Dvojí taneční zastavení: Duet o vznášení ve zvukových vlnách a sólo o jedinečnosti

Rafales, vířivé zahájení festivalu Spectaculare
Festival Spectaculare, který je primárně věnován elektronické hudbě a audiovizuálnímu umění, byl ve čtvrtek 14. února zahájen netradičně, tanečním duetem Rafales. A taneční dramaturgie by se měla stát jeho pravidelnou součástí. Návštěvníci divadla Komedie se v prvním večeru mohli ponořit do téměř hodinové produkce ležící na bedrech dvou performerů: Benjamin Bertrand (choreograf) a Léonore Zurflüh tančí napůl jako jemnohmotné substance poháněné neviditelným vírem vzduchu, napůl jako muž a žena hledající formu kontaktu a doteku.

Podle programu choreografie „zkoumá stabilitu a rytmus dvou těl ve vibracích zvukových vln, napětí svalů i tření kůže o kůži“. Kontakt je však přítomen až v mnohem pozdější fázi celé performance, zatímco jeho první část je pozoruhodná právě blízkostí tanečníků, kteří pouze vypadají, jako kdyby na sebe fyzicky reagovali, přesto se velmi dlouho nedotýkají. Scéně dominuje velká šála z šustícího igelitu poháněná do pohybu vírem vzduchu, kterou performer přesune do rohu, kde se pak poloprůsvitná hmota vzdouvá jako bílá nehasnoucí pochodeň, anebo zkrátka jen zhmotněný vzdušný vír. Tanečník i jeho partnerka působí na scéně odsobněně, jejich téměř vysvlečená těla chráněná jen jakousi sukénkou z umělého materiálu, jsou prakticky asexuální. Tanečníci zachovávají kruhové dráhy proplétající se s pravidelností částic mikrokosmu, nádech živé bytosti jim však dodává měkké prohnutí trupu nebo stále energičtěji vystřelující gesta paží. Jejich pohyb postupně evokuje rituální tanec či souboj o prostor. Elektronická hudba rozvíjející se nenápadně do ticha podporuje dynamické posuny jejich pohybů (ostatně zvukový designér je sám přítomen na scéně a vzniká tak navíc vztah mezi ním a performery). Intenzita všech vjemů stoupá, čekáme s napětím, kdy přestanou těla kroužit na dotek a skutečně se již otře kůže o kůži. Stěží postřehneme ubývající přísun světla zářivky, jež se odráží v zrcadlové folii na zemi a pokrývá postavy rozmazanými odlesky jako od zvlněné vodní hladiny. Hudba náhle už není minimalistická a zvuky, jejichž původ nedokážeme definovat, drásají a křičí.

Tanečníci se dostávají téměř do extáze a měkké pohyby těl postavených k sobě čelem jsou najednou ryze živočišné. Oddechujeme napětím. Úlevné ticho dodává dramatickou pauzu a v hudbě se znovu začne opakovat dynamická výstavba od jednotlivých tónů směrem k chaosu. Choreografie se však proměnila a je o něco blíže vztahu, žena se snaží ovládnout muže, ale přitom jej využívá i jako opory. Pohybová variace se opakuje s rostoucí dynamikou, silou pohybu. Běh v kruhu jako motiv je už trochu fádní. Ale také symbolizuje kořeny rituálu. Vůbec fascinace kruhovým, vířivým pohybem, kruhovou trajektorií, provází moderní a výrazový tanec až k tomu současnému přes sto let a jeho využití stále není na ústupu, množství umělců se k němu intuitivně vrací a tato performance zkrátka není výjimkou. V duetu Rafales je v závěru znovu využito scénografického efektu se vzdouvající se šustivou drapérií, která tvoří kulisu k poslednímu výkřiku, a to doslova. Elektronická hudba znovu vibruje tóny až fyzicky zraňujícími a tanečníci ze sebe vydávají absolutní energii němého křiku. Intenzita prožitku je silná na straně jeviště i hlediště.

LeŤ, sólo popírající hendikep
Na Malou inventuru i Českou taneční platformu míří kromě jiných projektů taneční sólo Markéty Stránské LeŤ. Jde o niternou výpověď, která vskutku neusnadňuje divákovi percepci, mnohem víc než jiná vystoupení ztěžuje až znemožňuje odstup a pokus o analýzu. „Nakolik ovlivní naši fyzickou i psychickou stabilitu změna nebo zúžení opěrné báze? Jak nás ovlivní kontakt s určitým limitem? Jak se pak postavíme k novým možnostem? K samotnému hledání, objevování a prozkoumávání neobvyklé, ale možné cesty? Ke změně našich zažitých stereotypů?“ To jsou otázky, kterými se zabývá a chce vyprávět o tom, že v odlišnosti je bohatství a překážky jsou příležitostmi.

