkud dušný a ve spodních polohách subtilní, ale přednes byl procítěný. V sólech zobcových fléten na sebe upozornila mladá, přesto již dlouholetá členka souboru Michaela Koudelková. Její výkon byl opět obdivuhodný a zjištění, že nedávno vyhrála celosvětovou soutěž, ani nepřekvapil, zato jí patří tím větší obdiv. Duet obou Marií zaujal především zvonivým témbrem sopránu Pavly Radostové a tajemnou barvou a sytými hloubkami altu Moniky Jägerové. Škoda jen, že odlišnost pěvecké techniky nese sebou i odlišnost barvy obou hlasů, které ve společném výsledku někdy příliš libě nesouzněly.

Czech Ensemble Baroque, Velikonoční festival duchovní hudby 2019 (foto Jiří Jelínek)

V závěru se opět prosadil sonorní bas v recitativní části spolu se sborem a tutti orchestrem. Sbor i při malém obsazení (á 4 osoby v každém hlasu), tedy v šestnácti lidech, zněl plně a vyrovnaně, jen snad malá výhrada k občasné ostrosti sopránů a malé sonornosti basů. Výsledek však, díky pečlivé přípravě sbormistryně Terezy Válkové, působil famózně a publikum dávalo najevo maximální spokojenost. Zmiňme se ještě o prvním čísle tohoto víc než povedeného večera a to o úvodní skladbě Lobet den Herrn, alle Heiden (Chvalte Hospodina), moteto BWV 230 pro smíšený sbor a basso continuo. Bylo to krátké, zato však niterné zamyšlení v šestnáctičlenném tělese, doprovázeném pozitivem, violoncellem a kontrabasem. Autorství Bacha je někdy zpochybňováno, ale na druhou stranu nebylo nikdy vyvráceno. Vokální části jsou koncipovány instrumentálně, je tu hojně užit kontrapunkt, Alleluja je dokonce v tanečním třídobém rytmu a závěr je velmi slavnostní. Výsledný tvar a vyznění koncertu je především práce dirigenta Romana Válka, jehož neúnavná zaťatost a profesionální mistrovství je základem příkladné a ve výsledku precizní práce.

Slavnostní bylo i ukončení celého festivalu, který se těšil po celou dobu maximálnímu návštěvnickému zájmu a přinesl spoustu kvalitní staré hudby i novinek na skvělé interpretační úrovni.

Hodnocení autorky recenze: 95%

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na