Dvojitá dávka gala představení aneb Zpráva o stavu divadelního tance u nás

Oslavy Mezinárodního dne tance, který každoročně připadá na 29. dubna, se letos v Praze protáhly na celý víkend. Na již tradiční sobotní open air akci na Střeleckém ostrově navázala nedělní dvojitá dávka gala představení na jevišti Nové scény Národního divadla, během nichž se představily nejprve všechny tuzemské taneční konzervatoře a následně zástupci profesionálních tanečních souborů.

Odpolední představení dalo prostor vybraným studentům všech českých konzervatoří včetně jednoho zahraničního hosta, Taneční a umělecké školy v maďarském Györu. Její zástupkyně, Petra Seruga, celý program otevírala svým sólem Broken Istvána Vargy, ve kterém měla možnost prokázat svou plasticitu i další tělesné dispozice.

Program byl úměrně složen z čísel představujících jak čistou klasickou taneční techniku, tak rozvolněnější neoklasické tvarosloví i nejrůznější podoby současného tance a contemporary. Z poslední kategorie zaujal svým tvarováním úryvek z Vicious Circle Šimona Kubáně v podání studentů a studentek Tanečního centra Praha s hudbou Ólafura Arnaldse a Zacka Hemseyho, který původně choreograf vytvořil pro mladé tanečníky z drážďanské Palucca Hochschule. Pražská taneční konzervatoř prezentovala Tiché svědectví své letošní maturantky Nely Štarkové, autorčinu prvotinu, která se v doprovodu chvílemi možná trochu prvoplánové, přesto nosné hudby Zacka Hemseyho noří do temných, bolestných hlubin odkazů 2. světové války a sleduje neutěšený, vnějšími vlivy zmítaný osud skupiny, která se drolí na opuštěné jednotlivce, aby se následně spojila a pokusila se najít jednotící linku a vzájemnost. U Štarkové je obdivuhodná právě práce s mnohačetným sborem jejích spolužaček, výtvarné členění prostoru i pečlivá práce s dynamikou a rytmem, které se ne vždy v současných dílech dostává.

Typickými gala čísly, tedy sólovými výstupy z klasických baletů, přispěly Taneční konzervatoř Brno a ostravská Janáčkova konzervatoř. Z první jmenované si mimořádnou pozornost vysloužil Ondřej Králíček, student teprve 6. ročníku, který zazářil v Basilově variaci z posledního jednání Dona Quijota v nastudování Jana Fouska (program jej uvádí jako autora choreografie, proti čemuž bych se s dovolením ráda vymezila, jelikož Fousek čerpá z kanonické verze dané variace, která stojí patrně nejvíce na odkazu Alexandra Gorského, Fjodora Lopuchova a Pjotra Gusjeva, na místě je tedy spíše pojem nastudování a pedagogické vedení). Lehkost, elevace i jistota jeho výkonu byly vynikající a činí z něj jedno ze jmen nejmladší tuzemské baletní generace, kterému by měla být věnována pozornost. Obdobně zaujala jeho o dva roky starší spolužačka Adéla Bendová jako Swanilda a Eliška Kukolová z Ostravy coby Bakchantka z Valpuržiny noci Michaila Lavrovského v nastudování Olgy Borisovy Práčikové.

Rozpačitý dojem zanechala, ne snad vinou studentů, jako spíše choreografů a choreografek, původní neoklasická díla. Carmen z Brna Hany Litterové zanikala bohužel v patetických gestech a nastavovaném dramatu, které nebylo možné naplnit, a stala se tak ve výsledku spíše důkazem o kvalitách Antonína Zdráhala coby partnera a opory Nely Sečkařové v poměrně komplikovaných zvedaných figurách. Drift Vladislava Šoltyse z Ostravy postrádal větší nápad a vyznačoval se spíše unylostí a absencí jakéhokoli názoru, Zipy Lindy Svidró pro Taneční centrum Praha pak vyvolaly značné rozpaky ohledně přiměřenosti materiálu pro interprety, protože choreografii, která se zdála být především díky písni Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka vhodná pro tanečníky do 10 let, tančily dívky ve věku 15 – 17. Nevýrazně působilo i přes velmi dobrý výkon Luisy Brychcínové a Vojtěcha Pilbauera z Taneční konzervatoře hlavního města Prahy také Vyznání Aleny Drapalíkové, které celý odpolední program pro mě poněkud nepochopitelně uzavíralo.

