Daniel Hope v Anežském klášteře

Slavný britský houslista Daniel Hope se stal na letošní Dvořákově Praze kurátorem komorní řady. Po zahájení ve Dvořákově síni s Zurich Chamber Orchestra a klavíristou Ivem Kahánkem se cyklus přestěhoval do Anežského kláštera. Po dva večery (9. a 10. září) jsem sledovala mezinárodní sestavu umělců, které si Hope přizval ke spolupráci. Z Čechů to byl Ivo Kahánek, houslista Jakub Fišer, který si na jeden večer vzal violový part, houslista Jan Mráček a cellista Ivan Vokáč. Ze Spojených států dorazil violista Paul Neubauer a violoncellistka Josephine Knight přijela stejně jako Hope z Velké Británie.

V pátek 9. září ještě na Dvořáka nedošlo, hrál se Brahms a Čajkovskij. V Brahmsově Smyčcovém kvintetu č. 2 G dur dostal nadějný houslový talent Jan Mráček příležitost zahrát si první housle s Danielem Hopem u druhého pultu. Pro expresivního Brita pozice spíš nezvyklá… Brahms zkomponoval kvintet v sedmapadesáti letech a měla to být jeho poslední skladba. Jak se svěřil příteli, napracoval se prý už dost a teď ať to převezmou už mladí… Výraz skladby se však labutí písni nepodobá, energický a nápady nabitý příval hudby klade na interprety nelehké nároky. Hraje se ve složení dvoje housle, dvě violy a cello. Kvintetu se dařilo udržet přehlednou strukturu díla, zvládnout spleť komplikovaných rytmů a výrazná tempa. Někdy v zápalu hry nebylo ladění až tak dokonalé, ale nijak významně. Celkové pojetí bylo spíše decentní.

V Čajkovského Smyčcovém sextetu d moll, op. 70, přišel posílit cella Jakub Vokáč a Hope se ujal vedení. Robustnější formace zněla v plnokrevné Čajkovského hudbě oslnivě. Výrazným Hopeho protihráčem byla hlavně cellistka Josephine Knight, její sóla vždy zaujala procítěným tvárným přednesem, krásně navazovala na housle v líbezných dialozích v druhé větě a nepřehlédnutelná byla i dál. Cello je ve skladbě s podtitulem Souvenir de Florence hodně exponované. Ve skutečnosti skladba kromě názvu nepřináší nic italského, je spíše ukázkovým příkladem ruských inspirací. Čajkovskij s ní dlouho nebyl spokojen, stěžoval si na ni a mnohokrát ji předělával, nepochopitelně – je to atraktivní a invencí bohaté dílo. Bylo tu hodně krásných míst – dokonalý chorus všech hlasů v druhé větě, strhující třetí věta, kdy všichni udrželi unikátní souhru i v těch nejmenších detailech – technicky neuvěřitelný výkon, výrazná čtvrtá věta, kde Hope zapojil i kus své hravosti a s úsměvem hecoval spoluhráče do ještě vyšších obrátek. Nekonformní britský virtuóz je nespoutaný živel, ani na židli neposedí, má stoličku od klavíru a neustále na ní tak trochu nadskakuje, aby zdůraznil či vynesl své tóny do výšek nejvyšších…

Na sobotu 10. září byl na naplánován program jen z Dvořákových děl: Klavírní kvartet č. 2 Es dur a Klavírní kvintet č. 2 A dur. Hope v sále uvítal skladatelova prapravnuka Antonína Dvořáka III., který se svému slavnému předkovi neuvěřitelně podobá. Bohužel po oba večery trápilo jak sólisty, tak publikum neuvěřitelné horko v sále, jaké by v silných a jindy chladivých zdech kláštera nikdo neočekával. Pořadatelé nenašli způsob, jak chybějící klimatizaci nahradit aspoň průvanem ze dveří, a tak se sál večer co večer měnil v potní lázně.

Do komorní formace se vrátil klavírista Ivo Kahánek, Jakub Fišer nechal tentokrát doma violu a hrál druhé housle. V kvartetu se Daniel Hope blýskl čistou hrou v nejvyšších polohách (dechberoucí závěr první věty), Kahánek byl jako vždy poctivou a spolehlivou oporou, bravurní v sólech, něžný v druhé větě (prostinké téma klavíru). Opět na sebe upozornila cellistka Josephine Knight (Lento), jejíž nástroj má u Dvořáka hodně významnou roli. Poněkud nevýrazný se mi po oba večery jevil violista Paul Neubauer, Američan s českými předky, který má jako nejmladší koncertní mistr v historii Newyorské filharmonie velké renomé, zde však zůstal spíše v pozici nenápadného spoluhráče. Velmi decentně vyzněla třetí věta kvartetu, měl to být jakýsi melancholický valčík, ale tanečního na ní nebylo nic, spíše byla zasněná.

Ostatně posunu-li se ke Kvintetu č. 2 A dur, tam také ve Furiantu (Scherzo) mnoho tanečních akcentů nebylo. Obě skladby jsou podobně bezkonfliktní a radostné a obě byly hrány také dosti podobně. Rozdílné formy, osobitost a zdroje té hudby nebyly v této interpretaci příliš zohledněny. Zmíněné Scherzo proběhlo v tak bleskovém tempu, až působilo zkratkovitě. To Hope občas rád dělá, má někdy sklon k přehánění (vzpomeňme Vivaldiho na Pražském hradě) a své spoluhráče žene do krajních možností. Ale jak odolat, když má tak mistrovské parťáky… V každém případě umí Hope jednu věc dokonale: když hraje, tak se zároveň baví, a to je pro každého, kdo jej sleduje, strašně přitažlivé.

Dvořák

 

Hodnocení autorky recenze: 75 %

 

Dvořákova Praha 2016

Komorní řada
Daniel Hope (housle)
Paul Neubauer (viola)
Josephine Knight (violoncello)
Jan Mráček (housle)
Jakub Fišer (viola/housle)
Ivan Vokáč (violoncello)
9. září 2016 Anežský klášter Praha

program:
Johannes Brahms: Smyčcový kvintet č. 2 G dur, op. 111
Petr Iljič Čajkovskij: Smyčcový sextet d moll, op. 70, „Souvenir de Florence“
***

Komorní řada
Daniel Hope (housle)
Ivo Kahánek (klavír)
Paul Neubauer (viola)
Josephine Knight (violoncello)
Jakub Fišer (viola/housle)
10. září 2016 Anežský klášter Praha

program:
Antonín Dvořák: Klavírní kvartet č. 2 Es dur, op. 87, B. 162
Antonín Dvořák: Klavírní kvintet č. 2 A dur, op. 81, B. 155

www.dvorakovapraha.cz