Zřejmě se reprízu od reprízy velmi liší. Nad scénou se vznáší kovový plát – snad slunce či měsíc. Performerka předstupuje před diváky se svým hendikepem, nevypráví žádný konkrétní příběh, ale zdá se, že nabízí nahlédnutí do svého života či do své duše. Pohybový materiál sám o sobě je poměrně málo variabilní. První část, po prologu, v němž tanečnice odloží protézu, která pak jako magický artefakt přitahuje divákův zrak, je navnaděním, jednoduchým zpodobením radosti z pohybu. Pasáž s berlemi hovoří o omezení, a snad je to záměr, protože i s nimi by bylo možné choreograficky kouzlit mnohem více, ačkoli občas tanečnice překvapí pružným protočením či přískokem. Mrazivá je pak scéna se zrcadlem, kdy je divák zprvu zachycen v iluzi, než pochopí, že odrazná plocha zrcadlí stále tutéž nohu a láskyplnou dlaň. Pomalá je pasáž floorworku, ve kterém se tanečnice cítí nejpohodlněji, protože kontakt se zemí jí dává největší svobodu. Ale proč nevyužívá ještě více dynamiky pohybu, když je zem tak spolehlivým partnerem? Kde je naplněna ona výzva z názvu „leť!“? Proč toho více nevypovídají trup a paže, jež by mohly tančit též? Nicméně je třeba přihlédnout k tomu, že je to autorčina první choreografie – a hned tak osobní a citlivé téma a nadto ve vlastní interpretaci. Tolik výzev najednou si vytyčí málokdo.

Choreografie je sdělením o překážce i o naději, o nových možnostech a fantazii. Sociální rozměr převyšuje estetický, je sdělením, které samo o sobě zasahuje nitro člověka, i když si po čase už nevzpomene, jakou že to mělo vlastně konkrétní podobu. Jen je jisté, že zůstane vzpomínkou na celý život a může se stát v budoucnu impulzem a motivací, drobná Markéta se světlými vlasy a plachým úsměvem zůstane průvodkyní diváka v některé jeho budoucí černé hodině a možná díky ní nezanevře na osud. Nevíme, jaký konkrétní příběh se za choreografií skrývá a jak obtížný asi byl její vznik, jen tušíme tu velkou cestu, to odhodlání, tu sílu v křehkosti, kterou tanečnice a choreografka v jednom vyzařuje a která nastavuje zrcadlo naší vlastní pohodlnosti a těm ono-to-nejde-ismům, kterých si za život navymýšlíme až až až. A zábrany jsou silnější než zvědavost. Snad je to i pověrčivost. Nemyslet, nepřivolávat… Přiznávám porážku, nemám kuráž se ptát. Ale čistě subjektivní dojem nehlásí „představivost, hravost a tvořivost“, jak slibuje anotace představení. Pokoru před štědrostí přírody. Bázeň z nevyzpytatelného osudu. Hlubokou vděčnost za zdánlivé samozřejmosti života, kterého si tak často nevážíme. Obdiv k interpretce, která se dívá do očí svému divákovi. Ale radost a optimismus to tak docela nejsou… Snad příště.

Rafales
Koncepce, choreografie a interpretace: Benjamin Bertrand
Spolutvorba a interpretace: Léonore Zurflüh
Zvukový doprovod: Florent Colautti
Scénografie: Benjamin Bertrand, Abigail Fowler, Patrick Laffont
Světelný design: Abigail Fowler
Kostýmy: Cédrick Debeuf

Pražské uvedení: 14. 2. 2019, festival Spectaculare

LeŤ
Interpretace, choreografie: Markéta Stránská
Hudba: Jan Kratochvíl
Světelný design: Zuzana Režná
Kostýmy, scéna: Monika Urbášková
Poradci tvůrčího procesu: Lucia Kašiarová, Jean Gaudin, Karine Ponties
Produkce: Andrea Švandová
Poděkování: Lukáš Houdek, Sára Arnstein
Premiéra: 25. 9. 2018, psáno z představení 7. 2. 2019