Deset “Dekka” tance: Rozhovor s Tomášem Rychetským a Markem Svobodníkem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Dekkadancers jsou na české taneční scéně fenomén. Aniž by se výrazně snažili o jakoukoli propagaci, mají stále plné jeviště, a to hned z několika důvodů. Mají drive, humor a nadhled nad tím, co je vysoké umění. Tanec dělají pro radost ze společné tvorby, lehce punkově, ale zároveň kvalitně. V jejich volném sdružení totiž vždycky byli výjimeční tanečníci. Letos oslavili první de(k)kádu novou společnou premiérou na Jatkách78, a tak jsme si s Tomášem Rychetským a Markem Svobodníkem povídali o tom, jací byli Dekkadancers před deseti lety a jací jsou dnes.
Žena za kultem (2015), dekka ladies (foto Pavel Hejný)

Tomáši, můžeš připomenout, jak Dekkadancers vznikli?

Tomáš: Už za mého angažmá v Pražském komorním baletu jsem společně s Davidem Stránským založil projektovou skupinu TODAnce company, se kterou jsem realizoval několik samostatných projektů. Tehdy nás produkčně zaštiťoval pan Jiří Opěla, emeritní ředitel PKB. Po mém nástupu do Národního divadla tahle formace zanikla. V Národním divadle zavedl Petr Zuska tzv. Miniatury, což byla příležitost pro tanečníky souboru vyzkoušet si práci choreografa a uvést své dílo na velké scéně. Těch večerů jsem se účastnil, ale jeden večer za sezónu byl pro mě málo. Umělecký přetlak a touhu tvořit víc a svobodněji cítili i další. Po pár letech jsem si takhle po jednom večeru Miniatur sedl s Viktorem Konvalinkou a Pavlem Hejným v klubu a řekli jsme si – pojďme něco založit. V ten moment tu opět byl pan Jiří Opěla, který nám řekl: „Kluci a nechcete to zkusit sami…?“ A tak jsme do toho šli, založili občanské sdružení a už to jelo…

Kdo vymyslel název Dekkadancers? 

T: Mám pocit, že tenhle název jsem tehdy z rukávu vysypal já. Každý se nás tehdy ptal proč. Prostě proto. Dobře to znělo. Ale ve výsledku se název dost promítl do naší tvorby, přemýšlení a realizace různých projektů… Najednou všechno bylo DEKKA.

Cave and Creatures (2013), Viktor Konvalinka, Kristína Němečková a Tom Rychetský (foto Pavel Hejný)

Marku, vzpomínáš si, kdy si poprvé viděl Dekkadancers? 

 M: Vzpomínám si velmi dobře. Hostovali tenkrát v Brně asi před 8 lety. Byli strašně cool a skvěle se hýbali. Bylo to jak zjevení. Čišel z toho punk, jak to celý bylo dělaný „na koleni“. Žádný opulentní divadlo, ale přesto jsem nic takového předtím neviděl a věřil jsem jim to. A hlavně ten nadhled. Ten geniální nadhled. Ti lidi si vůbec na nic nehráli. Strašně mi to sedlo. Jako kdyby mi ti kluci pražští mluvili z duše.

Osobně mě na Dekkadancers vždycky bavilo, že do českého současného tance přináší humor a že s nadhledem koukají na vysoké umění…

T: Nás to baví také. Vždy jsme chtěli, aby se lidi přišli pobavit. Zároveň jsme jim ale chtěli dát kus umění a profesionality. Občas jsme zařadili i „těžší“ kousek, tak, abychom byli v nějaké rovnováze. Z vysokého umění jsme si uměli udělat legraci a shodit ho. Stejně se nebojíme shodit sami sebe. Jednou nám v Národním divadle Jiří Kylián napsal k jedné choreografii dopis. Dodnes si z něho pamatuji jednu větu, která hovoří za vše a tu se myslím snažíme stále plnit. Ta věta zněla: „To, co děláme, není vůbec důležité, ale to, co děláme, je nejdůležitější na světě.“

Petite Corde (2014), Dekkadancers – Gala Ostrava 2018 (zdroj NDM)

Marku, jak se nakonec stalo, že ses dostal z Brna až do vedení Dekkadancers?

