Dirigent, co si na něco hraje, je směšný

Pane dirigente, máte ještě čas na příčnou flétnu, která je vaší původní specializací? Do jaké míry u vás převážilo dirigování? Visí flétna na hřebíku?
Flétna je krásný nástroj a já jsem rád, že jsem ji mohl na konzervatoři vystudovat. Když jsem pak nastoupil na AMU, kde jsem studoval už pouze dirigování, tak jsem si flétnu vozil s sebou na kolej a čas od času jsem si na ni hrál a i cvičil. Myslím, že důvod byl ten, že pokud hrajete od šesti let na zobcovku a od deseti na příčnou flétnu, tak nejde jen tak ze dne na den nástroj opustit a pověsit na hřebík. Ale postupem času jsem na ni hrál méně a méně, až jsem cvičení úplně opustil. Nehrál jsem už v žádném hudebním uskupení ani orchestru, takže jsem ani neměl přímou motivaci. Více jsem se zaměřil na studium partitur, které je skutečně velmi náročné a tenkrát pohltilo veškerý můj čas. Od té doby vytáhnu flétnu jen někdy z nostalgie. Naposled to bylo před dvěma lety v období adventu, kdy jsme si doma s rodinou chtěli zahrát nějaké koledy. Dcera hrála na klavír, žena na zobcovou flétnu a syn na triangl. A řeknu vám, že nejslabší článek této produkce jsem byl já. Samotného mě překvapilo, co se stane, když člověk na daný nástroj několik let necvičí.

Dá se říct, že vaší profesi dirigenta nějak prospělo předchozí studium flétny?
Určitě ano. Na konzervatoři jsme se spolužáky založili hned ve druhém ročníku dechové kvinteto pod vedením úžasného pana profesora Psoty. S tímto kvintetem jsme byli tenkrát i dvakrát na mezinárodním letním festivalu v Bayreuthu, kde jsme mimo naše sólové koncerty byli také členy tamějšího mládežnického festivalového orchestru, a tato zkušenost mě vlastně k dirigování přivedla. Práce s jednotlivými hlasy a jejich barvami, dynamika a vedení frází, to mě tenkrát doslova uchvátilo. Dechové kvinteto mě bavilo více než hodiny hlavního oboru, ale myslím, že to je přirozené. Flétna je jednohlasý nástroj a k plnějšímu hudebnímu vjemu holt potřebujete harmonii. Ta je opravdovým srdcem hudby. K vaší otázce bych ještě doplnil, že jsem přesvědčen, že dirigent by měl mít zvládnutý aspoň jeden nástroj na velmi dobré úrovni. Nikdy nelze obejít ty tisíce odcvičených hodin. Člověk se během těchto let denně a pravidelně setkává s hudbou, podvědomě začíná reagovat na její zákonitosti, získává cit a tříbí se mu vkus. A toto se děje během této dlouhé cesty zcela přirozeně, aniž si to člověk uvědomuje. A myslím si, že zkratka neexistuje. Dnes je na některých konzervatořích trend vyučovat dirigování jako hlavní obor bez podmínky druhého hlavního oboru – nějakého nástroje. Toto nepovažuji za rozumné.

