Deset “Dekka” tance: Rozhovor s Tomášem Rychetským a Markem Svobodníkem

Dekkadancers jsou na české taneční scéně fenomén. Aniž by se výrazně snažili o jakoukoli propagaci, mají stále plné jeviště, a to hned z několika důvodů. Mají drive, humor a nadhled nad tím, co je vysoké umění. Tanec dělají pro radost ze společné tvorby, lehce punkově, ale zároveň kvalitně. V jejich volném sdružení totiž vždycky byli výjimeční tanečníci. Letos oslavili první de(k)kádu novou společnou premiérou na Jatkách78, a tak jsme si s Tomášem Rychetským a Markem Svobodníkem povídali o tom, jací byli Dekkadancers před deseti lety a jací jsou dnes.

Tomáši, můžeš připomenout, jak Dekkadancers vznikli?

Tomáš: Už za mého angažmá v Pražském komorním baletu jsem společně s Davidem Stránským založil projektovou skupinu TODAnce company, se kterou jsem realizoval několik samostatných projektů. Tehdy nás produkčně zaštiťoval pan Jiří Opěla, emeritní ředitel PKB. Po mém nástupu do Národního divadla tahle formace zanikla. V Národním divadle zavedl Petr Zuska tzv. Miniatury, což byla příležitost pro tanečníky souboru vyzkoušet si práci choreografa a uvést své dílo na velké scéně. Těch večerů jsem se účastnil, ale jeden večer za sezónu byl pro mě málo. Umělecký přetlak a touhu tvořit víc a svobodněji cítili i další. Po pár letech jsem si takhle po jednom večeru Miniatur sedl s Viktorem Konvalinkou a Pavlem Hejným v klubu a řekli jsme si – pojďme něco založit. V ten moment tu opět byl pan Jiří Opěla, který nám řekl: „Kluci a nechcete to zkusit sami…?“ A tak jsme do toho šli, založili občanské sdružení a už to jelo…

Kdo vymyslel název Dekkadancers? 

T: Mám pocit, že tenhle název jsem tehdy z rukávu vysypal já. Každý se nás tehdy ptal proč. Prostě proto. Dobře to znělo. Ale ve výsledku se název dost promítl do naší tvorby, přemýšlení a realizace různých projektů… Najednou všechno bylo DEKKA.

Marku, vzpomínáš si, kdy si poprvé viděl Dekkadancers? 

 M: Vzpomínám si velmi dobře. Hostovali tenkrát v Brně asi před 8 lety. Byli strašně cool a skvěle se hýbali. Bylo to jak zjevení. Čišel z toho punk, jak to celý bylo dělaný „na koleni“. Žádný opulentní divadlo, ale přesto jsem nic takového předtím neviděl a věřil jsem jim to. A hlavně ten nadhled. Ten geniální nadhled. Ti lidi si vůbec na nic nehráli. Strašně mi to sedlo. Jako kdyby mi ti kluci pražští mluvili z duše.

Osobně mě na Dekkadancers vždycky bavilo, že do českého současného tance přináší humor a že s nadhledem koukají na vysoké umění…

T: Nás to baví také. Vždy jsme chtěli, aby se lidi přišli pobavit. Zároveň jsme jim ale chtěli dát kus umění a profesionality. Občas jsme zařadili i „těžší“ kousek, tak, abychom byli v nějaké rovnováze. Z vysokého umění jsme si uměli udělat legraci a shodit ho. Stejně se nebojíme shodit sami sebe. Jednou nám v Národním divadle Jiří Kylián napsal k jedné choreografii dopis. Dodnes si z něho pamatuji jednu větu, která hovoří za vše a tu se myslím snažíme stále plnit. Ta věta zněla: „To, co děláme, není vůbec důležité, ale to, co děláme, je nejdůležitější na světě.“

Marku, jak se nakonec stalo, že ses dostal z Brna až do vedení Dekkadancers?