M: Přišel jsem do angažmá v Národním divadle a ještě než jsem vůbec odehrál své první představení na prknech zlaté kapličky, otvíral jsem s Dekka sezonu 2012/13 na piazettě. Byla to paráda a krásná ironie. Vlastně jsem v Národním divadle začal s Dekkadancers.

S vedením Dekkadancers to pak byl trochu jiný příběh. Viktor (Viktor Konvalinka, tehdy tanečník ND a spoluzakladatel Dekkadancers, pozn. red.) nás – mě, Štěpána Pechara a Ondřeje Vinkláta, pozval na pivo a tam nám vysvětlil, že odjíždí do Švédska, kde nastupuje do nového angažmá, a nabídl nám, jestli nechceme vzít Dekkadancers do vlastních rukou a rozjet to po svém. Nechtěl to svým odjezdem definitivně položit. Tom Rychetský byl už dávno v Jihlavě, a tak Viktor vybral nás tři, předal nám kontakty, doporučil, koho se máme držet, dal nám pár rad do života a zmizel. Bylo to vlastně koncem sezóny s tím, že tu další bychom měli začít. A bylo to.

Návštěvnící (2018), Mathias Deneux, Jakub Rašek, Matěj Šust a Morgane Lanoue (foto Michal Hančovský)

S jakou ideou jste do vedení Dekkadancers šli a jak to zpětně hodnotíte?

M: Idejí byla velká spousta, stejně jako pokusu a omylů. Po umělecké stránce jsme si se Štěpánem a Ondrou museli udělat poměrně hodně jasno. Nejvíc jsme se naučili během prvního roku spolu. Také jsme na doporučení Viktora navázali spolupráci se Štěpánem Benyovszkým, dramaturgem a režisérem některých naších stávajících představení. V podstatě z toho vyplývá, že nejlepším řešením bylo pokračovat, nic neměnit, ale nestagnovat, nýbrž posouvat se. A hlavně udělat ve věcech pořádek od financí, přes grantové žádosti, webovky, fermany, plány až po poslední kostým. A to se nám společnými silami (myslím) celkem podařilo. Pravda, občas trochu svérázně, ale funguje to.

Timing s Orchestr Berg 2011 (foto Pavel Hejný)

Cítím, že jste hodně napojení. Vnímáte, že měli Dekkadancers dvě éry – Tomáš Rychetský, Viktor Konvalinka, Pavel Hejný a Marek Svobodník, Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar…? Nebo více ér? Nebo je to jednolitý proces, vývoj?

T: Určitě se musíme bavit o dvou érách, obdobích nebo generacích. Spoustu se toho od samotného začátku změnilo či spíš vyvinulo. My jsme tenkrát nastavili nějaký směr a ten je ve velké míře naplněn i v nové generaci Dekkáčů. A tak by šlo mluvit o přirozeném vývoji a téměř jednolitém procesu. Když jsme se teď s Viktorem a s kluky sešli po letech všichni zase pohromadě, nebyli jsme jen hostujícími choreografy, ale členy jednoho velkého týmu. Takže zároveň jsme pořád všichni Dekka. Padlo i to, že tahle společná spolupráce vyústí ve třetí generaci… Anebo to prostě bude jen přirozený vývoj… Kdo ví.

M: Vnímám to podobně jako Tomáš. V obecném měřítku bych to viděl na dvě éry. Ta první, kdy to celé rozjel on s Viktorem Konvalinkou a Pavlem Hejným. Byla to dosti punková éra a asi nejvíc dekka. No a pak naše Pechar – Vinklát – Svobodník – poměrně umírněnější, ale pořád se známkou punku.

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na