Dvořák a Brahms v Brně poprvé

Spojení Dvořáka a Brahmse není vůbec nahodilé. Oba skladatelé tvořili v ideálech klasicizujícího romantismu – navazovali na klasickou tradici, psali hudbu vesměs absolutní a o případné inovace se pokoušeli v rámci tradičních forem a postupů. Kromě podobného estetického cítění vázalo tyto dva velikány osobní přátelství. Za zmínku stojí také fakt, že bez úsilí, se kterým Brahms svého mladšího kolegu propagoval za hranicemi naší země, by Dvořák dost možná nedosáhl takového světového věhlasu, jakého se mu již za jeho života dostávalo. A dodnes je vnímán jako výjimečný skladatel operní, komorní i orchestrální – především jeho poslední tři symfonie jsou toho skvělým důkazem.

K méně známým a hraným Dvorákovým dílům patří jeho symfonie z mládí. Tu v pořadí druhou, B dur op. 4 napsal v pouhých čtyřiadvaceti letech (a navíc jen pár měsíců po dokončení své první symfonie), kdy působil jako violista v orchestru Prozatímního divadla. V následujících letech skladbu několikrát zásadně zrevidoval, podobně jako celou řadu svých raných prací. Za autorova života byla symfonie provedena pouze jedinkrát, a to v roce 1888 (tedy více než dvě desetiletí po jejím zkomponování). Později byla zastíněna Dvořákovými skladbami vrcholného období, a tak se při včerejším koncertu mohlo brněnské publikum seznámit s takřka neznámým dílem.

Hned z první věty (Allegro con moto) bylo bohužel dost zřejmé, proč se symfonie nehraje častěji. Dvořák již za mlada sice oplýval velkou invencí a perfektní představou o orchestrálním zvuku, ale padesátiminutová symfonie byla pro málo zkušeného skladatele příliš velkým soustem. Ta tam je pestrost kontrastních témat a zpěvné a chytlavé melodie, které známe z jeho vrcholných děl – zde hudba plyne vesměs v jedné náladě, v dlouhých plochách, které se točí zdánlivě bezcílně v kruhu (a to navíc Dennis Russell Davies respektoval škrty, které ve skladbě udělal sám Dvořák v době jejího prvního provedení!). Rozpačitému dojmu příliš nepomáhala ani interpretce orchestru, který jako by se nedokázal se skladbou dostatečně sžít. Dynamická nevyváženost (především dřeva se nemohla příliš prosazovat) byla způsobena nepříliš vhodnými prostorami (hrálo se v Janáčkově divadle, které není pro symfonickou hudbu určené, na vlastní koncertní sál si Filharmonie Brno bude muset ještě pár let počkat). Občasnou nesouhru je jistě možné částečně přičíst na vrub samotnému autorovi – věta je plná rytmicky složitých pasáží, které by mohly znít jako chyby i kdyby byly zahrány matematicky naprosto přesně.

Druhá věta (Poco adagio) je po zvukové stránce pestřejší a barevnější. Daviesovi se podařilo podat zadumaný úvod s krásně temnou atmosférou a melodie se pod jeho vedením i ve velmi pomalém tempu pojily v dlouhé celky. Moc se ovšem nedalo dělat s ne zcela soudržnou stavbou věty – především dynamické erupce ve druhé polovině působily trochu zvláštně, nečekané fugato uprostřed věty pak skoro až nemístně. Oproti předchozí větě zde Dvořák pracuje se subtilnější instrumentací. Z celku tak více vyvstávaly dřevěné dechové nástroje, které zejména ve vyšších polohách bohužel nebyly intonačně zcela přesné.

S následným scherzem (Allegro con brio) jako by se najednou na programu objevil jiný skladatel a na pódium nastoupil jiný orchestr. Jako kdyby bujará, energická hudba strhla všechny muzikanty do svého víru a přiměla je hrát s vypětím všech sil. Kompozičně i interpretačně šlo jistě o nejvydařenější větu symfonie. Finále (Allegro con fuoco) dalo napínavými prvními takty tušit, že by dílo mohlo pokračovat v trendu třetí věty, bohužel se tak nestalo a spíše se navrátily neduhy věty první, především pak formální rozvleklost. Zejména několikrát nastavovaný a nekonečně působící závěr celé skladby působil místy skoro až komicky. Interpreti si nicméně zaslouží obdiv, že i po více než třech čtvrtích hodiny velmi náročného hraní dovedli symfonii do konce s velkým nasazením.

Po přestávce následoval Brahmsův Klavírní koncert d moll op. 15. Na první pohled se může zdát trochu zvláštní umístit instrumentální koncert až do druhé poloviny programu, navíc po velké romantické symfonii. Z dramaturgického hlediska to však smysl dává – nepříliš známou a ne zcela dokonalou skladbu je třeba vyvážit osvědčenou klasikou, která je posluchačsky vděčná a perfektní v každém momentu. Těžko říct, s jakým pocitem by posluchači odcházeli z koncertu domů, kdyby byly skladby hrány v opačném pořadí.