M: Přišel jsem do angažmá v Národním divadle a ještě než jsem vůbec odehrál své první představení na prknech zlaté kapličky, otvíral jsem s Dekka sezonu 2012/13 na piazettě. Byla to paráda a krásná ironie. Vlastně jsem v Národním divadle začal s Dekkadancers.

S vedením Dekkadancers to pak byl trochu jiný příběh. Viktor (Viktor Konvalinka, tehdy tanečník ND a spoluzakladatel Dekkadancers, pozn. red.) nás – mě, Štěpána Pechara a Ondřeje Vinkláta, pozval na pivo a tam nám vysvětlil, že odjíždí do Švédska, kde nastupuje do nového angažmá, a nabídl nám, jestli nechceme vzít Dekkadancers do vlastních rukou a rozjet to po svém. Nechtěl to svým odjezdem definitivně položit. Tom Rychetský byl už dávno v Jihlavě, a tak Viktor vybral nás tři, předal nám kontakty, doporučil, koho se máme držet, dal nám pár rad do života a zmizel. Bylo to vlastně koncem sezóny s tím, že tu další bychom měli začít. A bylo to.

S jakou ideou jste do vedení Dekkadancers šli a jak to zpětně hodnotíte?

M: Idejí byla velká spousta, stejně jako pokusu a omylů. Po umělecké stránce jsme si se Štěpánem a Ondrou museli udělat poměrně hodně jasno. Nejvíc jsme se naučili během prvního roku spolu. Také jsme na doporučení Viktora navázali spolupráci se Štěpánem Benyovszkým, dramaturgem a režisérem některých naších stávajících představení. V podstatě z toho vyplývá, že nejlepším řešením bylo pokračovat, nic neměnit, ale nestagnovat, nýbrž posouvat se. A hlavně udělat ve věcech pořádek od financí, přes grantové žádosti, webovky, fermany, plány až po poslední kostým. A to se nám společnými silami (myslím) celkem podařilo. Pravda, občas trochu svérázně, ale funguje to.

Cítím, že jste hodně napojení. Vnímáte, že měli Dekkadancers dvě éry – Tomáš Rychetský, Viktor Konvalinka, Pavel Hejný a Marek Svobodník, Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar…? Nebo více ér? Nebo je to jednolitý proces, vývoj?

T: Určitě se musíme bavit o dvou érách, obdobích nebo generacích. Spoustu se toho od samotného začátku změnilo či spíš vyvinulo. My jsme tenkrát nastavili nějaký směr a ten je ve velké míře naplněn i v nové generaci Dekkáčů. A tak by šlo mluvit o přirozeném vývoji a téměř jednolitém procesu. Když jsme se teď s Viktorem a s kluky sešli po letech všichni zase pohromadě, nebyli jsme jen hostujícími choreografy, ale členy jednoho velkého týmu. Takže zároveň jsme pořád všichni Dekka. Padlo i to, že tahle společná spolupráce vyústí ve třetí generaci… Anebo to prostě bude jen přirozený vývoj… Kdo ví.

M: Vnímám to podobně jako Tomáš. V obecném měřítku bych to viděl na dvě éry. Ta první, kdy to celé rozjel on s Viktorem Konvalinkou a Pavlem Hejným. Byla to dosti punková éra a asi nejvíc dekka. No a pak naše Pechar – Vinklát – Svobodník – poměrně umírněnější, ale pořád se známkou punku.

Dalo by se najít ještě jedno kratší období, kdy se dost výrazným parťákem Viktora stal Tomáš Červinka. Spolu spáchali třeba Port 9 – duet pro dva tanečníky a jedno auto na ovládání nebo legendární Ultimo, také duet, tentokrát pro dva tanečníky a jednu nafukovací pannu. I když oba kluci jsou už dávno pryč, pořád je ta věc na repertoáru Dekka. Dokonce jsme proto pořídili i novou pannu. Ta stará už byla moc děravá.

Takže všichni, kdo kdy prošli Dekkadancers jsou součástí?