Jste šéfdirigentem Komorní filharmonie Pardubice. Čím byste řekl, že je vaše těleso speciální, unikátní v rámci české nabídky?
Komorní filharmonie Pardubice už ve svém názvu nese tu určitou specifikaci, a tou je slovo „komorní“. V České republice je více symfonických orchestrů než komorních. V čem je vlastně rozdíl? Jde o počet hráčů, o zaměření se na určitý repertoár a také o určitý styl práce. Hráči v komorních orchestrech navíc mezi sebou nemají střídačky, tak jak je to běžné v symfonických orchestrech, tudíž jsou při práci všichni na sebe neuvěřitelně zvyklí. Znají své silné i méně silné stránky. A těchto vlastností a spojitostí jde náramně využít k detailní práci. Abych byl ale konkrétnější, náš orchestr má třicet šest členů, a už tímto obsazením je formován k určitému repertoáru, kterým je hlavně období baroka, klasicismu, raného romantismu, a také k významným titulům hudby 20. století. Taktéž v současné autorské tvorbě se objevují stále nové skladby koncipované právě pro naše obsazení. Tato zmíněná hudební období jsou tedy naším hlavním a kmenovým repertoárem. Samozřejmě že symfonické orchestry hrají ve svých sezónách taktéž tento repertoár, ale setkávají se s ním skutečně mnohem méně. Nebál bych se tvrdit, že možná jen jednou dvakrát za rok. Což není mnoho. Navíc styl práce je opravdu rozdílný. Můžete si říct, že hudba je jen jedna, a budete mít pravdu. Nicméně každý hudební styl má svá specifika a skutečně jiný přístup k hudebnímu materiálu. Zjednodušeně řečeno, neměl byste hrát Mozarta jako Mahlera a Bacha jako Brahmse. Stylově jsou mezi nimi velké rozdíly. A čím více a častěji přicházíte s něčím do styku, tím více se vám to vrývá pod kůži a jste tím prosáknutý. A pokud přicházíte dlouhodobě do styku hlavně se svým kmenovým repertoárem, může se stát, že tímto přístupem získáte určitou konkurenční výhodu proti svému okolí.

Z mého pohledu sborového zpěváka je to tak, že nejdůležitější složkou dirigování – byť chápu, že je to velmi komplexní dovednost – je složka psychologická. Nakloní-li si člověk těleso na svou stranu, pak mu těleso daleko ochotněji vyhoví, snáze se s ním spolupracuje. Souhlasíte? Říkáte si předem, že chcete zaujmout určitou profesní roli a s ní přijmout související projevy autority, či před orchestr předstupujete vždy naprosto autentický a takový, jaký opravdu jste?
Dirigování je skutečně velmi komplexní záležitostí, kde i psychologie hraje velkou roli. Do jaké míry a jakým způsobem si naklonit orchestr na svou stranu je velká otázka. Máte na to několik možností. Tou nejjednodušší je zajisté orchestr za určité pasáže pochválit. S tímto byste ale bohužel daleko nedošel. Takové patrony se vystřílejí velmi brzy a z dlouhodobého hlediska bývají slepé. Dále máte možnost si orchestr naklonit na svou stranu svým poctivým přístupem a připraveností partitury. Zde už máte větší naději, že vydržíte před orchestrem trochu déle. Ale i když máte poctivě nastudováno a chováte se k orchestru arogantně z pozice „moci“, tak vám plachty také brzy splasknou. Co je tedy ten správný přístup? Každý člověk je jiný a každý si musí najít tu svou vlastní cestu. Člověk nemůže nikdy sám sebe úplně překopat. Určitou odpovědí může být samotná hudba. Hudba je ta první na světě, která zvedá ruku a křičí: pryč s autoritářstvím, pryč s nesvobodou, pryč s jakoukoliv formou zla. Hudba je mimo svou krásu také snahou o únik od všech neduhů společnosti. A zde přichází ten paradox, kdy by byl orchestr patrně šťastnější bez dirigenta, ale zatím bohužel nikdo nic lepšího nevynalezl. A z těchto důvodů si myslím, že pokud se bude dirigent snažit poctivě a připraveně tvořit hudbu, a ta vždy zůstane tou první věcí, o kterou mu při jeho profesi jde, tak se může nacházet na té správné cestě. Orchestr možná potom dokáže přimhouřit oko nad jeho určitými nedostatky, náladovostí a někdy nezvládnutými emocemi při zkoušení.

Abych se ovšem nevyhnul vaší druhé časti otázky, jak předstupuji před orchestr já, tak já před orchestr předstupuji takový, jaký jsem. Jinou možnost totiž stejně nemáte. Jakoukoliv „hru“ na cokoliv orchestr velmi brzy prokoukne a dirigent se pak může stát spíše směšným.