Pražská TKP totiž zařadila ještě Tarantellu z Bournonvillova baletu Napoli (nastudování Jaroslav Slavický a Zuzana Susová), rozsáhlejší pasáž z 3. jednání zmíněného díla, která je plná života, jiskrného tance, tamburín a radosti, jak bývá u podobných scén u Bournonvilla zvykem, a jež by se svým charakterem dokonale hodila jako finálové číslo celého galapředstavení…

Ze složení odpoledního gala výrazněji vystupovala ještě zkrácená verze díla Tajnosti Simona Sandroniho, které italský choreograf vytvořil pro studentky a studenty 5. ročníku Konzervatoře Duncan centre. Choreografie i výkony mladých tanečníků vynikaly především pulzující, syrovou energií, nekompromisně tepajícím tempem a určitou posedlostí, která v něčem připomínala specifickou atmosféru děl Sharon Eyal.

---

Na své mladší a snad budoucí kolegy navázali od osmi hodin večer vyslanci z profesionálních souborů České republiky – a to od těch velkých baletních Národních přes další zástupce kamenných divadel až po nezávislou scénu. Večer otevřel Matěj Šust, první sólista Baletu Národního divadla v Praze v dnes již důvěrně známém Just Solo Viktora Konvalinky a svým pojetím miniatury pro tanečníka a klavírní stoličku nastavil, byť se mohlo zdát, že nenápadně, nenásilně a se svou typickou nenuceností, ostatním účinkujícím vysokou laťku.

Zatímco odpolední program byl využitím různých tanečních technik poměrně vyvážen, večerní stál prakticky výlučně na nohou současného tance, případně forem moderního tanečního divadla. To zastupoval asi nejtypičtěji výňatek z nejnovější premiéry Divadla F. X. Šaldy v Liberci Carmen Mariky Mikanové. Úryvek zachycující duety titulní hrdinky (Nuria Cazorla Garcia) nejprve s Escamillem (Michal Kováč) a následně donem José (Máté Brünn) se nicméně zdál poněkud ordinérním, v projevu a výrazových prostředcích zvláštně zastaralým a výslednému dojmu nepomohly ani lacině vypadající kostýmy, jakkoli si uvědomuji, že oblastní divadla a jejich soubory jsou nuceny pracovat s velmi napjatými rozpočty…

Zůstaneme-li na oblastech, českobudějovické Jihočeské divadlo předvedlo poněkud zapomenutelný duet Sebastiana Mazzii Už ti nerozumím, který zatančil autor s kolegyní Shino Fujii a jenž tak jako nesčetně choreografií před ním vykresloval nefunkční, rozpadající se vztah mezi mužem a ženou, jako by bylo potřeba se stále vymezovat vůči zidealizovaným romancím odkazu 19. století a s podobnou urputností ukazovat zoufalé trápení soužití dvou lidí.

Mimopražský region poté zastupovala už jen Plzeň a její Divadlo J. K. Tyla (Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě se dle slov organizátora Martina Koldy omluvilo z důvodu jiných závazků na zahraničním turné, o Moravském divadle Olomouc pak nepadlo ani slovo), jež jako jediné vyslalo na gala tanečníky s klasickým pas de deux. Volba padla na duet Cukrové víly a jejího prince z 2. jednání Louskáčka z inscenace tamějšího šéfa Jiřího Pokorného. Affroditi Vasilakopoulou a Justin Rimke podali vyrovnaný výkon, Pokorného nastudování a choreografická úprava, struktura variací a souhra s charakterem i dynamikou hudby však patřila k tomu nejbolestnějšímu, co jsem ve světě klasických inscenací tradičních baletů viděla. Výsledek byl ergo nepřesvědčivý, v záplavě současných (či při nejlepším neoklasických) čísel podivně nepatřičný a vlastně hrozně smutný, uvědomíme-li si, že jedině plzeňské divadlo se rozhodlo prezentovat příslovečnou bílou klasikou.

V pozitivnějším světle se ukázal Pokorného jmenovec fragmentem ze své starší choreografie Černý mraky nepláčou, která původně vznikla pro soubor DekkaDancers. Tentokrát byla uvedena v podání Pražského komorního baletu, který tak ukázal jednu z cest, kterou by se soubor mohl v budoucích letech ubírat. Samotní DekkaDancers vyslali na gala své dva současné umělecké šéfy Ondřeje Vinkláta a Štěpána Pechara v jejich vlastním, drobném, o to působivějším duetu Křehký vrh z roku 2015, který už tehdy leccos napověděl o potenciálu a talentu těchto mladých tvůrců a který lahodí oku i duši stejně jako tenkrát.