T: Přesně tak. Já s Viktorem se pořád cítíme být součástí Dekka a vlastně všichni bývalí členové, i když už třeba nejsou aktivní… Protože, jak se říká: „Nikdy neříkej nikdy…“

Kdo z tanečníků je v Dekkadancers od začátku?

 M: Když pominu tu děravou pannu, tak asi Jonáš Dolník. Je vlastně jediným z původní sestavy. Dohrává některé starší kousky z repertoáru, ale pořád je a bude Dekka. Jednou taktně naznačil „že už stačilo,“ což zamrzelo. Je to vynikající tanečník a týpek.

Dekkadancers drží pohromadě nějaké fluidum, i když jsou tanečníci v jiných angažmá a mají spoustu práce.

T: Vždycky u nás fungovala chuť, touha a energie. Je to jaksi nepopsatelné, takové „DEKKA“ a ti, kdo s námi prošli jakoukoliv věcí, ví, o čem mluvím. Je to o výjimečných lidech, na které je spolehnutí ve všech směrech. Co je určitě netradiční, je spojení třech choreografických osobností, které zároveň Dekkadancers vedou. Jsou schopni pracovat každý sám, ale zároveň tvořit jako jeden celek.

Marku, ty už máš rodinu a k tomu angažmá v Baletu ND. Stále si držíš čas na zkoušení s Dekkadancers, a to i v létě v době divadelních prázdnin. Co tě v tom osobně drží?

M: Vím, že to má smysl. Ale někdy to není jednoduché. Musel jsem o tom přesvědčit také svou ženu. Uklidňoval jsem ji, že to chce čas, že strom musí nejdřív vyrůst, než začne plodit ovoce. Ale když máte roční dceru a jste pořád pryč, tak to není jednoduché pochopit. Naštěstí kluci rozumí tomu, že jsem táta, a tak se různě přizpůsobují, abych nebyl jen táta virtuální. Nakonec to dopadlo tak, že mě manželka v práci s Dekkadancers podporuje ze všech nejvíc. Mám z ní takového domácího dramaturga. Práce na našem představení Poslední večeře nám loni hodně zasáhla do dovolené a nikdy nezapomenu na její slova pár dnů před premiérou „…jestli to bude nějaká hovadina, tak je to tvůj konec.“

Nakonec byla Poslední večeře naštěstí úspěšná, takže jste pořád naživu. Máte pořád drive nebo se občas dostaví únava a ztráta motivace? Co vás vždycky postaví na nohy?

M: Teď jsem třeba úplně mrtvej. Celá příprava premiéry Návštěvníci probíhala docela ve stresu. Původně jsem neměl nic tvořit, ale vypadl nám choreograf z Portugalska, a tak jsem to po domluvě s ostatními vzal za něj. Měl jsem na to něco málo přes měsíc. Navíc start sezóny v Národním divadle byl náročný. Ale nějak jsme to zvládli.

Nebýt skvělých tanečníků, které máme, tak je to takříkajíc v „loji“. Díky nim mě to pořád baví. Jsou lepší než Red Bull. Je to skvělá banda, která to má nejen v nohách, ale také v hlavě. Profíci každým coulem, za které bych dal ruku do ohně. Kromě tanečníků nechci zapomenout také třeba na Karlose Šimka – našeho light designéra, Pavla Knolleho – výtvarníka scény a kostýmů atd. S takovými lidmi jde práce snadno, a když to baví je, tak mě také.

Jak nyní Dekkadancers fungují po praktické stránce? Kdo vymýšlí dramaturgický plán? Kdo řeší reprízy?

M: Všechno si děláme sami. Pod naším vedením se toho změnilo poměrně dost. Jednak se prostřídali tanečníci, vzniklo nové jádro. Našli jsme domovskou scénu na Jatkách78 v Holešovicích. A hrajeme častěji. Letos máme zase o něco víc představení než loni. A prakticky… Většinou se sejdeme na pivo večer po zkoušce v Kafé Kampus, a tam to všechno dáváme dohromady. Je to taková naše neoficiální zasedačka. Obvykle tam vymyslíme celý sezonní plán. Pak si oběháme termínově Jatka78 a vedení Baletu ND. Na základě výsledků z obou stran pak stanovujeme herní plán. Teď jsme se rozhodli hrát blokově. Musíme šetřit čas a energii a tohle je možné východisko – byť může být riskantní. Od února se na to vrháme… a uvidíme.