V jakém repertoáru se cítíte nejlépe? Do jaké míry se vyhýbáte takzvané „moderní“ hudbě?
Nejlépe se cítím v repertoáru od klasicismu dál. Jinými slovy moc nedělám baroko. Hudbu baroka miluji, rád ji poslouchám a velmi se mi líbí některé orchestry, které se věnují pouze tomuto stylu a dělají to na špičkové úrovni. Je třeba také uznat, že použití jejich „dobových“ nástrojů zní právě v barokní hudbě opravdu krásně a zvukomalebně.

Mně je hodně blízký Mozart a Beethoven. Zároveň jsou tito dva pánové obrovsky nároční na interpretaci. Někteří lidé si možná myslí, že čím více se hudba vyvíjí v čase a směřuje kupředu, tím je také náročnější na hraní. Není to tak zcela pravda, ono možná z technického pohledu to může být na hraní náročnější, ale hraní a interpretace nejsou synonyma. I když interpretovat jakoukoliv hudbu krásně je vždy ohromně náročné. V romantické hudbě, kterou taktéž miluji, se staví spíše větší celky a úplně ty nejmenší detaily není třeba příliš řešit. Ne proto, že by chtěl někdo práci podcenit, ale prostě proto, že v daném místě netvoří příliš důležitou složku a mohou být zvukovou výplní něčeho podstatnějšího. Nemusí být ani dobře slyšet. Nemusíte je vůbec řešit a vyzní to dobře. V Mozartovi nenajdete žádné takové místo, které by nebylo slyšet nebo by bylo takovou výplní, že by se tomu nemusela věnovat péče. Takové místo u něj nenajdete. Je to dokonalý křišťál, skrz který vidíte jakýkoliv kaz, chybičku či smítko. Navíc mi u něj přijde obrovsky zajímavé, že ho můžete pustit malému dítěti, dospělému člověku i seniorovi a všichni na chvíli zpozorní a rozumí tomu. Pro malé dítě je pochopitelný, pro dospělého není naivní a pro starého člověka není nudný. Toto vnímám jako mimořádný úkaz něčeho skutečně tajemného.

Nemohu ovšem zapomenout na hudbu 20. století. I když je to široký pojem, tak mi jsou velmi blízcí Šostakovič, Janáček, Prokofjev a Bartók. Vy jste mi dal těžkou otázku. Možná bych měl odpovědět, v čem se necítím dobře. Myslím si, že příliš nerozumím hudbě Wagnera, a pravděpodobně bych ji nedokázal interpretovat kvalitně. Nikdy jsem od něj nic nedirigoval, takže nevím. Je to bezesporu jeden z velikánů hudby, ale na něj si asi netroufám. Co se týká „moderní“ hudby, tak mám rád nové věci, nebojím se je učit a ani se jim interpretačně nevyhýbám. Mnohdy se v nich cítím i svobodněji než při interpretaci hudby, která je spoutaná železnými okovy tradice, které jen tak nerozbijete. Bohužel u současné hudby často naleznete nekvalitní skladby. Ale jsem přesvědčen, že i zde se dají najít velké klenoty. Já osobně jsem například takový klenot naposled nalezl, když jsem dirigoval orchestrální fantazii Žítkovská bohyně od soudobého skladatele Jana Vičara. Dodnes si uchovávám hluboký zážitek z této partitury.

11. prosince 2021 se představíte společně se svou komorní pardubickou filharmonií v Lichtenštejnském paláci na pražské HAMU. Jste autorem dramaturgie tohoto koncertu? Můžete přiblížit její ideu? Spojení Mozarta a Hurníka může působit divoce…
Nejsem autorem dramaturgie, ale velmi se mi líbí. Je sestavena velmi chápavě k obsazení našeho orchestru, a taktéž velmi citlivě k prostorám koncertního sálu. Navíc je dostatečně barevná a různorodá, což se mi vždy líbilo. Vždy mám rád, když je koncert z dramaturgického hlediska pestrý, objeví se v něm více stylů, přičemž se o sebe navzájem netlučou, ale citlivě do sebe zapadají.

Děkuji za rozhovor a na viděnou v Sále Martinů!

Stanislav Vavřínek patří k předním českým dirigentům. Od roku je 2018 šéfdirigentem Komorní filharmonie Pardubice. (přečtěte si více…)