Drážďanský Julius Caesar v Egyptě: Scházely snad jen svíčky

Navštívit představení barokní opery není v současnosti tak snadné, jak by se mohlo zdát. Barokní opera cestu žánru teprve prošlapávala a byla (ostatně jako další obory umění i věd) plná „slepých uliček“ jak v oblasti kompozice, tak i v nástrojovém a pěveckém obsazení. Z toho důvodu bývá pro operní soubory její inscenování obtížné (přesněji řečeno takřka nemožné) a její interpretace tedy bývá věcí experimentálního a maloformátového divadla – „nadšenci nadšencům“. Málokomu již dnes něco říkají nástroje jako viola d’amore, basetový roh, niněra apod., ještě méně lidí pak ví o existenci „jakéhosi“ kontratenoru, natožpak aby jej někde slyšeli. A obsadit operní tělesa hudebníky s barokními nástroji a pěvci s velice specifickou pěveckou technikou je obtížné.

Zhlédnout tedy barokní operu v (téměř) původní podobě ve velkém renomovaném divadle je skutečně vzácnost. Teď tu možnost máte. A to pouhých pár kilometrů od českých hranic – necelé dvě hodiny od Prahy. Pokud tedy patříte mezi nadšence, nebo alespoň mezi operní zvědavce, neváhejte a tuto příležitost si nenechte ujít.

Slavná drážďanská scéna pro vás připravila komplexní barokní hudební zážitek, jemuž snad k dokonalosti scházely jen svíčky namísto moderní osvětlovací techniky. A to přesto, že výprava a kostýmy jsou situovány do Egypta počátku 20. století a mnohá ze scén jako by z oka vypadla záběrům z filmů o Indianu Jonesovi. Vůbec to nerušilo a nijak neubíralo barokní autenticitě.

Nechtěl bych se (jako jindy) příliš rozepisovat o kvalitách a nekvalitách jednotlivých pěvců a hudebníků, protože se něco takto ojedinělého jen velice obtížně porovnává s běžnou operou, na kterou jsme zvyklí. Spíše bych rád přiblížil koncepci a atmosféru.

Výpravu jsem zmínil už výše, k ní lze snad doplnit jen tolik, že scéna si po celou dobu představení vystačí s jedinou sestavou kulis – pravidelným obdélníkem vymezeným dvanácti sloupy ve třech řadách, mezi nimiž se v průběhu opery důmyslně objevují a zase mizí jednotlivé stěny, a vzniká tak postupně mnoho prvků – od zdi jdoucí přes celou forbínu a faraonův trůnní sál až po hospodu či vězení.

To klíčové, proč byste měli představení navštívit, je však pochopitelně muzika. Instrumenty a pěvci. Orchestr je téměř originálně barokní. Perkuse zde nenajdete a žestě se omezují na rohy a jednoduché trubky. To samozřejmě působí podstatně klidněji, tišeji a méně aranžovaně ve srovnání se současnými symfonickými tělesy – operní orchestry nevyjímaje. A tomu jsou následně přizpůsobeny i pěvecké party, které nepůsobí tak zněle jako v moderní opeře. Na druhou stranu, zavřete-li oči, dochází vám, že je to táž hudba, totéž concerto, jež slýcháte v komorních sálech, hudba, jíž dominují smyčce a strunné nástroje spolu s flétnami, fagoty apod. A útvary jako fugy, tokáty, menuety.

Kde Semperoper našla a jak se jí vůbec podařilo angažovat všechny ty umělce specializující se na dobové instrumenty obsazené v orchestru této inscenace, je s podivem. Podíváte-li se do orchestřiště, je uspořádáno (oproti současnosti) zrcadlově – nástroje se duplikují (až na ty nejvzácnější) vždy vlevo a vpravo od dirigenta. Dominují mu dvě cembala, barokní (tehdy ještě bezpedálová) harfa, snad všechny myslitelné barokní violy – d’amore, di bordoni, da gamba – a nepřehlédnutelná basová loutna theorba trčící při představení vysoko nad úroveň pódia. Jistě jsem přitom vynechal mnoho dalších „speciálů“, které sice bylo dobře slyšet, ale ani je neumím správně pojmenovat. Jejich zvuk byl však výrazný a přispěly k dokonalému a autentickému hudebnímu zážitku. Dirigent Alessandro De Marchi je specialistou na období baroka a výkonem svým i svých muzikantů to jednoznačně prokázal.

Nejzajímavější součástí celku je hlasové obsazení. Proč? Kdo z vás byl někdy na koncertě kontratenora? Kdo z vás někdy zhlédl operu s kontratenorovou rolí? A zde jsou hned TŘI pohromadě! V roli Caesara kontratenor Lawrence Zazzo, v roli vládce Ptolemaia (Tolomeo) mladý kontratenor Vasily Khoroshev se zvláštně „plněji“ zabarveným hlasem a jako Nireno do třetice kontratenor Dmitry Egorov. Hlasová technika kontratenorů je naprosto odlišná od jakýchkoli dalších mužských hlasů a obtížné koloraturní zpívání dosahuje úrovně nejlepších operních dam. A tyto hlasy pak ostře kontrastují s minimem běžných mužských hlasů, jako je třeba barytonová role Achilla v podání Martina-Jana Nijhofa. V roli Kleopatry je zde výrazný soprán (i vizáž) Eleny Gorshunové, a co určitě musíme vyzdvihnout – v kalhotkové roli Pompeova syna Sesta doslova září (pěvecky i herecky) mladá česká mezzosopranistka Štěpánka Pučálková. Začátek a finále pak vyplňuje výborný sbor a také baletní skupina ještě více zesilující efekt propracované choreografie, jež klade vysoké požadavky na přesnost všech účinkujících – sólisty nevyjímaje. Každý pohyb je předem promyšlený a propracovaný.

Přestože celkově jde o ne tak velkolepou a ne tak bohatě „vyaranžovanou“ muziku, na kterou jsme zvyklí od skladatelů 19. a 20. století, výsledkem je komplexní zážitek přibližující divákovi, co mohl jeho předchůdce prožívat, když prvně uslyšel nejvyšší hudební formu.

Georg Friedrich Händel: Giulio Cesare in Egitto
Semperoper Dresden, 13. dubna 2019

Dirigent: Alessandro De Marchi
Režie: Jens-Daniel Herzog
Výprava: Mathis Neidhardt
Osvětlení: Design Stefan Bolliger
Choreografie: Ramses Sigl
Sbormistr: Cornelius Volke
Dramaturgie: Stefan Ulrich

Giulio Cesare: Lawrence Zazzo
Curio: Allen Boxer
Cornelia: Michal Doron
Sesto Pompeo: Štěpánka Pučálková
Cleopatra: Elena Gorshunova
Tolomeo: Vasily Khoroshev
Achilla: Martin-Jan Nijhof
Nireno: Dmitry Egorov

Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Staatskapelle Dresden