Nezávislou pražskou scénu a soubor Lenky Vagnerové reprezentovala Andrea Opavská v úryvku z díla La Loba, za jehož interpretaci získala v roce 2014 cenu pro nejlepší tanečnici na České taneční platformě a její podání za roky od premiéry neztratilo nic na své animalitě, neústupnosti a dravosti, naopak spíše získala díky prohlubujícímu se interpretčině charismatu a neskutečné síle, kterou ovládala prostor. Suverénní výkon předvedl i Kristián Mensa ve svém sóle z Krajiny těla, poslední premiéry Laterny magiky v choreografii Radima Vizváryho. Jeho výstup však minimálně (a dost možná výlučně) pro mě zůstal v kategorii neuvěřitelného ekvilibristického výkonu na téma nepochopitelných schopností lidského těla, které tanečník kombinující převážně prvky capoeiry, break dance a akrobacie ovládá s věru nevídanou suverenitou, ale prostého jakékoli další hloubky, citu a sdělení. Což může být vinou útržku samotného, jenž byl pro účely gala zbaven kontextu původního díla, přesto se domnívám, že má-li být pohyb považován za taneční umění, nemůže být pouhým předvedením fyzického výkonu, jakkoli obdivuhodného.

V rámci programu se prezentoval také festival Tanec Praha, který ukázal část z nejnovější choreografie Yany Reutovy Together Alone v podání skupiny pětice ukrajinských tanečnic, které díky Tanci Praha a Divadlu Ponec získaly v Praze zázemí a uměleckou rezidenci.

Prostor dostala rovněž trojice tuzemských tzv. mladých souborů pro tanečníky na samém prahu profesionální kariéry, tedy Balet Praha Junior Tanečního centra Praha, Bohemia Balet Taneční konzervatoře hlavního města Prahy a Balet národního divadla Brno 2.

Poslední jmenovaný se od svých starších kolegů liší tím, že necílí primárně na absolventy konkrétní konzervatoře, pod jejíž hlavičkou do značné míry vznikl, nýbrž na širší spektrum tanečníků přicházejících odkudkoli. Z Brna přišedší tanečníci dostali možnost celé slavností gala uzavřít a učinili tak dílem Pampúšik Margaréty Štofčíkové. Zvláštní groteska černě oblečeného sboru, nad kterým čněla záhadná postava s umělou hlavou, dala tanečníkům prostor ukázat jejich schopnosti a ukázala, že se v Brně dost pravděpodobně začnou dít velmi zajímavé věci. Pokud se těleso podaří udržet, už teď se dá předpokládat, že hlavní soubor brněnského Národního divadla by z této laboratoře mohl nesmírně profitovat.

Bohemia Balet vsadil na choreografii Kdo jsem já? Mariky Blahoutové, duet dvou tanečnic, což je i dnes poměrně zřídka využívané schéma (zde tančily Luigie Saccardo a Lucie Matějové). Ze dvou tematicky, dynamicky i atmosférou velmi odlišných částí složená miniatura bohužel příliš nefungovala, působila zmateně, vztahy (pokud na jejich formování čas od času byla odvaha) mezi dvěma dívkami (či stránkami osobnosti jedné) nedávaly příliš smysl a výkon interpretek nakonec shazovaly takové malichernosti, jako je zbytečné využití rekvizity židle, v kontaktu se kterou nadto tanečnice vypadaly přinejmenším nejistě.

Balet Praha Junior poté sáhl k ukázce ze starších Pozdravů z Mirabell Atilly Egerháziho, které se v tolika aspektech (prostorovost, tvarosloví, akcenty, partneřina, práce s hudbou, kostým, geometrická symetrie) „inspirovaly“ v dílech, poetice a tanečním jazyce Jiřího Kyliána, že výsledek vyzníval při nejlepším jako nebetyčné plagiátorství, při nejhorším jako krádež.

Nedělní dvojgala bylo první akcí svého druhu v rámci oslav Mezinárodního dne tance u nás. Je skvělé, že se podařilo ke spolupráci přimět takové množství subjektů a ocenit je potřeba snahu organizátorů, kteří chtěli ukázat pre- i profesionální taneční scénu v co největší šíři, což se rozhodně povedlo. Drobným kamenem úrazu podobných složených večerů je vždy dramaturgie, kterou není snadné, ne-li nemožné zcela vyvážit. Aktuálně však nezbývá než doufat, že se na letošní akci povede navázat a stane se z ní podobná tradice jako z oslav, happeningů a workshopů na Střeleckém ostrově.