Za klavír usedla Elisabeth Leonskaja, původem ruská klavíristka žijící po většinu svého života v Rakousku, se kterou byli brněnští posluchači již seznámeni z jejích dřívějších spoluprací s dirigentem Daviesem. Její intenzivní sžití se skladbou bylo znát již od dlouhého instrumentálního úvodu první věty (Maestoso), který si sólistka (podobně jako další orchestrální plochy v průběhu koncertu) zčásti vychutnala čelem k ostatním hráčům. Tento dojem potvrdila v okamžiku, kdy sama začala hrát. I když sál Janáčkova divadla není akustickým potřebám klavírního koncertu příliš nakloněn, Leonskaja dokázala nástroj rozeznít v obrovské škále dynamických odstínů, od nejniternějších pianissim až po bouřlivá fortissima v oktávových pasážích (která by v menších sálech při sólovém hraní mohla působit až trochu předimenzovaně – zde to však vůbec nerušilo). Práce s dynamikou a mimořádná expresivita projevu (zejména v překrásně klidném a až duchovně znějícím vedlejším tématu) jako by upomínaly na klavíristčina mentora a blízkého spolupracovníka i přítele Svjatoslava Richtera. Stejně jako on si i Leonskaja dokázala hravě poradit se všemožnými technickými nástrahami sólového partu. A i když jí sem tam nějaká nota spadla pod klavír (čemuž se při tak zahuštěné faktuře vůbec nelze divit), svým zápalem tyto nepodstatné drobnosti naprosto přebila.

Orchestr působil, že si o přestávce odpočal a chytil druhý dech. Možná svoji roli sehrál i fakt, že s touto skladbou jsou hudebníci přeci jen seznámeni více než s raným Dvořákem. Skvěle fungovala souhra jak mezi členy orchestru, tak mezi dirigentem a sólistkou, kteří mezi sebou během hraní intenzivně komunikovali. I přes Brahmsův hutný symfonický zvuk zněl soubor dynamicky vyrovnaně (oproti předcházející symfonii zde však také chyběly trombony, kterým akustika sálu velmi přála), jen v pianových komorněji laděných pasážích stále přetrvávaly intonační nedokonalosti dřevěné sekce. Během hraní se však maličko rozladil i klavír, takže to ve výsledku až tak nevadilo.

V kontrastu s velkolepou a hutnou první větou přichází následující Adagio s lyrickou náladou. Brahmsův původně zamýšlený název Benedictus qui venit in nomine Domini naznačuje, že nábožný klid a pokora, s nimiž Leonskaja svůj part přednášela, zde mají opodstatnění. Zejména v dynamicky nejslabších pasážích působila hudba pod jejíma rukama až nadpozemsky. Rozložené akordy jí zněly jako glissanda na harfě a krátká kadence před závěrem se leskla impresionistickými barvami. V místech, kde spolu s ní hrály jen lesní rohy a dvoje housle, měla hlavu otočenou v soustředěném poslechu směrem ke svým kolegům a na klaviatuře jako by preludovala jen tak mimochodem. Bez přestávky pak navázala do závěrečného ronda (Allegro non troppo), věty plné pestrých charakterů a kontrastů, která nezapře vliv Beethovenův. Leonskaja opět hrála velmi soustředěně a se zápalem. V průběhu věty ji sice postihl jeden pamětní výpadek (orchestr hrál pár taktů osamoceně), ale poté, co se opět našla, pokrčila rameny gestem naznačujícím „nu což, stane se“ a následující sólovou kadenci zahrála s bravurou a stoprocentní sebejistotou. Obrovská energie, se kterou šli všichni účinkující do finálních minut, se místy trochu projevila drobnou nesouhrou mezi sólistkou a orchestrem, výsledný efekt však stál za to. Posluchači tleskali s větším entuziasmem než po Dvořákovi, velká část z nich dokonce ve stoje.

Leonskaja, Davies i Filharmonie Brno se za dva týdny setkají na pódiu znovu a přednesou Brahmsův druhý koncert doplněný o Dvořákovu čtvrtou symfonii. Jejich záměr je více než záslužný – představit na jedné straně pilíře odkazu romantického repertoáru, na straně druhé ukázat neznámou tvář mladého autora, z nějž se stal velikán světového významu. A ačkoliv jmenovitě včera uvedená symfonie není dílem nejdokonalejším, je dobře, že zazněla. Můžeme jí vnímat jako důležitou připomínkou toho, že géniem se člověk většinou nerodí, ale usilovnou prací se jím stává.

Dvořák & Brahms
10. února 2022, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo

Program:
Antonín Dvořák: Symfonie č. 2 B dur op. 4
Johannes Brahms: Klavírní koncert č. 1 d moll op. 15

Účinkující: 
Elisabeth Leonskaja – klavír
Filharmonie Brno
dirigent – Dennis Russell Davies