Tomáši, jaké to je, dívat se na Dekkadancers – na své dítě z dálky? Jezdíš na premiéry? Říkáš si, mohlo to být tak a tak, kdyby…. 

T: Víš, mám šestiletého syna a nic mi nepůsobí v životě větší radost, než se dívat na to, jak je zdravý, jak se vyvíjí, učí a jaké dělá v životě pokroky. Srovnávám nesrovnatelné, ale když už si nazvala Dekkadancers mým dítětem, cítím podobné emoce. Dekkadancers sleduji, jak jen mohu, a mám opravdu velikou radost z toho, jak soubor roste, sílí a nabývá velké profesionality. Co víc si přát?

Mluvili jste o vašich vizích před premiérou či po premiéře? Jste staří a noví Dekkadancers stále v kontaktu?

T: Vždycky jsme byli v kontaktu. Jen teď po premiéře intenzivněji. Nejsme totiž jen bývalí členové nebo kolegové, ale jsme především velcí přátelé, kterým tluče umělecké srdce stejným tepem.

Oslavili jste deset let. Sedli jste si spolu a udělali nějaké resumé, shrnutí, opilí jste se? Jak jste to oslavili interně? 

T: Důležité bylo, že jsme se všichni sešli. To pro nás byla velká radost a důvod k oslavě. Oslavili jsme to prací, u které je u Dekkadancers vždy spousta legrace. Resumé jsme nedělali. Spíš jsme zavzpomínali a vymýšleli, co by se dalo dělat dál. Desetileté výročí jsme se rozhodli slavit celý rok. Takže nás nějaké mecheche ještě určitě čeká.

M: Pro mě byl také oslavou celý proces realizace premiéry. Jasně, byl to stres, ale ten k tomu patří vždycky. Jinak nevím, jak ostatní, ale já se po premiéře opil, a to velmi záhy. Taky jsem jel velmi záhy domů. (smích)

Připravili jste pro diváky tři nové choreografie, jednu připravil Viktor Konvalinka, druhou ty Tomáši a třetí ty Marku. Téma jste sjednotili: sci-fi. Co vás k tomu vedlo? 

T: Když se mi kluci ozvali, řekli mi, že bude Viktor připravovat choreografii o ufonech. Já jsem jim řekl, že mám nápad s duchem. Marek zase, že bude dělat něco o laboratoři a ničivém viru. Sci-fi, paranormální jevy a už to bylo. Určitě zahrála roli obliba tohoto žánru, touha udělat poctu kultovním béčkovým filmům. Kdo Dekkadancers zná, ví, že obdobná témata nás prostě baví.

M: Je to tak. Když dal Viktor jako první nápad na Síkrit, připadalo nám to s Ondrou a se Štěpánem skvělé – sci-fi komponovaný večer ještě na našem českém tanečním rybníčku nikdo neudělal. A už to bylo.

Tomáš už naznačil, že možná chystáte nějakou další spolupráci? 

T: To už je teď víceméně na klucích. Můj sen je najít společný čas a pracovat na choreografii jako jedna parta – noví i ti staří.

M: Člověk nikdy neví, co přijde. Ale víme, že patnáctka Dekka je v podstatě za rohem.

Cítíte, že mají Dekkadancers ještě větší, zatím nevyužitý potenciál nebo je chcete držet tak, jak jsou?

T: Dekkadancers vyrostli, ale neznamená to, že už řekli vše. Ten potenciál vidím obrovský a doufám, že se jim podaří jednou osamostatnit tak, aby se mohli členové věnovat jen Dekkadancers. Pak teprve začne pořádná jízda.